Stařec a moře
Ernest Hemingway
Starý rybář vyjíždí na sklonku svých dní na moře, přemůže obrovskou velrybu a vrací se s její kostrou, když byl jeho úlovek napaden žraloky. V tomto prostém ději je symbolisován odvěký zápas člověka s přírodou, nezadržitelnost ovládání přírody člověkem. Stařec ač sám uprostřed širokých vod, s nimiž srostl a dokonale je zná, není sám. Myslí na chlapce, kterého učil lovit, ví, že se o něj na břehu starají druzi. Vrací se z lovu s prázdnou vysílen a raněn. Přesto jeho příběh není pesimistický, naopak, brzy se s chlapcem vydají na nový lov. Novela (v r. 1954 Nobelova cena) výrazně ukazuje osobitý autorův vztah ke světu, způsob jeho vidění reality i způsob vyjádření. Je to oslava lidské statečnosti a houževnatosti.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1956 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
The Old Man and the Sea, 1952
více info...
Přidat komentář
Šáhla jsem po ní úplně náhodou v knihovně. Stařec a moře, klasiku...to musím přečíst. Nelituji, ale nenadchlo mě to...stále jsem čekala a čekala na nějakou zápletku. Takže mě nejvíce bavila pasáž se žraloky :-)
Knihu už jsem kdysi dávno četla a teď si dala repete do čtenářské výzvy. Myslela jsem si, že je to víc lyrické. O to větší překvapení při nalezení děje. Líbila se mi.
Boj člověka s přírodou a pro mě boj člověka s touto knihou. Hodila se mi do čtenářské výzvy a chtěla jsem si doplnit středoškolské mezery, ale zoufale mě nebavilo ji číst. Možná mělo vliv i to, že to je jedna z těch knih, kdy učitelé rovnou vyzradí pointu ve výuce, protože to pak je u zkoušek, a člověk pak čte něco, kde vlastně chybí to napětí, jak to dopadne.
Nicméně jako podobná kniha mi přijde i Muž, který sázel stromy, ta také popisuje vytrvalé odhodlání člověka postavit se přírodě, a ta ve mně zanechala velmi hlubokou odezvu a byla výrazně čtivější.
Kniha se mi líbila, ačkoliv je poměrně krátká.
Jaké poučení jsem si odnesl z této knihy? I když některé okamžiky vypadají beznadějně a jsme přesvědčeni, že nikdy nemůžeme zvítězit, přesto přece všechno máme bojovat do posledních sil, nevzdávat se. A pokud náš boj nevyhrajeme, nevadí, ale můžeme si říci, že jsme do našeho boje vložili veškeré úsilí a rozhodně nebudeme litovat a vyčítat si, že jsme se alespoň o to nepokusili.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ale člověk není stvořený pro to, aby prohrával. Může ztratit život, vzdát ale nesmí nic.
Prostě pluj dál a věci ber tak, jak přijdou.
V této knize je použita tzv. "metoda ledovce". Z doslovu z jedné knihy jsem si vypsal následující stanovisko, jak vnímal tuto metodu sám Hemingway: "Vždycky se snažím psát na základě principu ledovce. Viditelná část nad hladinou je jen osminou toho, co se skrývá pod vodou. Ze všeho, co autor zná, může eliminovat, a tím síla ledovce vzroste. Je to totiž pouze ona část ledovce, kterou není vidět. Když však spisovatel něco vypustí proto, že to nezná, objeví se ve vyprávění trhlina."
Jsem ráda, že mě čtenářská výzva konečně donutila přečíst si tuto knihu, v mládí mne vůbec nebavila, teď jsem ji přečetla na jeden zátah
Když jsem knížku četla poprvé, líbila se mi. Zajímavý námět. Tenkrát bych dala hodnocení ****. Dnes jednu hvězdičku ubírám, protože jsem ji četla potřetí a to ještě jen kvůli čtenářské výzvy s vypětím všech sil, neb jsem na ni neměla moc náladu (za což kniha nemůže, tudíž tento fakt není součást hodnocení).
Tři hvězdičky si zaslouží za ony hodnoty, jež v ní jsou. Čtenář čítající mezi řádky si je může přetransformovat do svého každodenního života, a proto je nejspíš tak nadčasová..
Zpočátku je naděje, následuje touha splnit si sen s ještě větší dávkou naděje. Pak se sen stane realitou, ale stále není vyhráno! A dále psát nebudu kvůli možnému spoileru...
Velice příjemná četba na jedno odpoledne.
Mistrně popsaný souboj vlastního já v zápase o žití či nežití. Jak hluboko si může člověk sáhnout na pomyslné dno a dokázat se ještě odrazit zpátky? Jak se vyrovnat s tím, že veškerá naše snaha je marná a radost zmizí, když nám ji někdo "roztrhá a sežere"? Tato kniha dává hodně otázek a odpověď ale musíme najít v sobě. Zvládli bychom to, co stařec?
Tato kniha, skrze mne prošla jako nůž máslem a nic ve mne nezanechala. Možná, že jednoho dne až budu děda v papučích a houpacím křesle, tak zkusím další pokus a třeba tentokrát porozumím. Do té doby se však Hemingwayovi obloukem vyhnu, protože u něj obecně postrádám jakékoliv emoce nebo něco, co by mi umožnilo jeho postavám lépe porozumět.
V rámci výzvy jsem šla najisto do své knihovny. Četla jsem jí dokonce, dávno, ale četla.
Je to klasika, která podle mne stojí za to. Kniha nastoluje nepřímo otázky "Kdy to vzdáme?", až nám vypoví tělo?, až nám vypoví hlava?, až nám vypoví vybavení?, až to nebude dávat smysl?, až to bude nebezpečné? Každý to máme nastavené jinak, ale většina z nás obdivuje ty co se nevzdávají. Jsem rád, že pro obyčejné živobytí nemusím podobné trampoty podstupovat.
Povinná četba na maturitu. Jedna z nejnudnějších knih, co jsem kdy četla. Nevím, zda to je stylem, či tématem (ryby ani rybaření mě absolutně nezajímají), ale opravdu mě ta kniha nebavila. Ani trošku.
Opět maturita, opět povinnost na poslední chvíli. Nedokážu si představit, zda by kohokoli dokázalo zaujmout exaktní filmové zpracování, v knižní podobě ale velmi banální příběh dokázal upoutat. Snad jen kdyby se v malém počtu pasáží dala novela ještě o něco zkrátit. Jinak nemám co vytknout, chválím především propracovanost obou ústředních postav.
Příběh, který na několika málo stránkách zachycuje odvěký boj člověka s přírodou. Boj, který člověk vždy musí prohrát, protože ve své namyšlenosti si neuvědomuje sílu a genialitu přírody. Kniha se dobře četla, ale vadila mi přemíra monologů nad dialogy. Každopádně doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
moře a oceány zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena senioři rozhlasové zpracování Nobelova cena za literaturu
Autorovy další knížky
2015 | Stařec a moře |
1974 | Sbohem, armádo |
1966 | Pohyblivý svátek |
2016 | Komu zvoní hrana |
1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Boj člověka proti přírodě popisuje mnoho jiných knih a poutavěji (Jack London,...). Četl jsem v rámci povinné četby a po dočtení jsem se sám sebe ptal, o čem tato knížka pojednává a proč jsem s ní vlastně ztrácel čas. Komu zvoní hrana, kterou jsem četl dříve, byla pro mě daleko zajímavější.