Sputnik, má láska
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/266874/bmid_sputnik-ma-laska-3ys-266874.jpg
4
1342
1342
O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. Dílo má opět tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí. Ve 22letech se Fialka poprvé zamilovala. Do Mjú. A pak její stopa končí na jednom řeckém ostrově…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Spútoniku no koibito, 1999
více info...
Přidat komentář
Prý se nemá číst jako první... Mě si získala a přivedla mě k dalším knihám od něj.
S Murakamim souzním, nesnesitelná lehkost čtení. Skvělá atmosféra, velmi uvěřitelné (byť vyhraněné) charaktery, neostrá hranice mezi realitou a snem. Způsob vyprávění klasicky murakamovský - více časových a dějových pásem, která jsou logicky provázaná.
Na konci knihy stojí výzva v podobě doslovu dvorního překladatele Murakamiho Tomáše Jurkoviče.
Výzvu jsem nepřijal, možná později.
Chci vnímat kouzlo Murakamiho prózy sám. Nebýt poučen.
Síla jeho vyprávění je značná. Úsilí pochopit myšlenku a význam knihy je na čtenáři samotném.
Murakami svoje příznivce zavede do komorního světa nenaplněných lásek a psychologicky táhne děj do záměrného ztracena. Přesto se nenudíte a vnímáte každou větu, každé slovo.
Nechci srovnávat jeho známé povídky s tímto románem...
Ale vyústění mají společné... Nejasnou pointu. I když SPUTNIK, MÁ LÁSKA je lidštější a tudíž více vstřebatelná próza.
Román má skvělé postavy, brilantní popisy a tempo.
Murakami je zázrak...
Murakami je mistr spojování světů. Dokáže skvěle psát jak o východní, tak o západní kultuře a perfektně je pájí do jednoho celku.
Sputnik, má láska je toho skvělým příkladem. Kratší román který vypovídá o generační výpovědi existenční krize, ztrátách milovaných a objevování vlastní sexuality, stejně tak nastiňuje společenské poměry v Japonsku, jak se Japonci dívají na ostatní obyvatele Asijských států a jak vnímají homosexualitu.
V postavách jsem našel spoustu podobností s postavami z jeho ostatních románů. Fialka pro mne tehdy byla typická Midori a hlavní hrdina neměl vůbec daleko k Watanabemu.
Narozdíl od Norského dřeva dostává ale zvláštní, detektivní a zároveň až mysteriozní punc, který popisuje jak hledání zmizelého, tak hledání sebe sama v uspěchaném moderním světě.
Kniha je příjemná ke čtení, krátká a měl jsem ji dočtenou na dva/tři zátahy, totálně mě vtáhla do děje, hned jsem chtěl s hlavním hrdinou objevovat krásy Řeckých ostrovů.
Konec mě zprvu naštval, ale jak jsem nad tím přemýšlel dál, je to vlastně celkem důstojné zakončení důstojného románu.
Úžasné. Je to moje asi sedmá kniha od Murakamiho, a vždy je to nevšední literární zážitek. Jeho naznaky, jak vypráví o zdánlivě obyčejných věcech (sezeni v kavarne, pred odletem...) tak detailne, a pritom se nenudite - a i presto v "obycejnem" pribehu je skryto poselstvi o homosexualite, Japonsku a vztahu k mensinam... (mam vydani a doslovem, ktery doporucuji). Za mě to na 10 hvezd...
(SPOILER)
Ačkoliv byl Sputnik právě první kniha od Murakamiho, do které jsem měl možnost nahlédnout, pochopil jsem, že je Murakami jeden z těch autorů, jejichž celé dílo tvoří jakýsi vnitřní vývoj autorových názorů, což se mi následně potvrdilo, když jsem se o románu bavil kamarádem, který už od Murakamiho načetl víc. Jednotlivé motivy jsou z ruzných knih přenášeny a rozpracovávány do nových celků. Stejně, jako se v Norském dřevě ukázal motiv lesbického vztahu, který je ve Sputnikovi hlouběji rozpracován, tak nám Sputnik nastínil i motiv, který byl dále rozpracován v Kafkovi na pobřeží a to komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou.
