Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat a žije se svou ovdovělou matkou až do dne, kdy se jeho matka rozhodne, že Ignácius si prostě musí najít práci.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
A Confederacy of Dunces, 1980
více info...
Přidat komentář

Nemohu si pomoci, ale třikrát podtrženou pětku a měsíční zákaz publikovaní na DK, všem, kteří napsali negativní recenzi na Spolčení hlupců! :-)) Tohle stoprocentně patří do zlatého fondu světové literatury. Mezitím se doma doučujte, co je to kvalitní román a smysl pro humor.


Nemohu si pomoci ,ale tohle dílo mi nějak nesedlo a pořád jsem čekal ,kdy se konečně zasměji. Nakonec jsem se nezasmál ani jednou ,a to je u humoristického-satirického románu trochu na pováženou. Nakonec asi největší humorná stránka příběhu ,byla vizáž hlavní postavy a hlavně jeho všudypřítomná zelená lovecká čepice :-)


Už dlouho jsem nečetla knihu, která by ve mě vzbuzovala takovou silnou chuť nafackovat téměř všem postavám.....


Jestli je něco kultovní knížka, tak tohle. Podle toho, v jaké fázi života ji čtete, budete možná měnit svůj pohled na ni. Pro mě je to jedna z knih, ke kterým se vracím už dvacet let a vždycky mě to znova vtáhne. Je ale pravda, že každému tohle nesedne a to, co se jednomu zdá nehorázně vtipné, bude jinému připadat jako nehorázně trapné.
Pro mě je skvělé, že všechny postavy mají svůj ksicht, svoje problémy a jsou zajímavé. Občas tomu na chvilku spadne řetěz, ale celkově, klobouk (i loveckou čapku) dolů.


Moc se mě to teda nedotklo. Ale i když je to taková blbina, tak je to tak skvěle napsané, tak živě, že jsem se několikrát vytočila nad blbostí, sobectvím a bezohledností postav.


Jedna z nejvtipnějších knih, které existují. Jedním slovem nádhera!!! Skvělý překlad Jaroslava Kořána. V souvislosti s některými komentáři mě napadá, jak trefné je základní motto této knihy: Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí. :)


Panoptikum bizarních postav a postaviček, o kterém nejprve nebudete vědět, co si myslet, ale které se vám nakonec pospojuje dohromady a nabídne břitký pohled na (nejen) americkou společnost. Satira každým coulem, která ale svou obtížnější stravitelností nebude pro každého.


Brilantní satira plná groteskních postaviček a situací zkarikaturizovaných do takových rozměrů, že naprosto chápu komentáře těch, které to jednoduše nebavilo. Já jsem v tom ovšem shledal nevídaný humor, který (samozřejmě i díky výtečnému překladu) mi v několika pasážích naprosto brutálně namohl bránici a prostor k zamyšlení (40 let stará kniha a samé jádro problému, na kterém kniha hoduje a tak umě satirizuje, se v mnoha směrech dá považovat za aktuální). Je pravda, že se mi v některých částech, které mi při čtení přišly mnohdy až zbytečné, mohutně uzavírala záklopka (haha), naštěstí ale v závěru všechny ty zdánlivě nepotřebné situace dostaly smysl a krásně do sebe zapadly. Zajímavé je i to, že když čtu různá hodnocení a komentáře k této knize, docela snadno se dá poznat světonázor onoho čtenáře. Lehce líto je mi ale těch, kdo se sžívají s Ignáciem a jen kvůli tomu, že sdílí jeho "pohled na svět" považují tuto knihu za nevtipnou a spíše jaksi smutnou a tudíž si jí nedokáží patřičně užít... spadají tak totiž do přesné definice toho, co si myslím že Toole v této knize primárně satirizoval. Tito čtenáři jsou tedy jednoduše hlupci... ale to jsme ostatně i my, kteří jsme se u této knihy dusili smíchy, není-liž pravda? (viz. Dorian Greene). Radost číst.


Při troše snahy nacházím dva klady: sympatickou postavu pana Gonzalese a fakt, že jsem si díky Spolčení hlupců přečetla Boëthia. Jinak je na mě příliš americká, příliš obscénní a příliš nevtipná.


Kniha nebyla špatná, místy mě i bavila, ale nějak jsem se do ní nemohla začíst. Trvalo mi dlouho, než jsem ji přečetla a jsem ráda, že už to mám za sebou. Čekala jsem od knihy trochu více, soudě podle udělené Pulitzerovy ceny a některých komentářů.
Obálka knihy je opravdu trefná.


