Sputnik, má láska
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/266874/bmid_sputnik-ma-laska-3ys-266874.jpg
4
1342
1342
O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. Dílo má opět tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí. Ve 22letech se Fialka poprvé zamilovala. Do Mjú. A pak její stopa končí na jednom řeckém ostrově…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Spútoniku no koibito, 1999
více info...
Přidat komentář
motto: "kdybych vedel, ze to ma doslov, tak jsem to asi necetl"
vim, ze tu zrejme budu za burana, ale kazdy jsme nejaky. Jake to bylo? Tajuplne? ano. Velmi ctive? ANO! Melancholicke? ANO!!
Kazdopadne me pocity jsou smisene. Na jednu stranu velmi detailni popisy a velmi osobni zpovedi. Zneklidnujici, voyeuristicke a depresivni. (Budiz, to by se dalo vydrzet :)) Na druhou stranu silne symbolicke a jinotajne. A to je to, co mi nesedi. Mozna jsem jednodussi, ale moderni umeni, Kafka ani haiku me neberou. Byla to moje prvni zkusenost s Murakamim a na nejaky cas zrejme posledni. Urcite nelituji, ze jsem si ho precetl, to tvrdit nechci, ale ten doslov - ten me fakt otravil.
Uz z principu nemam rad doslovy, kde se Vam nekdo, kdo knihu nenapsal, snazi vysvetlit, co se autor pokusil ctenari sdelit. Ruku na srdce - pokud autor nenapise doslov sam, tak podobne interpretace dila jsou pro mne spise dokladem jeho pochybne kvality. Pokud by bylo dilo dobre, tak by podobne doslovy snad potreba nebyly, no ne? ;)
Vždy, když čtu Murakamiho, rozprostírá se ve mně náramný klid. Znepokojivý, to jistě. Ale klid. Mám pocit, jako bych se znovu setkávala se starým známým. Seděla s ním v kavárně, mluvila o kočkách, knížkách a hudbě, sdělovala mu své myšlenky, pocity, zážitky a polemizovala s ním o životě.
Začína to ako obyčajný príbeh dvoch mladých ľudí. Autor vás však nenápadne ponára stále hlbšie a hlbšie, až sa nakoniec ako rozprávač ocitnete na dne svojho vedomia, kŕčovito sa držiaci nejakej pevnej opory, aby ste nezmizli z tohto sveta. No, miestami som sotva lapala dych.
"Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planétu v chodu opuštěnost lidská?"
- príbeh v príbehu: v starej Číne sa verilo, že v bránach do mesta sídlia duchovia, ktorí mesto chránia - súčasť týchto brán tvorili kosti vyhrabané na starých bitevných poliach - kosti patrili padlým vojakom, ktorých si museli ľudia najprv uzmieriť, aby ich mesto chránili - potom priviedli psov, podrezali ich a ich teplou krvou pomazali brány. “Až spojením starých kostí a novej krvi mohli staré duše získať magickú silu. Aspoň si to vtedy ľudia mysleli.”
“Nie je to škoda objednávať si vo dvojici celú fľašu, keď potom nevypijeme ani polovicu?” spýtala sa raz Fialka.
“To je celkom v poriadku,” usmiala sa Mjú. “Vieš, čím viac vína takto zvýši, tým viac ľudí z podniku z neho môže ochutnať. Sommelier, vrchný, až po posledných pikolíkov, čo iba nalievajú vodu. Týmto spôsobom si všetci môžu zapamätať, ako to víno chutí. Objednať drahé víno a potom všetko nevypiť preto nie je plytvanie.”
“(...) spomínam si na úplne prvú prednášku o katolíctve, ktorú som počula, keď som sa dostala na nižšiu strednú školu. (...) A hneď po slávnostnom prijatí si nás všetkých nových študentov zavolala jedna veľmi staručká rehoľná sestra do auly, že nám bude rozprávať o katolíckej morálke. (...) Rozprávala nám tam všetko možné, ale ja si z toho dodnes pamätám len príbeh o stroskotaní s mačkou na pustom ostrove.”
(...)
“Je to príbeh o tom, ako stroskotá loď a ty sa dostaneš na pustý ostrov. Do záchranného člna si stihla nastúpiť len ty a jedna mačka, potom už nikto iný. Po dlhej plavbe doplávate na nejaký ostrov, ale je neobývaný, len samé skaly, a nie je tam nič, čo by sa dalo jesť. Ani tam nie je žiadna voda. V člne je zásoba suchárov a vody pre jedného tak asi na desať dní. A to je vlastne celé. (...) Rozdelíte sa s mačičkou o skromné jedlo, ktoré vám zostáva, pretože ste spolutrpiteľky v nešťastí?” Na tomto mieste sa sestra odmlčala a znovu preletela pohľadom po našich radoch. A pokračovala ďalej. “V žiadnom prípade, to by bola chyba. Počúvajte ma dobre, dievčatká, s mačičkou sa o potravu deliť nesmiete. To preto, že vy ste Bohom vyvolené, vzácne bytosti, ale mačka nie je. A preto musíte ten chlieb zjesť všetok samé,” povedala sestra so slávnostným výrazom.
