Stanice na obzoru
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1337/mid_stanice-na-obzoru-Vj7-1337.jpg
4
184
184
Před svým nejúspěšnějším románem Na západní frontě klid, který ho světově proslavil, napsal autor tři prózy: Říše snů, Gam a Stanice na obzoru, strhující milostný příběh, který byl v Německu v knižní podobě vydán poprvé až koncem devadesátých let minulého století. Román původně vycházel na pokračování v letech 1927-28 v berlínském časopisu Sport im Bild a vykazuje všechny charakteristické rysy pozdějších autorových próz. Spojují se v něm milostná tematika, popisy mondénního společenského života, prostředí automobilových závodů a vytříbené dialogy, čímž nejvíce připomíná román Nebe nezná vyvolených. Příběh automobilového závodníka Kaie, nevyrovnaného a nepokojného mladého světáka a bonvivána, je vyprávění o chlapském kamarádství a rivalitě, o ženách, těkavém neklidu, výstřelcích a povyraženích bohémské společnosti. Kai hledá a posléze nalézá sám sebe prostřednictvím tří žen, jež pro hrdinu představují rozličné možnosti jak si uspořádat vlastní život. Přes tajemnou a sebevědomou Lilian, zemitou Barbaru a koketní Maud dospívá nakonec Kai k poznání další životní cesty a po dramatickém souboji za volantem vozu nalézá svou "stanici na obzoru", která mu dlouho připadala neurčitá a nedosažitelná.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Ikar (ČR)Originální název:
Station am Horizont, 1928
více info...
Přidat komentář
mám rád Remarqua, je to můj nejoblíbenější spisovatel.. přečetl jsem skoro celou jeho tvorbu.. nicméně tato kniha mě moc nenadchla, trošku se v tom mladý autor pleskal, vůbec jsem nepochopil děj... ani postoj Kaie vůči třem ženám, se kterými si očividně nevěděl rady, na můj vkus tam bylo až moc tajemna a úvah o životě, tak trošku na cvokhaus.. mladý, očividně přitažlivý a žádoucí Kai byl nejspíš "jiný":-)), protože jsem celou dobu čekal, se kterou nakonec skončí v posteli, ale ono nic, nic a nic..
špičkový hráč v Casinu, špičkový závodník na dráze, neodolatelný u žen..Kai byl takový německý James Bond, agent nul-nul-sieben
Jsem rád, že jsem si přečetl i něco z počátků autorovy tvorby, ale kdybych nevěděl, kdo je autorem, asi bych to nepoznal. Nebyl to špatný příběh, ale na druhou stranu zas ne natolik dobrý, abych se k němu někdy vrátil.
Tato knížka mě nadchla. Popis závodu byl kouzelný a postavy moc zajímavé. To jak se hledal a vybíral mezi stálostí a klidem nebo svobodou. Úplně ho chápu.
Úplně jiný Remarque, než je člověk zvyklý. Nebylo to špatné, ale... no prostě jako by to nebyl Remarque. Popravdě, kdyby tohle byla první kniha, která by se mi od něj dostala do rukou, asi bych hned tak s další nepokračovala. Asi bych také byla tvrdá, kdybych řekla, že tohle považuju za jeho suverénně nejhorší počin. Ono to tak v podstatě je. Na druhou stranu i tak má kniha něco do sebe. Jen je příliš rozvláčná a chybí jí klasická autorova úderná melancholie, všeobjímající pocit dna a zároveň síly. Chybí jí toho více. Ale zároveň má něco, co jsem v jiných jeho knihách příliš nezaznamenala. Jemnou analýzu důsledků a příčin, gest a postojů (trochu podobné jak to znám od Kundery). Je mi to sympatické, i když to není zcela dotažené, ale prostě to není Remarque, jak ho mám ráda. I tak nelituju toho, že jsem četla a že jsem poznala... začátky.
EMR je můj nejoblíbenější autor. I když je na knize znát, že ještě nebyl tolik vypsaný, četla se moc dobře. Střídali se pasáže zajímavé, napínavé i nudnější, ale celek se mi líbil.
Podle mě E M R neumí napsat špatně ... jen je trochu znát, že tu psal na pokračování ...ovšem bylo mu 30 let - a už jsem tu našla spoustu moudrých myšlenek...
Mladý nepokojný muž - to je automobilový závodník Kai...
A prostředí heren Monte Carla - riskování, závody, ženy - ale i mužské přátelství /které zaznívá ve všech jeho románech/...