Mongoloidi jenž, zřejmě frustrováni svou bezútěšnou existencí, tento literární démant nedokáží plně ocenit, a snad po něm i šlapou svými prohnilými amorálnímy podrážkamy, by zajisté snesli menší zbičování jako za Chammurapiho. Avšak je nabíledni, že tito podlidé ve své omezenosti nedokáží plně nahlédnout v kvality takového veledíla, jako je přeslavné Spolčení hlupců.
Snad jsou jejich mozky zdegenerovány bezpočtem nekvalitních televizních pořadů a jiné žumpy, jež denodenně vstřebávají do svých závitů mozkových. Nemůžeme jim to mít za zlé, jsou koneckonců jen produktem společnosti, která se odklonila od moudrosti největších myslitelů a prohnilá bezútěšně směřuje k zániku.
Když se takové společnosti nabídne kniha jako tato, která by ji mohla vyvést z její duševní hniloby a ukázat jí nejskvělejší ideály, přec se najdou ve společnosti jedinci, kteří takovou ohleduplnou pomoc odmítnou navrátivši se ke své prostoduchosti.
S politováním nad takými se s vámi loučí
Pracující mládenec


Pozor! Spolčení hlupců není zábava, u které se budete lámat smíchy. Je to ironie, z které běhá mráz po zádech. Protože ať už jste kýmkoli, jsme všichni hlupáci a karikatury samy sebe. Tooly se vysmívá způsobům pomocí nichž si budujeme představu vlastní výjimečnosti v příšeří pokojíčků svých životů. A tak se přiznávám, že například mě dělí od hlavního hrdiny cca 150 kg, ale to je asi tak všechno.


Geniální kniha. Jedna z těch, co člověka provází celý život. Já už jí četla asi pětkrát (díky přicházejícímu milosrdnému stáří je to pro mě pořád nové :-) ).


"Když se narodí génius, pozná se to tak, že se proti němu všichni blbci světa spiknou."
Tento citát Spolčení Hlupců uvádí a zní jako něco, co by na svou obranu mohl pronést protagonista, který sice je študovanym intelektuálem, ale spíše derelizovanym bláznem nežli géniem.
Ignácius J. Reilly je jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav. Je natolik směšný a natolik dobře brnká na struny mého smysl pro humor, že se ho nemohu nabažit. Kdo je Ignácius J. Reilly? Tlustý intelektuál s doktorátem, který ovšem není ochotný pracovat a tak stále žije u matky, kterou trápí svým nevděčným chováním.
Proč je vlastně Ignácius tak směšný?
1. Jeho nadutost v kombinaci s jeho bídáckým životním postavením činí humorný kontrast.
- Vyčítá lidem nemravnost a nedostatek smyslu pro geometrii, ale sám je tlustým hulvátem nadávající lidem do mongoloidů.
- Kdo četl Johnsonovu kritiku Intelektuálů, tak uvidí společné rysy mezi Ignáciem a Jeanem-Jacquesem Rousseauem, o němž je první kapitola.
2. Jeho nesoudnost, konfliktnost a paranoidní představy nabývají ještě košatější podoby v souzvuku jeho vysokého vzdělání a schopnosti se obratně vyjadřovat.
Snad lze říci, že existují lidé jaksi vydaření - nebo si je přinejmenším lze představit. Zkrátka tací, co jsou osobnostně dobře uspořádání, stabilní a schopní. Ignácius j. Reilly je opakem harmonického jedince a pro mě je stejně výraznou postavou jako třeba Švejk, Bruce Gold nebo Patrick Bateman.
Na začátku knihu Ignáciova matka způsobí nehodu a tak je Ignácius donucen najít si konečně práci. Jelikož je to ale konfliktní cvok s pokrouceným vnímáním reality, neochotný a líný, tak není schopen nikde obstát a maminka to s ním má tedy stále těžké. Spřátelí se však s novými lidmi, kteří ji pomáhají sebrat trochu sebevědomí a postavit se svému nevděčnému synovi.
Z této sumarizace to však vypadá, že kniha vypráví o střetu matky a syna, což ovšem není tak akcentované, jak by se mohlo zdát. Paní Reillyová s podporou nových přátel sice svému synovi čím dál tím víc vzdoruje, ale tahle kniha není toliko příběhově orientovaná. - Vždyť má i otevřený konec. Ovšem nelze říci, že by byla bezobsažná nebo jí chyběla podstata. Furt se v ní něco děje, protože množství navzájem se ovlivňujících postav dostává do humorných situací, na něž humorně reagují. Ostatně Spolčení Hlupců je hlavně o postavách, mezi nimiž jen těžko hledat nějaký "hlas rozumu". Ten ovšem ani není potřeba.
Kniha byla napsána v 60. letech, což byla v USA poněkud bláznivá doba plná různých proudů, vírů, úletů a okázalé mentální gymnastiky... Naše doba (poslednách 10 let, 2015-2025) mi v těchto ohledech přijde velmi podobná. Postavy knihy si dokážu živě představit a dokonce mi připomínaj skutečné lidi, což je jednak dílo skvělého spisovatelského talentu a jednak i skvělého překladu, který tento talent dokázal v textu uchovat.