Po formální stránce je text velice čtivý. Murakami je očividně skvělý vypravěč, akorát se občas do psaní nutí, což bylo v jistých pasážích zřejmé. Zajímavá přirovnání, kterými Murakami zvýrazňuje daný okamžik děje, jsou rozhodně vítány, párkrát mi však v textu už připadaly nucené a nevhodné. Kniha se čte rychle i díky jednoduchému stylu, kterým se Murakami řídí a který při vyprávění učitele K. Působí autenticky. Popisy prostředí jsou v Murakamiho podání svižné, což jim však neubírá na jejich lyričnosti.
Popravdě jsem od Murakamiho čekal v celku realistickou a jednoduchou četbu, proto mě děj od 2. Poloviny knihy překvapil. Text nám ke konci nabídl mnoho znaků/symbolů, které jsou otevřeny mnoha různým interpretacím. Osobně vidím v díle již na první pohled Nomen omen, který jsem částečně přebral z doslovu překladatele Tomáše Jurkovičova. Fialka nám totiž může připomenout fialinku z Goethovi básně, která je zašlápnuta pastýřku a nemůže s tím nic dělat. Pokud se podíváme na Fialčin příběh, zjistíme, že byla v podstatě také zašlápnuta, a to láskou k Mjů. Zatímco před Mjů byla Fialka spíš snílkem, snila o svobodě z Kerouacových děl a psala den co den nové texty, po prvotním setkání s Mjů se z ní postupně stává člověk oddaný nynějšímu okamžiku. Začíná chodit pravidelně do práce, přestává psát a na své sny už nemá tolik času myslet. Takovými připomínkami minulosti se jí stávají telefonáty a dopisování s K., jejich kontakt však postupem díla slábne a slábne. A pak přijde další zašlápnutí, tentokrát v podobě neschopnosti Mjů opětovat Fialčinu lásku. Toto zašlápnutí jí však nepřivede zpět k jejím snům a k psaní, ale zato jí přiveze na jakousi druhou stranu, kam se nám posléze skoro vytratí i sám K. Na této druhé straně se však nachází část další důležité postavy, Mjů. Mjů v Japonsku cizí kvůli své korejské národnosti. Zároveň je ale i cizí sama pro sebe. Její cesta však začala stejně jako ta Fialčina. Mjů přeci taky začala jako snílek. Snila o kariéře klavíristky. Její nadšení do života můžeme vidět při jejím příjezdu do Švýcarska. Nezná sice nikoho v malém městě u jezera, ale i tak je při příjezdu plná optimismu. I Mjů však zažije zlom. Tentokrát v podobě jejích vlastních představ, které si nechtěla připustit a kterých se stranila. Její vidina a noc strávená na ruském kole pro ní znamenají konec hudební kariéry, zároveň však pohřbí i snílka uvnitř sebe. Uzavře tuto svou část hluboko uvnitř, což může symbolizovat její strach z představ, které má, ale které zároveň zavrhuje (sex s Ferdinandem). Uzavře tedy tuto svou část, což se na ní projeví jak psychicky tak i fyzicky. Od té doby se začne soustředit na práci a na přítomnost (své sny zahodí). Možná, že zde můžeme hledat původ Mjůina jména, neboť mezi japonskými znaky se nachází jeden, který se také čte [mjů] a který znamená faleš a klam. Mjů se vydává za někoho, kým není, protože se bojí toho, čeho je skutečně schopná. K., vypravěč příběhu, se nám naopak jeví jako člověk upřímný, zároveň však stojí kdesi na pomezí obou světů. K. Se snaží odpovídat na otázky vždycky tak, aby bránil opačnou stranu, než kterou hájí tazatel. Fialce vždy ukazuje, že ne všechno je tak jednoduché, jak se jí to na první pohled jeví. Věří v to, že se Fialka stane spisovatelkou, a zároveň se však i soustředí na svou práci. Tento rozpor vidíme i v osobním životě K. Dialogy s Fialkou jsou pro něj symbolem inteligentní rozpravy a polemizování, zatímco jeho "přítelkyně" reprezentuje jeho práci a jeho sexuální touhy. Kniha končí tím, když se K. s "přítelkyní" rozejde a možná právě díky tomu je schopen se znovu setkat s Fialkou. Zajímavé vsak je, ze pro každou postavu knihy znamená ta druhá strana něco jiného. Zatímco Mjů pod druhou stranou skrývá část sebe samé, která ji vadí, Fialka vnímá druhou stranu pravděpodobně jako určitou vlastnost, kterou má mít správný spjsovatel (potřená brána). Pravdou však zůstává, že každá postava odložila na druhou stranu své sny a cíle, ať uz jde o spisovatelskou dráhu či kariéru pianistky.