A už zde myšlenka ukotvení někde - ve stanici na obzoru :
"Člověk se za něčím žene, až mu dochází dech a nechává se valit jako koule od jednoho víru ke druhému...někdy mám dojem, že stojím na rozcestí... na jedné straně vystupňovaný smysl pro sebe sama ... na druhé straně život s dobrým základem, zakotvený, upevněný věděním a vůlí ..."
Jen v této knize je více optimismu pro život ... a méně smutku ...
Když čtu Remarqua, mám pocit, že jsem se vrátil v čase do 20. století, jsem s jeho postavami přímo v knize a s odstupem, tak abych je nerušil, jen mlčky přihlížím tomu, co se mezi nimi odehrává.
Jestli máte rádi klasického Remarqua, stejně jako já, nemusí to být váš šálek kávy. Zcela upřímně jsem byla na začátku dost rozpačitá, als velmi záhy mě příběh chytl. Styl psaní nese jednoznačně Remarquv rukopis, pokud od něj máte nacteno více, ačkoliv jde o zcela jiné téma. Prostředí automobilů a závodů mi silně připomíná jiné dílo, které jsem četla - atmosférou, ale nemohu přijít na to, jaké. Nejde jen o auta a závody, ale o přemýšlení o životě, cílech, způsobech.. Rozhodně doporučuji. (zaujalo mě, že toto byla první kniha, kterou někdo od tohoto autora četl, do nedávna jsem o ní nevěděla a to mi chybí přečíst jen asi dvě jeho díla, právě tak 'známá' jako toto.)
Moje první kniha od Remarqua a musím říct, že pro mě velké zklamání. Doufám, že ty další nejsou psány stejným stylem.
Krátký příběh závodníka Kaie v sobě nese hodně životních mouder a zamyšlení. A kupodivu ne ze světa závodnictví ve starých autech, ale spíše o mezilidských vztazích a o ženách. Závodníkovi Kaiovi se totiž nabízí 3 možnosti vztahu, a on pořád neví, jak se rozhodnout, tak to rozehrává na všechny strany. Remarque umí skvěle (a pro mě až překvapivě) popsat, co každý tak nějak cítí, ale je obtížné to dát na papír. Čtenáři, které intriky nezajímají, mohou některé části přeskočit, a užít si napínavě popsané závody.
Tak není to ještě úplně ten typický Remarque na jakého jsme zvyklý, to ovšem nic nemění na faktu, že kniha se mi líbila a ten poslední závod v Itálii byl strhující. Vždycky si říkám, jací jsou ti automobiloví závodníci cvoci, ale přiznám se, že při Remarquově líčení závodu jsem to snad možná na kratičký okamžik i pochopila.
V kontextu celé autorovy tvorby je poměrně zajímavé, jak se tato první dlouhá próza liší od dalších děl svou atmosférou, která zdaleka tolik nebalancuje na tenké čáře smrtelných nebezpečí a zůstává prakticky jen v oblasti niterných citů a láskyplných her probíhajících ve velmi vzrušujícím prostředí automobilových závodů střídajícím se s obklopujícím světem nekonečných zábav a hazardu. Přesto však na druhou stranu obsahuje ostatní příznačné rysy jeho pozdějších románů, jako je opravdové kamarádství, nekonečné soupeření, neustálý neklid mladých hrdinů nebo mnoho zajímavých úvah. Přináší přitažlivý příběh, který se odehrává v napjatém ovzduší, v němž jde především o čas, ať už na dráze nebo v životě samém, a v němž každá maličkost může vše rozhodnout. 85 %
Není to typický Remarque a možná i proto se mi tato kniha líbila ze všech jeho knih nejméně. Jde vidět, že se jedná o jeho prvotinu, neboť malinko postrádá styl, který mám u něj ráda. No ale přečetla jsem to. ;)
Nemyslel jsem, že se v Remarqueově bibliografii může nacházet něco stejně dobré jako Černý obelisk. Bez propracovaného příběhu, plná nedůležitých dialogů, má v sobě kniha právě to něco, co jsem na Obelisku miloval - důmyslné filosofické úvahy skryté za povrchní fráze, lehkost, s kterou jsou pronášena moudra, která se jako moudra netváří, tíseň, o které si nikdo není jistý, zda tísní skutečně je. Nikdo to neumí vyjádřit lépe než Remarque.
Kniha pro mě byla velkým zklamáním, tím spíš, že je od mého oblíbeného autora. Nebavilo mě to ani za mák a jsem ráda, že jsem ji četla až když jsem měla většinu starších Remarquových knížek už za sebou, protože jinak už bych je snad ani nečetla. Upřímně doufám, že se nenajde nikdo, kdo by jako první knihu od Remarqua četl právě tuto, byla by to škoda.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Čte se samo.