Pravidelným písaním si vlastne potvrdzujem samú seba.
Je to tak?
Presne tak!
To, čomu sa hovorí pochopenie, je vždy len velikánska masa najrôznejších omylov.
Jeden z tzv. univerzálnych citátov:
Kedysi dávno, keď dorazila do kín Divoká banda Sama Peckinpaha, zdvihla pri tlačovej konferencii jedna novinárka ruku a položila takúto otázku. “Prosím vás, z akého dôvodu musíme v tom filme vidieť toľko krviprelievania?” pýtala sa tá dáma prísnym hlasom. Jeden z hercov, Ernest Borgnine, jej na to s prekvapeným výrazom odpovedal: “Pozrite sa, madam, keď niekoho trafí guľka, vždy tečie krv.”
- v doslove píše prekladateľ o homosexualite v Japonsku, ktorá bola vnímaná viacmenej ako normálna. “Až v období Meidži, po “otvorení Japonska svetu”, bola v roku 1873 pod vplyvom západného puritánstva v Japonsku “sodomia” zakázaná. Výrečné je však to, že toto zákonné opatrenie pretrvalo iba sedem rokov, než ho v roku 1880 zase zrušili.”
Sputnik mě bavil. Líbil se mi. Líbila se i Fialka i Mjú. A i přestože bylo čtivé, hravé, záhadné a čtenář pociťoval i chvíle napětí, nedělalo mi problém knihu odložit, ve smyslu, že jsem do děje byla ponořená jen mělce, nedokázal mě pořádně vtáhnou, jako u jiných autorových děl.
Zajímavý námět knihy - mladá dívka se zamiluje do starší ženy, která je vdaná..
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Za tím, o čem si myslíme, že to známe jak svoje boty, se totiž vždycky skrývá minimálně ještě jednou tak velká dávka neznáma. To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších omylů.
Říká se, že je nebezpečné popisovat v literárním díle sny (ať už se člověku vážně zdály, nebo si je vymyslel). Převádět do slov iracionální strukturu snů dovede jen mizivý počet skutečně talentovaných spisovatelů.
Od Murakamiho jsem četla mnohem lepší knihy. U této knihy byl wow efekt o něco slabší a kniha mě příliš nenutila přemýšlet nad vším, co autor napsal, ale i tak se mi velmi líbila a v Murakamiho knihách rozhodně hodlám pokračovat.
V deskách knihy barvy Ibuprofenu jsem našel mysteriózní LGBT love story, cestopis a hrátky s časoprostorem. Jen tak dál.
Odeon, 2009.
U Murakamiho ma dostane tá odovzdanosť ktorá je japonskej kultúre tak blízka. Ako ľudia, ktorý žijú v jednej z najbohatších krajín na svete, môžu kvôli spoločenským konvenciám viesť taký prázdny život.
hovorí sa, že kniha si vás nájde, v rovnakom čase som čítal od Coelho - Veronika sa rozhodla zemrit. Myslím že preto viac ako samotný trojuholník ma zaujala téme hľadania zmyslu života v stereotypnom živote ktorý nastane po búrlivom študentskom období , v živote bez detí. v živote kde sa upnete na staré postupne chátrajúce vzťahy zo študentských čias...
Knihu jsem dostal od přítelkyně a hned od začátku se mi moc a moc líbila. Vtáhla mě do děje a nutno podotknout, že za to může asi okamžitý popis Fialky, který bez zbytečného odkládání přišel hned na první stránce. Když pak Fialka zmizí, měl jsem pocit, jako by se z knihy ztratila polovina obsahu. Opravdu takový dojem to na mě udělalo. Když jsem si po přečtení komentářů ke knize všiml, že většina lidí chtěla v této pasáži knihu odložit dost mě to překvapilo. Řekl bych, že naopak by to mělo čtenáře nutit hltat jednu stránku za druhou a přijít na kloub té záhadě ohledně zmizení Fialky. Na mě to alespoň takový dopad mělo a knihu jsem pak nechtěl odložit.
Fialka je opravdu zajímavá postava, osoba. Celý její popis na mě působil tak silným dojmem, jako bych jí viděl na vlastní oči.
Po zmizení Fialky jdou do popředí Mjú a K. A zde opět musím říci, že se mi jejich charaktery moc líbili. Nebudu zde prozrazovat děj, nechám na každém, aby si udělal svůj obrázek a především, aby se sám nechal překvapit uměním Haruki Murakamiho.
