Spomienka na moje smutné pobehlice
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223278/bmid_spomienka-na-moje-smutne-pobehlice-nuI-223278.jpg
4
368
368
Román je príbehom deväťdesiatročného starca, ktorý sa počas celého svojho života nebol schopný zamilovať. Jeho milostný život sa odohrával výhradne v nevestincoch. Až tam raz stretol mladučkú krásku a jeho život sa náhle zmenil.
Literatura světová Novely
Vydáno: 2005 , Ikar (SK)Originální název:
Memoria de mis putas tristes, 2004
více info...
Přidat komentář
Taková velmi příjemná jednohubka, která ve mě ovšem zanechala takový trošku nedokončený pocit. Inu, jako bych strávil noc s mladičkou pannou a nakonec nic :)
Ale přiznejte si, kdybyste se se takhle v devadesáti letech zamilovali do spící dívky, neměli byste strach z toho, jaká bude, až se se probudí a promluví? Nebude nakonec lepší nechat ji spát?
Mě to bavilo. Je to jiné. V některých místech velká fantazie. Sama ovšem vím, že někdo může být starý už v padesáti a někdo může být v osmdesáti mladý. Moje babička s oblibou vypráví svoje zážitky z mládí a k tomu sprosté vtipy. Myslím si, že někteří doktoři se kvůli ní už museli pořádně červenat, protože ráda a nahlas říká, že doktoři umí lépe píchat než sestřičky. Takže mně tenhle kousek sednul. Bavilo mě sledovat to zmatení mysli v nových citech. A i když to není nijak extra hluboké, tak jsem se musela párkrát nad životem a stárnutím zamyslet.
Myslela jsem si, knížka má jen pár stránek, přečtu ji za odpoledne. Ale kdepak, vůbec mi to nešlo. Napsaný to taky nebylo jednoduše. Žádné rozdělení na kapitoly nebo aspoň na sloupce. Ke všemu představa starce 90 let s nezletilou čtrnáctkou. Ne, tohle mě fakt nezaujalo. Ale jsem ráda, že jsem si to přečetla. Prostě jsem byla zvědavá. :-)
"Oné noci jsem objevil pravdě nepodobnou rozkoš, jakou mi skýtalo pozorování těla spící ženy, aniž mě tlačila žádost a překážel mi stud."
V devadesáti najít pravou lásku? Chápu, že si s tím autor zahrává, ale popravdě: už ani to povolání redaktora není moc pravděpodobné. Jistě, na tom všem tento příběh starého intelektuála stojí, ale Znal jsem jen dva muže tohoto věku našemu sousedu je 89 a trpí senilitou. Pan Kysela bydlel nad námi, bylo mu 93 když zemřel, už jen seděl, ale ještě si pilně psal se svou dcerou, která emigrovala do Austrálie. Ven nevycházel. Touha po lásce dávno zemřela, dříve než tělo.
Kniha se však čte lépe než poslouchá. I když je Zdeněk Maryška v letech, není mu 90. Jeho přednes mě nepřesvědčil. Jeho energie, kterou do řeči dával, byla nepříjemná. Márquez toto dílko napsal po sedmdesátce, tedy ve věku, kdy to Maryška načetl. (Maně jsem si vzpomněl na herce Standu Neumanna, ten zemřel ve věku 72 let a dávno před tím už hrál jen stařečky a mečel jako koza.) Při četbě vychutnáte ony roztomilé Márquézovské detaily. Proto to čtete, ne?
Jako příběh dobré, zpracováno téměř uvěřitelně. K ničemu nedojde, ale přece dojde. To co se zdá mladému čtenáři jako bezúčelné, může mít v devadesáti určitý význam...
Tak tohle bylo zklamaní na všech frontách. Poslouchal jsem to jako četbu na pokračování od českého rozhlasu a přišlo mi to skoro jako Alzheimrické žvatlání starého člověka. Nevím jestli je to problém četby nebo knihy, ale hlavní hrdina se pořád opakuje. Skáče od myšlenky k myšlence a chová se pro mě vůbec trochu neuchopitelně. Chce si dokázat svoji mužnost i v 90. letech a tak chce strávit noc s nedospělou pannou. A pak s ní jenom leží v posteli (což je snad jeho jediná výsledná ctnost)? Následně si představuje jaký život by spolu vedli, ale vlastně nenávidí když na něho reaguje a má ji o dost radši spící než bdící. Ještě k tomu jí nechce číst nějakou lechtivou literaturu (na to je přece moc mladá), ale nevadí mu že si ji vlastně koupil jako prostitutku (na to moc mladá není).
Nevadí mi ta trocha výzvy společenských konvencí, přece jenom je to literatura, takže by to mělo vzbuzovat alespoň nějaké emoce. To, co mi vadí je bezúčelnost všeho toho jednání.
Láska je láska s tou nic nenaděláš ani v 90 letech aneb jak se potkal chtíč s nevinností. Lidskost všudypřítomná a tak to má být. Pěkné.
1) Kniha mi dala krásnou naději, že i v 90 letech může být člověk ještě tak vitální.
2) Ač začátek působil dojmem chlípnosti, styl psaní mě natolik zaujal, že jsem pokračovala ve čtení a nakonec se z toho vyvrbilo půvabné, vtipné a poetické dílko.
Bylo mi ho trochu líto, pro tu pošetilost, taky jsem se smála, pro tu pošetilost a taky jsem ho naprosto chápala, protože si už dovedu ten věk představit. A v okamžiku, kdy přišla exkurze do dílny přišívaček knoflíků pod záminkou návštěvy vzorového podniku OSN nebo čeho, jsem se smála, až jsem se málem utopila, protože jsem si zrovna nahřívala ve vaně bolavý cemr.
