Společenství a služba
Mezinárodní teologická komise
Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu. Mezinárodní teologické komisi bylo předloženo ke studiu téma „Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu“. Pro přípravu této studie byla ustavena subkomise, jejímiž členy byli: dominikán otec Joseph Augustine Di Noia, biskup mons. Jean-Luis Brugu?s, mons. Adama Strukelj, otec Tanios Bou Mansour z Libanonského maronitského řádu, don Adolphe Gesché, biskup mons. Willem Jacobus Eijk, jezuité otec Fadel Sidarouss a otec Shun ichi Takayanagi. Diskuse probíhaly při četných setkáních zmíněné subkomise a také při plenárních zasedáních Mezinárodní teologické komise, která se konala v Římě v letech 2000 až 2002. Následující text byl specifickou formou schválen prostřednictvím písemného hlasování členů zmíněné Mezinárodní teologické komise a byl předložen jejímu předsedovi, kardinálu J. Ratzingerovi, prefektu Kongregace pro nauku víry, jenž dal svůj souhlas s jeho uveřejněním.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2005 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Comunione e servizio, 2004
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
křesťanství teologie zodpovědnost antropologie Bůh a člověk bioetika
Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti.
Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou.
Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině.
Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí.
Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.