Srdce na udici
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11743/bmid_srdce-na-udici-dKY-11743.png
4
79
79
Soubor osmi povídek ze současnosti a nedávné minulosti, o hledání slov a cest, příběhy dějové i náladové; odhalují svébytné světy z pohledu vypravěčů mužských i ženských, mladých i stárnoucích. Povídky se vzájemně prolínají a doplňují, společně pak skládají obraz doby, rozmanitých lidských osudů a vztahů.
Přidat komentář
Skvěle napsaná poetická kniha, která v jednotlivých propojených povídkách se zaměřuje na vztahy mezi lidmi, zamýšlí se nad smyslem života, láskou a vzájemným porozuměním.
Knížka se mi moc líbila, autorka používala nádhernou češtinu. Určitě stojí za přečtení.
Povídky z této knihy se mi velmi líbily. Jejich struktura napomáhala tomu, aby byl čtenář neustále v napětí a byl zvědavý, jak příběh skončí. Postavy byly plastické a uvědomování si příbuzenských vztahů mezi nimi mě velice bavilo. I z jazykového hlediska je o co stát - široká slovní zásoba, metafory atd.
Stojí za přečtení.
Připojila jsem ke knize seznam povídek které obsahuje ale nějaký chytrolín vymzal ty které jsou současně i v knize Vzpomínky co neuletí.Podruhé to opravovat nebudu takže jen upozornění že velká část povídek je v obou knihách stejná.Mě osobně se nejvíce líbily kupodivu ty s hlavní mužskou postavou. Od autorky mě už dříve velmi nadchl Zvuk slunečních hodin, tato povídková kniha je sice velmi povedená ale vyjímečné Sluneční hodiny to nejsou.Jednotlivé povídky jsou dějově provázané i když ne vždy jsem propojenost pochopila. Obrovská škoda že od této velmi nadané autorky si již nic nového nepřečteme.
(SPOILER) Nějakou chvíli jsem si myslela, že se jedná o jednotlivé povídky. Obyčejné lidské příběhy s různými vypravěči, všemi věrohodnými. Některé zaujaly víc, jiné míň. Pak jsem pochopila, že se proplétají. Dočetla jsem a měla jsem pocit, že to byla známá "zebra" (tj. když Novákovi mají papouška, kdo řídí zelené auto a hraje šachy?), která se silně točí kolem jedné osoby. Listovala jsem tam a zpátky, skládala střípky - a pak ztratila trpělivost, něco asi zůstalo ztraceno, ale prostě pár příběhů mi nezapadá. Což mě irituje, ale není to to podstatné. Jednohubka za dva večery, která popisuje touhu žít, různé způsoby lásky, to, jak si někdy nerozumíme. Naprostá pecka byla kapitola Hříchy staré Váchové, smála jsem se nahlas. Celkově prima čtení.
Nejdříve trochu rozladění, protože Zvuk slunečních hodin zůstává v mém srdíčku i po pár letech od přečtení. Tenkrát jsem u čtení promočila nejeden kapesník. Srdce na udici jsem četla nedávno, proto se to mnohem hůře hodnotí. Autorka se již -Bohu žel -nemůže proti mému komentáři bránit. Ale mně to celé připadalo takové ne snad necitlivé, ale studené, chladné, bez emocí. Nebo jsem knihu četla ve špatné době, kdy jsem sama byla emočně trochu mimo a celý svět stál proti mě. Proto knihu hodnotím průměrem a za pár let ji dám určitě šanci. A - uvidíme.
Soubor osmi povídek, kdy každá má nějaký svůj příběh, ale dohromady ukazují hledání smyslu života, lásky a porozumění .
Mě nejvíce zaujala povídka "Když stromy pláčou"
Stromy mluví. Umí se smát. Někdy taky pláčou, jako lidi nebo zvířata. Jejich slzy jsou průhledné a lepkavé. Každou bolest si zapisují v kruzích paměti. Kruhy v tělech stromů jsou napořád.
Tak jako lidé si vše uchovávají ve svém srdci. Odpustit můžeš, ale nikdy nezapomeneš.
Srdce na udici je kniha, kterou si musím přečíst ještě jednou. Nevšední jazyk, přesné dávkování emocí a osudy i chování, které donutí k zamyšlení. Těžko říct, která povídka se mi líbila víc. U první povídky jsem se na konci i trošku pousmála, když chlapa s přeraženou páteří dokázal postavit na nohy testosteron, poslední povídka je silně emotivní, ale všechny jsou poutavé a snad každého čtenáře něčím osloví. Až u kuchařinky jsem si uvědomila, že se příběhy vzájemně prolínají. Moc krásné, jsem ráda, že mě kniha neminula.
Soubor povídek ze života napsaný s autorčiným pochopením - o nemoci, o lásce, o
mezilidských vztazích a o smrti...
Mně se nejvíce líbil závěr - "Slova nevyslovená" :
Mám vás ráda. Nikdy jsem vám to neřekla. Neuměla jsem to vyslovit...
Věta, kterou bychom v životě měli říkat často - než bude pozdě...
Musím se přiznat, že mne tyto povídky moc neoslovily. Připadaly mi upovídané s mnoha zbytečnými odbočkami. Snad jen to, že jednotlivé postavy procházely více povídkami, jim dávalo zajímavější rozměr.
Místy poeticky psaná kniha povídek s hlubšími myšlenkami a lidskými pocity, které autorka nenásilně a nenápadně provázala jednotlivými postavami. Mohu doporučit všem, kteří ocení jazykově pěkně napsanou knihu a chtějí se na chvíli zastavit a zamyslet.
Knížka by si zasloužila přečíst i dvakrát,aby situace a postavy,jež se v povídkách prolínají,byly dokonale pochopeny.
Mám ráda povídky a mám ráda Andronikovou - tudíž pro me velmi příjemný čtenářský zážitek. Zajímavé postavy, skvělé pointy, zručný styl psaní. Srdeční záležitost, ke které se budu ráda vracet.
Knížku jsem četla už asi před 10 lety, ale moc se mi líbila, pamatuju si, že byla skvěle sestavena tak, že postavy se v povídkách navzájem prolínaly a pokaždé jste je viděli trošku z jiného úhlu a to bylo dost nevšední a moc působivé... celkově podle mě dobře napsáno, bohužel žádnou další knížku už si od této talentované spisovatelky nepřečteme... :-(
Štítky knihy
povídky osudy lidí české povídky
Část díla
- Když stromy pláčou
- Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové
- Lehkost železného muže
- Rovnice o jedné neznámé 2002
- Slova nevyslovená
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Poslední hniha z pera bohužel už zesnulé autorky. Byla mistryní slova a je moc velká škoda, že žádnou novou knihu si od ní nebudu moci přečíst. Byl to velkolepý koncert slov a myšlenek. Úžasná povídková kniha.