Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29867/bmid_spolecenstvo-prstenu-zIK-29867.jpg
5
8839
8839
Pán prstenů série
< 1. díl >
Je tomu již více než půl století od chvíle, kdy poprvé vyšel Tolkienův Pán prstenů. První díl se objevil roku 1954, poslední vyšel v Anglii roku 1956. Dočkal se vesměs pochvalných recenzí, ale čtenářský úspěch přišel až v uvolněných šedesátých letech, kterým snad více konvenovala fantazie s jakou profesor Tolkien jakoby odnikud vyčaroval svou Středozemi. Pán prstenů je sága volně navazující na Hobita, který vyšel už v roce 1937. Teprve v této fascinující trilogii autor odkryl, kolik toho vlastně ví o tajemném světě, který tolik připomíná ten náš, a přece je něčím zvláštní. Dramatická historie spjatá s prstenem temné Moci by asi nebyla tak účinná, kdyby se neodehrávala ve světě s vlastní historií, osídleném mnoha národy s vlastními jazyky, s osobitým viděním světa, a především vlastními příběhy. Historie války o prsten, tvrdí stvořitel Středozemě, je jen jedním z těchto příběhů, sice důležitým, ale přesto zůstává jen epizodou v tisíciletých dějinách světa, v němž lidé ještě nehrají tak podstatnou roli a dělí se o historický i životní prostor s elfy, trpaslíky, hobity, skřety... Snad právě tušení hloubky Tolkienova světa čtenáře na jeho knihách tak fascinuje.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2006 , ArgoOriginální název:
The Fellowship of the Rings , 1954
více info...
Přidat komentář
Moc se mil líbilo, jak je to vlastně pohádka. Ve vydání, které jsem četla mě trochu rušil formát písma. Jsem ráda, že jsem nečetla už za povinné četby apod.
Patřím k těm, pro které Tolkiena objevilo až filmové zpracování. Do kin šly tehdy Dvě věže a já Jacksonovu zpracování úhelného kamene fantasy naprosto propadla. Knížka mi před těmi téměř dvěma dekádami připadala nesmírně rozvleklá, až nudná, Tom Bombadil se zařadil vedle Jar Jara Binkse v soutěži o nejotravnější fiktivní postavu a celkově jsem prostě dlouho preferovala filmy před knihami, ač bych to nahlas, samozřejmě, nikdy nepřiznala.
Teď čtu Pána prstenů dětem a nacházím v něm absolutní literární dokonalost příběhu tak epického, že se jím v té či oné míře inspiroval od té doby snad každý autor (nejen) fantasy. A stejně tak v něm nacházím i inspirační zdroje samotného Tolkiena. Místa, jazyky, legendy, báje, mýty...
A stejně jako staré eposy, jež byly určené především k tomu, aby je někdo vyprávěl nahlas, i Společenstvo prstenu, čtené nahlas, má obrovskou moc posluchače uchvátit, zajmout a nepustit.
A Tom Bombadil? Jak to dopadlo s Tomem? Tom je úžasná, úžasná postava, jeho postavení nad časem jako partnera a dohlížitele věčného bytí... ach!
Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.
Nai elyë hiruva. Namárië!
(Ale je tedy zapotřebí vzít do ruky poslední edici redigovanou panem Kubánkem.)
Jako filmový fanoušek tohoto úžasného příběhu o věčném boji dobra se zlem, jsem se po knihy pustila s chutí. Jako super, ale některé pasáže pro mne byli zbytečně dlouhé a ani se nedivím že ve filmu nejsou.
Klasika, kterou byste si měli přečíst. Tolkienův styl psaní je úžasný, ale pro některé čtenáře by mohl být příliš těžký.
Na rozdíl od mnoha jiných nemůžu říci, že by mě Tolkien přivedl k literatuře. Je mi nicméně ctí, že se mohu přihlásit alespoň k těm čtenářům, v nichž byla jeho zásluhou láska k psanému slovu – a mýtům a kouzlům a jazykům a historii! – na věčné časy upevněna. Vědomí tajuplného nebezpečí ve velkém světě, čarodějové a potomci králů, dlouhý pochod temnotou pod horami, návštěvy elfských panství Imladris a Lothlórien, nesoucích v sobě odlesk Starých časů... je touha po všech těch věcech člověku vrozená, nebo ji dokázal zasadit a vypěstovat až JRRT? Těžko říci – ale v každém případě dokázal ten dobrý profesor kultivovat to nejcennější z lidské povahy, troufám si říci.
Úvodní kapitoly Společenstva jsou mému něžnému nitru nejblíže snad ze všech částí Pána prstenů, a to i přesto, že se proti nim dá vznést mnoho výhrad. Jistě, plynou pomaleji než velká řeka Anduina na místech, kde se doširoka rozlévá mezi travnatými pláněmi Rohanu a hnědými zeměmi Rhovanionu. Jistě, Tom Bombadil je nesnesitelně bodrý a trochu strašidelný; a o Kraji se vlastně dá říci něco podobného. Jistě, tyhle úvodní pasáže jsou laděné úplně jinak než zbytek románu, pohádkověji a kouzelněji, nevinněji. Jenomže když ono to pak tak skvostně navazuje, když nebezpečí pomalu narůstá! A onen dokonale bezešvý přechod od domáckého prostředí ve stylu staré dobré Anglie, kde vás paní Červíčková pohostí velkou mísou hub, až k nejhrdinštější představitelné fantasy, to všechno se odehrává na velmi malém prostoru, a přece ani jedno slovo nechybí a ani jedno písmeno nepřebývá!