Přiznávám, že jsem knihu asi nějak nepochopila. Hodně jsem se těšila a říkala si, že Murakamiho konečně vyzkouším. Autor má pěkný styl psaní, ale zbytek jde kolem mě. Na druhou stranu díky stylu psaní jsem odhodlaná zkusit další jeho knihu.
Moje první knížka od Murakamiho a láska na první přečtení. Autora mi doporučila kamarádka Japonka a Sputnik jsem četla poprvé v angličtině. A ta verze se mi líbila o hodně víc než později čtené české vydání. Kouzlo knížky se pro mě ztratilo někde v překladu nebo v mezičase mezi prvním a druhým čtením.
Murakamiho příběhy bývají plné citlivých emocí mezi hlavními protagonisty. Jeden by si řekl, ha červená knihovna, ale nikoli. Na rozdíl od románků pro ženy jde do citové až erotické hloubky a krásně popisuje všechno co se odehrává mezi mužem a ženou a nebo v tomto případě mezi kamarádem a dvěma ženami. Sputnik je knížka, která vás chytí za srdce a na konci se dočkáte příjemné katarze.
„Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom bylo fatálně ztraceni, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zas pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hodně prázdný.“
Tahle várka Murakamiho podivínů pro mě byla stravitelnější než postavy z Norského dřeva, četli se mi dobře. Hladkému přijetí jistě také napomohla jak nastolená téma, tak atmosféra knihy – popisované pocity ztrácení se sobě a nacházení v osudech jiných. Trvalá nejistota, ve které se jako v mlze objevovaly zajímavé otázky: Můžu se sám sobě vzdálit tak moc, že duchovně zcela zmizím? Můžu najít sám sebe projektováním se do osudu jiného člověka? A není náhodou obětování kusu sebe sama podmínkou pro to, abych mohl hrát roli v životě druhých?
(Jsem si jist, že jiný čtenář bude mít jiné dotazy. Murakami je hodně nejednoznačný a pokus zápletky definitivně vyložit by vypovídal víc o vykladači románu, než o jeho autorovi)
Přestože má Sputnik všechno, co má zajímavý román mít, zaujal mě a donutil přemýšlet, nějak jsem se nedokázal přinutit s Fialkou, Mjú nebo vypravěčem soucítit, byli mi hodně vzdálení. Upřímně řečeno, bylo mi vlastně docela jedno, jak to s nimi dopadne. Obvykle vnímám beletrii právě opačně, prožívám ji často až příliš a musím si připomínat ať neblbnu, že jsou to jenom knížky ... ale u Murakamiho je to pro mě prostě jinak, jeho postavy jsou pro mě chladné, jsou mi zkrátka cizí. Pořád nedokážu přijít na to, proč to tak je. Třeba to zjistím u nějakého dalšího Murakamiho díla.
Pomalejší rozjezd, ale pak mě kniha nepustila ani na okamžik. Rozhodně je o čem přemýšlet.
Pusto jak na rýžovišti v lijáku bývá v mé duši na konci příběhů tohoto mistra jinotajů, nenaplněné touhy, neklidu i nejistoty, voyeurských scén a hledání čehosi, co sám jakoby nedokázal uchopit.