Já osobně bych knihu neměnil ani v nejmenším. Je krásně ucelená a se vším, co od Haruki Murakamiho chceme mít. Popis nevyjádřených tužeb a chtíče je zde naprosto dokonalý a já až žasnul nad tím, jak si s tím autor poradil. Všichni takovéto touhy po něčem máme, ale asi nikoho z nás by to nenapadlo popsat tak jak to popsal H. Murakami.
Jako vždy mi bylo potěšením si přečíst knihu od pana Haruki Murakamiho.
Tato kniha mne překvapila asi jako když z vařící vody stoupá pára.Obsah se mi líbil i když konec byl podle mne neúplný,Fialčina nová přítelkyně slíbí vypravěči příběhu,že se ozve hned jak bude mít o Fialce jakékoli nové zprávy,ale neozve se a náhle zvoní brzy ráno telefon a ozve se v něm Fialčin hlas jak volá v pyžamu z telefonní budky???
Každou událost rozvede úplně do detailů což se mi na jeho tvorbě líbí a potom to takhle dopadne???Za mne tak 3 hvězdičky maximálně,protože z konce jsem měla dojem,že mu došli nápady a tak tak rychle dopsal tohle!Z knížky jsem byla nadčená až do toho "narychlo spíchnutého konce".
Třetí kniha od Murakamiho, kterou jsem četl. V podstatě jde o takové meditování nad ztrátami, které každého v životě čekají. Dále je zde přítomna jakási detektivní zápletka i lesbická romance. Vše je napsáno typickým stylem autora, který je určitě přitažlivý a originální, ale alespon mě tak po straně třista začíná nudit. Na Sputniku je krásné to, že se autor k takovému objemu ani nedostane. Dobrá kniha k seznámení se s autorem.
Obtížné čtení, hodně na zamyšlení. A spoustu věcí jsem pochopila a dala si dohromady až po přečtení doslovu. Geniální.
"Sputnik, má láska" je další vynikající kniha od Murakamiho. Tento autor je výjimečný v tom, že dokáže psát o zdánlivě obyčejných věcech způsobem, který ve čtenáři neustále udržuje napětí. V tomto ohledu Murakamiho velmi obdivuji.
Pokud jde o srovnání s knihou "Na jih od hranic, na západ od slunce", tak musím říct, že se mi líbila o chlup víc, ale je to podle mne dané tím, že tato kniha je více o hledání určitého naplnění ve vztazích.
Kdežto ve Sputnikovi je hned z kraje jasné, že se jedná o vztahy a city, které ze svého principu nikdy nemohou dojít svého naplnění. To možná působí čtenářsky o něco méně atraktivně, ale dříve či pozděj to ve svém životě zažije každý člověk.
Murakami k tomu pak v závěru dodává, že někdy své city nemůžeme jen tak zavřít do skříně, přesto že si uvědomujeme, že to nikam nevede. Protože totiž nemáme nic, co by je mohlo nahradit. A to je podle mého názoru hlavní poselství této knihy.
První polovina knihy se mi více líbila, postava Fialky mne oslovila, jenže poté se autor zaměř na postavu vypravěče K. a Fialku nechal záhadně zmizet. Po přečtení knihy mám pocit, že i přes zápletku s milostným vztahem Fialky a Mjú a nějakými hloubavými kecy kolem se vlastně vůbec nic nestalo, a tak si ani nestěžuju na podivné zakončení.
Měla jsem problém se do knížky začíst a na pár týdnů jsem ji dokonce odložila. Poté jsem se ale donutila a v knize pokračovala. To už jsem se pro knihu více nadchla a děj mě zaujal. Nebýt toho konce, o kterém nevím co si myslet, byla by kniha hodna ( podle mého názoru) čtyř hvězd.
Sputník má láska - krásna kniha plná tajemna. Knihu bych si klidně přečetl znova, kdyby ten konec knihy byl jiný. Závěr mě celkem nepříjemně překvapil, ale za přečtení to opravdu stálo.
Štítky knihy
Řecko japonská literatura lesby, lesbismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Ze začátku mi kniha přišla hodně podobná "Norskému dřevu", pak už se ale příběh i koncept začal měnit a dost mě zaujal. Líbí se mi styl, kterým Murakami píše, mám ráda jeho dialogy a myšlenky i témata, kterými se zabývá. Postavy moc sympatické nebyly, nevytvořila jsem si k nim žádný zvláštní vztah, ale nebyly vyloženě protivné. Chvílemi jsem byla při čtení trochu zmatená a některé pasáže byly zdlouhavější, ale četbu jsem si užila a k autorovi se určitě zase vrátím.