Nemyslím si, že ještě někdy zažiji něco podobného, jako když mi bylo jedenáct, letní slunce svítilo do pokoje, ale já cítil jen chlad a šero, protože na cestě se ozývala kopyta koně Černého jezdce. Ale ta vzpomínka ve mně zůstává – a dost možná je silnější než emoce z leckterých děl, která čtu dnes, nebo i než mnohé zážitky z života takzvaně osobního.
Společenstvo prstenu asi navždy zůstane mým nejsrdcovějším dílem trilogie. Miluju popisy Kraje a života hobitů, myslím, že (nejen pro svou výšku) bych mezi ně fantasticky zapadla. Tenhle, pořád ještě dost nevinný, úvod k famóznímu eposu, o kterém slyšeli snad úplně všichni, si zaslouží patřit do každé knihovničky. Případně, pokud už v té vaší nemáte místo, zkuste audioknihu, kterou namluvil Aleš Procházka. Přednes se moc povedl a byť bych uvítala trochu propracovanější zvukové efekty, re-reading v této podobě jsem si opravdu užila.
cekal jsem od toho hodne, ale stejne, tohle by bylo slabe, i kdybych to nasel doma na pude a ukajel se predstavou, ze tuhle knihu znam jen ja...
pozitiva: posledni kapitola; to, ze prisel jackson a ucesal to na prijatelny film; par vet/slovnich obratu, ktere me pobavily, i kdyz teda nevim, jestli to byl zamer (boromir plavajici ve snehu, nastvany duchodce gandalf zehrajici na svou senilitu (celkove nabruceny gandalf je snad jedina postava, lepsi v knize nez ve filmu)); ustredni motiv neprekonatelneho prstenu funguje a je vysvetlen skvele a logicky; glum
negativa: predne ten silene jednolity styl vypraveni (jdeme, sednem si a najime se, genialni elfove, zpivame tragicke rikanky něco se stane, jdeme, ti elfove♥ ti vi všechno a jsou lepsi nez jakykoli clovek, jdeme, jime, skládáme tragicke rikanky, něco se stane, jdeme); postavy, které neziji a neverim, ze vazne existuji (smisek, pipin, vsichni elfove, ale vlastne i treba aragorn); otrok Sam, ale vlastne ma osviceneho pana, takze je to asi v pohode no ne?; zbytecne, zdlouhave basnicky, ktere uplne kazdy stejne preskakuje (doufam)
ps. tom bombadil je rozhodne, rozhodne ta uplne nejhorsi a nejotravnejsi knizni postava vsech dob. kdyby ho ta zlatonka, nebo jak se jmenovala, v noci probodla, tak bych ji nic nevycital.. uchylnejsi nez bran the broken
pps. tom bombadil je horsi nez vsichni elfove dohromady
Jako fanouška filmové předlohy se mi první díl trilogie opravdu líbil. Oproti filmu je zde příběh samozřejmě lépe vykreslený a hlavně příběh samotný dává více smysl, včetně návaznosti na Hobita, jenž je jejím lehkým pokračováním. I postavy mi jsou zde více sympatické oproti filmu (Frodo). Film se mi více zamlouvá akčností a dechberoucí hudbou. I tak je tohle mistrovské dílo a podle mě základ celého fantasy světa. Jsem rád, že na tomto příběhu jsem vyrostl. :)
Tak jsem se rozhodl, že dám po delší době repete. Ano, knížka je skvělá, úžasný svět atd. (o tom více níže) přesto musím říci, že aspoň za mě je film ještě lepší – opravdu, nenapadá mě teď jiný fantasy příběh, u kterého bych film hodnotil lépe než knížku – zářní herci, malebná hudba, parádní atmosféra... Společenstvo je zkrátka výjimka. Ale zpět ke knize.
Dnes již nejsou záporáci z Pána prstenů kdovíjak originální (jen těžko se hledá fantasy bez „Pána zla“), přesto fungují skvěle. Sčíslo jedna je pro mě Saruman, pro svůj složitý charakter (zde nemohu nezmínit opravdu dokonalé ztvárnění Bílého čaroděje mým oblíbeným hercem Christopherem Lee!) a úskočnou povahu. Jeho charakter se sice více rozvine až v druhém dějství, kterému vévodí jako hl. záporák, přesto už i zde si každou kapitolu s ním užívám.
Sauron, Nazgulové, Balrog…, to už je dnes klasika. Souboj Démona ze stínu x Gandalf je pro mě však stále srdeční záležitost. Ale už bylo myslím dost o sporácích.