Poslouchal jsem jako zpracování pro rozhlas - možná to není nejšťastnější volba, začátek kapitoly dost rekapituluje tu předchozí a při poslechu v kuse je to trochu zmatečné. Moje první setkání s Márquezem. Nějak mi unikl smysl většiny příběhu a samotné rozuzlení. Čekal jsem trochu víc prasáren a ne jen zírání na nahou holku. Samozřejmě jsem nečekal hispánskou Lady Fuckingham, ale navzdory všem očekáván mi kniha přišla spíš filozofická než příběhová. Chvílemi mi to přišlo spíš jako blábolení senilního starce. A ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem si příběh časově zařadit.
Přes to všechno to byl celkem příjemný poslech a rozhodně nelituju věnovaného času, ale autora pro příště vynechám. Možná příběh docením víc až někdy za 50 let.
P.S. spoiler: Tak nějak jsem doufal že nakonec bude tou vyvolenou pannou jeho služebná.
Tato novela je přečtená během chvíle. Zpočátku jsem se nemohl úplně začíst, ale postupně se mi kniha začala líbit čím dál tím více a celkově je to zajímavý příběh. Příběh vypráví o muži (90 let), který se zamiluje do dívky, která má 14 let. V novele vystupuje také majitelka nevěstince ROSA CABARCASOVÁ. Autor vypráví v ich-formě a v novele se zabývá tématy stáří, paměti, samoty a lásky. Knihu hodnotím na 80 %.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Svět spěje kupředu, ale otáčí se přitom kolem Slunce.
Člověk je stár pouze tou měrou, jak starý se cítí.
Sex slouží člověku pro útěchu, když v sobě nemá dost lásky.
zbožňuji životní milníky vyprávěné muži na sklonku života. ženě to může hodně dát. je to zcela nový rozměr pohledu na život. jak cítí a vnímá muž?
muž. pán. muž, který má moc chránit a ničit. muž, který dává život a dokáže ho snáze brát. muž, se kterým není radno hrát hru s jiným mužem. muž pln pýchy a hrdosti. muž, který na rozdíl od ženy dokáže být atraktivním artiklem i po šedesátce.
MUŽ - LEV.
i v tomto případě jsem knihu naposlouchala jako mluvené slovo a nelituji toho. vskutku jímavé přemítání nad vlastním životem a jeho nedílnou součástí – smrtí. touhou zakusit lásku, pocit být milovaným v posledním pomazání, neboť "dělej co musíš, protože co je to pak za život nikdy nezažít jaké to je píchat s láskou".
Vyposlechl jsem si jako audioknihu a nebylo to špatný. Trošku těch stařeckých moudrostí a různých klišé o životě, ale bavil jsem se docela dobře.
Text je tak krátký, že vlastně nic moc neřekne. Ale myslím si, že pro naši mentalitu je hispanoamerická literatura obecně těžko přístupná (jiný rytmus, zapojení smyslů), pro Evropana je kolikrát těžko přístupný i jeho nedaleký soused, natož pak někdo, kdo žije půl zeměkoule daleko. Márqueze a jeho 'Sto roků samoty' jsem nějakou dobu zpátky odložil, nebyl to zkrátka můj šálek kávy. A ta kolumbijská přitom není špatná. Ale v trefně nazvané novele 'Na paměť mým smutným courám' jsem alespoň dosáhl jednoho a konečně si od něj něco přečetl.
do Marquéza sa buď zamilujete na prvú stranu, alebo zostane navždy nepochopený. ja sa jednoznačne hlásim do prvej skupiny...v tejto útlej knižočke, podobne ako v jeho predchádzajúcich románoch, dej plynie veľmi pozvoľna, žiadne prekvapujúce rozuzlenie, atmosféra je ale neskutočná, kniha je plná farieb a vôní, pomedzi ktoré presakujú životné pravdy. jedna z tých kníh, pri ktorej mi je ľúto, že si ju neviem prečítať v origináli..
Extrémně silné vyprávění starce ve věku 90. let, ale vitality třicátníka, pan autor a hlavně pan překladatel, protože přeložit ty ironické perly do češtiny je kumšt...tento auto se nikdy neomrzí
Moje první zkušenost s tímto autorem. U této knihy jsem občas ztratila pozornost nad dějem (nezaujetí) ale přitom mi nepřišla špatná. Rozhodně zkusím jinou knihu od tohoto autora.
Já tu Latinskou Ameriku prostě nechápu. V podstatě jeden idiot vedle druhého. Ani k jedné postavě jsem nebyl schopen si vytvořit nějaký pozitivní vztah. Vlastně vůbec žádný. Ještěže to není dlouhé.
Časem asi zkusím ještě Lásku za časů cholery, ale mám pocit, že se španělsky psanou literaturou na dlouho končím.
Štítky knihy
zfilmováno prostituce rozhlasové zpracování Kolumbie kolumbijská literatura poslední kniha autora hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Namet pribehu mi prisel zajimavej a knizka vypadala tenka, tak proc ne. Ovsem, bylo to pro me celkem narocne cteni, co se tyka formy. V nekterych pasazich mi prislo tezke se zorientovat a konec jsem musela precist vicekrat, abych pochopila.
Z pohledu hlavni postavy se mi moc libila paralela, kdyz clovek pozna "pravou lasku" az v devadesati (resp. romantizuje si svou iluzi o slecne) a vlastne mu to obrati zivot na ruby. Vztah je samozrejme problematicky, ve skutecnosti by to bylo nepripustne, ale nejakym zvlastnim zpusobem sem pro to mela pochopeni.