Fialka je kouzelnou a jemnou bytostí, hledající své místo na slunci. Kdyby příběh skončil jejím hledáním:
"Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor.......... které se náhodně setkávají, míjejí a pak zas navěky opouštějí.....bez slov, bez závazných slibů." snad bych dokázala příběh uchopit jako Šárka_D.
Jenže to je právě ono. Nemáme pro druhého ztrácet sami sebe a zároveň trochu musíme.
Nakonec je mi nejbližší pohled tlllk: hledání smyslu života ve společnosti bez smyslu. Společnosti zvláštně svázané pro Evropana zvláštními konvencemi.
Po dočtení Murakamiho často potřebuji, aby:
"Chladný noční vzduch mi omyl tělo zevnitř." nebo si alespoň dát ESPRESSO SILNÉ JAKO KDYŽ SE ZPOTÍ ČERT
Vyprávět umí, vyděsit i přinutit k zamyšlení. Ale o čem? Na to jsem zatím u žádné knihy od Murakamiho nepřišel.
Dobrá kniha k seznámení s autorem, píše Enforcer. Souhlasím. Seznamujeme se s Harukim již devátou knihu a pomalu mi začíná svítat. Jeho styl mě stále stejnou měrou přitahuje i odpuzuje. Většinou téměř dokonalá atmosféra, postavy, které se něčím podobají, tajemno, meditativní styl, rozmlžené hranice i hodnoty, otevřená sexualita, která dle mých měřítek nemusí být nutně tolik explicitní a zvláštním způsobem otevřené konce, které ani v nejmenším nenaznačují zda cíl a smysl je dobrý či nikoli.
Často mě nejasnost, rozmlženost a tápání přestává zajímat a musím se nutit knihu dočíst i zkoušet přemýšlet naznačenými směry . . . .
S Murakamim se seznamuji jen opatrně, kdysi jsem se nemohla prokousat Norským dřevem a pak jsem byla k tomuto autorovi poněkud odtažitá, Sputnik se mi ale moc líbil, ačkoliv si nejsem jistá, jestli jsem schopna ho cele pochopit a vzít si z něj zamýšlené závěry. Příběh Fialky a jejího kamaráda je velmi čtivý, nechybí skoro detektivní zápletka, linka tajemna a samozřejmě těžká, neopětovaná láska. Je hlavním vyústěním myšlenka, že bychom neměli kvůli jinému člověku ztrácet sami sebe? Nevím jistě...
Když jsem si do čtenářské výzvy pro tento rok vybrala dílo Haruki Murakamiho, už jsem věděla, o koho jde. Četla jsem jeho Kafku na pobřeží. I jeho Sputnik, má láska poskytuje čtenáři spoustu prostoru k přemýšlení, co nám tím autor chtěl sdělit. Z trojice uvedených hlavních hrdinů vnímám jako tu nejvýznamnější postavu Murakamiho díla mladou 22letou dívku Fialku , o které se toho spoustu dozvídáme prostřednictvím vypravěče mladého pana učitele K. a pro mě tak trochu tajemné a záhadné ženy Mjú. S tajemnou postavou jsem se setkala i v Kafce na pobřeží a něco mi říká, že se budou objevovat i v dalších autorových dílech. A protože se Fialka toužila stát spisovatelkou, tak nám autor nabízí i spoustu informací o ní právě z jejích zápisků. Ústředním tématem je láska, partnerské vztahy (vztahový trojúhelník), prostě život sám, tak jak se nám ho autor snaží svým nezaměnitelným stylem předložit. A na nás čtenářích už je, jak příběh přijmeme a co z toho nás nejvíce zasáhne a ovlivní.
Kniha se mi opravdu moc líbila, ale tentokrát pro mě trochu slabší Murakami.
Jen ten "polopatický" doslov, který nedává prostor nad vlastním výkladem a zamyšlením, mi přišel jako ze školního čtenářského deníku :-( a trochu mi zkazil dojem z celé knihy.
Štítky knihy
Řecko japonská literatura lesby, lesbismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha svým rozsahem nevelká, avšak obsahově "výživná". Považuji ji za milé zpestření k těm pětiset a více stránkovým stěžejním dílům mého oblíbeného autora.