Mezi kladnými hrdiny u mě vévodí Gandalf (samozřejmě). Vždy mi starý čaroděj seděl víc jako Šedý kouzelník s dobráckým, přesto někdy přísným úsměvem bafající fajfku, než jako moudrý Bílý stařec, jak jej vidíme v dalších dílech.
Frodo mi mnohdy úplně nesedí…, Bilba z Hobita mám určitě raději a sám mám k němu rozhodně blíž. Sam mi v knize sedí teda více než ve filmu, kde mi přijde takový… „ukňouraný“. V knize hezky vynikne, kolik toho pro Froda dělá. Aragorna nejde nemít rád – on je takový ten typ, že ač je nenápadný Chodec, dokáže na sebe okamžitě upoutat pozornost. A Boromirův pád do temnoty…, nu, jak člověk už ví, jak to skončí, je to snad o to lepší.
Celkově mě jen mrzí, že prvních 100 – 150 stran nebylo o něco napínavějších. Třeba pasáž s Tomem Bombadilem je pro mě vždy…, eh, takřka ubíjející. Asi proto u mě film drží laťku nad knihou.
Tak nám to všechno začíná... Jedna z nejlepších a nejznámějších fantasy knížek, kterou snad ani není třeba představovat, začíná klidným obdobím před oslavou Bilbových narozenin. To, co následuje potom, je jedna velká dobrodružná a životu nebezpečná smrtšť, kterou Tolkien vystavěl naprosto geniálně. Všechno do sebe krásně zapadá a je to ohromně propracované, autor nic neponechal náhodě, a snad každá kytka ve Středozemi má svůj příběh a historii. Jediné, co mě nebavilo, byla část s Tomem Bombadilem, ještě, že ho z filmu vynechali.
Miluji příběh Pána prstenů. Je to poutavý příběh, zasazený do neskutečně propracovaného světa.
Zároveň je to za mě jedna z mála knih (trilogií), kdy musím říct, že mám raději filmové než knižní zpracování. Myslím, že se autorům filmového zpracování výjimečně podařilo zachytit ducha příběhu, a mimo asi jedné připomínky, kdy mi vypustili mou oblíbenou postavu, nemám, co vytknout.
Čtení je to spíše pro náročného čtenáře, kniha je velmi popisná a obsáhlá a než postava vyjde do jedněch schodů uplynou 4 strany. Upřímně jsem začínala číst asi 3x, vždy jsem skončila v polovině druhého dílu, až ve chvíli, kdy jsem přešla e-knihu a měla ji všude s sebou se mi podařilo příběh přelouskat.
Za mě jedna z nejlepších knih, co jsem četla ... i když jsem se k ní dostala po hodně dlouhé době ... vůbec toho nelituji ...
Knihu jsem si přečetla teď po druhé s odstupem 6 let. Líbilo se mi více než tenkrát, ale můj hlavní cíl je prokousat se do posledního dílu na který se hrozně těším. Rozhodně je to ale kvalitní čtení, jen na můj vkus příliš rozevláté a zbytečně natažené. Hobit mi přišel hrozně krátký a tam to napětí zůstalo po celou dobu knihy oproti Společenstvu.
Klasika, která ovlivnila knihy napříč žánry, přiznávám, že filmy jsem viděl xkrát, ale ke knihám jsem se dostal až teď, bože, já hlupák Bralovská! Opravdu to stojí za to!
Po zhlédnutí filmu v kině jsem si pořídila knihu a postupně všechny tři díly. Od té doby jsou to moji "miláškové", které si musím přečíst každý rok. Ale to těm, kdo nemají rádi sci-fi a fantasy nevysvětlíme. Asi proto máme každý jiný vkus a pak si každá kniha může najít svoje čtenáře.
Štítky knihy
elfové zfilmováno putování Středozem, Středozemě (Tolkien) bitvy rozhlasové zpracování fantasy Pán prstenů
Autorovy další knížky
| 2006 |  Společenstvo Prstenu |
| 1991 | Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky |
| 2007 | Návrat krále |
| 2006 | Dvě věže |
| 2007 | Húrinovy děti |
Pán prstenů je jedna z knih, které mě opravdu vtáhly a přestal jsem číst cokoliv jiného. Žánr této knihy je podle mě fantasy, protože má svůj fantasijní svět a odehrává se v čase nijak souvisejícím s tím naším. Tato kniha má velkou výhodu v tom, že vypadá dlouhá, ale když jí čtete připadá vám moc krátká a přáli byste si, aby byla delší.
Rozhodl jsem se, že budu charakterizovat Froda Pytlíka. Frodo je malý chlupatý domácký vcelku normální hobit, který žije se svým strýcem Bilbem. Frodo se během celého příběhu dost mění, na začátku je to ten malinký človíček, který vlastně nikdy nevystrčil paty z vesnice a na konci je to ten Frodo, který ví co musí udělat, je s tím smířen a odvážně kráčí vstříc osudu.
Kniha mě velmi zaujala, protože je velmi složitě propletená a ne úplně lehká na čtení. Na začátku psal Tolkien sice velmi zdlouhavě, ale po půlce kdy už se začínal děj rozjíždět jsem od této knížky nemohl odlepit oči. Tato kniha se zařadila jako další z mých oblíbených knih.