„Já si dám kávu,“ řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem.“
„Jenom nescafé,“ řekl barman.
„To přece nemůžu pít,“ řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost.“
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije.“
„Mohlo by mě nadmout.“
Je s podivem, jak často je v komentářích zmíněna podobnost s pracovních prostředím. A světe div se, i já mám ve svém pracovním okolí člověka, který by výše zmíněná slova o pivu dokázal pronést a myslet je přitom smrtelně vážně. Příběh je tak absurdní jak je vtipný, stejně absurdní jako dialogy, které ho podpírají. Rozhovory mezi Ignáciem a matkou a Ignáciem a zbytkem města jsou naprosto neuvěřitelné. Ignácius je vůbec prapodivný tvor, těžký troll, sociopat, narcis s těžkým Oidipovským komplexem, manipulátor a sebestředný nadutec opovrhující všemi ostatními, nižšími formami života. Vlastně ani jeden charakter v příběhu není vyloženě normální. Dohromady tvoří bizarní mozaiku osudů, kdy čtenář neví, zda se smát nebo kroutit hlavou.
„Navzdory všemu co museli podstoupit, jsou černoši převážně příjemní lidé. Měl jsem s nimi prozatím málo do činění, neboť se stýkám pouze se sobě rovnými či s nikým, a ježto sobě rovných nemám, nestýkám se s nikým.“
Knihu jsem přečetl na základě tipu v jednom internetovém seznamu doporučené četby. Je to seznam sestavený psychologem a již po pár stranách mi bylo jasné, proč právě tato kniha na tom seznamu je. Absolutně nic jsem od toho nečekal, autora ani knihu jsem neznal, knihy podobného žánru příliš nečtu a tohle jsem tedy rozhodně neočekával, možná právě proto jsem se královsky bavil. Mnohé větné kompozice jsou odzbrojujícím způsobem geniální.
„Vaše naprostá nevědomost v oboru, který předstíráte vyučovat, zasluhuje trest smrti.“
Text neskutečně často připomíná zoufalost běžných denních interakcí a sociálních patologií. Ať jde o zmíněné trolly, sněhové vločky, osoby se spasitelským komplexem, neústupné extrémisty všeho druhu a mnohé další. Knihu rozhodně doporučuji.


Urputně dlouhá groteska. “Vtipné” komentáře mistra Ignácia mě minuly hned po pár stránkách, příběh se vyvíjel odnikud nikam a výpovědní hodnotu o době a lidech té doby jsem také nezaregistroval.
Grandiózní obálka, následně i popis románu a autora mě navnadili, tentokrát jsem ovšem tvrdě narazil a knihu dočítal jen ze zvědavosti, jestli přece jen nakonec něco ... a ono stejně nic!
Škoda.

Děj knihy naprosto šílený, snažil jsem se to přečíst co nejrychleji a pořád čekal že už mu konečně někdo rozbije hubu. Bohužel sem se nedočkal, a i před tím blázincem se mu podařilo zdrhout. To mě teda naštvalo.


Spousta přemoudřelých blbců. Všichni chytrý jak rádio. Občas jsem si připadal jak u nás v práci. Vrcholem absurdnosti bylo, když jsem si Spolčení hlupců v práci opravdu četl. To se mi postavy z knihy leckdy prolínaly s realitou a to už bylo fakt na hlavu. Ačkoliv přiznávám, že hňupa úrovně Ignácius ještě v práci nemáme.
Od roku vydání mám knihu doma. Mnohokrát jsem se do ní snažil začíst. Marně. Vždy jsem ji vrátil zpět. Až loni před vánočními svátky jsem si konečně řekl, že si ji dočtu. Za každou cenu. Musím se jí omluvit. Velice mě zaujala a pobavila i když jsem při čtení někdy opravdu rostl. Pravděpodobně jsem si našel ke čtení ten pravý čas. Klidně se mohlo stát, že jste se s takovým geniálním Ignaciusem i jemu podobnými již setkali nebo se máte ještě na co těšit.