Staří mistři
Thomas Bernhard
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/2698/mid_stari-mistri-uK2-2698.jpg
5
68
68
V Bordoneho sále vídeňského Uměleckohistorického muzea se před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem za přítomnosti zřízence Irrsiglera pravidelně scházejí hudební kritik londýnských Timesů Reger, „kritický umělec“, a soukromý učenec Atzbacher. Regerovy kritické úvahy o povaze uměleckých děl radikálně překračují hranice muzea a jsou vlastně karikujícím komentářem evropské kultury, myšlení i civilizace. Selhání, které v tvorbě a projevech evropské kultury shledávají a jež má takřka likvidační, obrazoborecký ráz, není ovšem podmíněno pouze Regerovým kritickým pohledem a schopností vše zesměšnit, ale i jeho vlastním, takřka elementárně tragickým zjištěním, že ztrátou nejbližšího člověka a lásky pozbývají veškeré hodnoty smysl. Ale právě v této bezmoci nad smrtí nalézáme paradoxně v umění záchranu: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný, stejně jako milujeme Montaigne pro jeho celoživotní hledání a bezmoc něco nalézt, Voltaira kvůli jeho bezmoci.“... celý text
Přidat komentář
„Ostatně neznám žádného spisovatele, v každém případě žádného píšícího člověka, který by delší dobu vydržel NEzveřejnit to, co napsal, který by nebyl zvědav, co k tomu, co napsal, řekne veřejnost, já vždy hořím zvědavostí, řekl Reger, ačkoliv pokaždé říkám že nehořím zvědavostí, že mě to nezajímá, že nejsem na mínění veřejnosti zvědavý, hořím zvědavostí a samozřejmě lžu, když říkám, že nehořím zvědavostí, zatímco ve skutečnosti stále hořím zvědavostí, přiznávám, že bez ustání, stále hořím zvědavostí, řekl, hořím celou dobu zvědavostí a neočekávám nic s větším napětím, řekl. Lžu, když říkám, že mě veřejné mínění nezajímá, že mě moji čtenáři nezajímají, lžu, když říkám, že vůbec nechci vědět, co si lidé o tom, co píšu, myslí, že nečtu, co se o tom píše, i v tom lžu, zcela podle lžu, řekl, neboť bez ustání hořím zvědavostí, co lidé tomu, co jsem napsal, řeknou, chci to pokaždé a vždycky vědět, neboť pravdou je, že ať si lidé o tom, co jsem napsal, myslí cokoli, mě se to dotýká.“
Moc se mi líbilo tempo a energie knihy, ten rytmus, kdy se opakuje nějaké téma, nějaká kombinace slov nebo specifické výrazové prostředky, graduje to, pak se přidá nenápadně další téma, to původní oslabuje a nové přebírá prostor. Taková literární verze filmové prolínačky nebo hudebního navazování motivů. Právě tahle stylistická kvalita mě u čtení držela – ještě společně se slovním humorem, který se pomocí ironie a sarkasmů panu Bernhardovi opravdu dařil.
A samotný obsah? No, ten v mých očích za formou značně zaostával, to musím říct. Dlouhý monolog se vším nespokojeného kverulanta, který se považuje za člověka vysoce převyšujícího vlažnost a mělkost společnosti a sám si uděluje právo vše kritizovat a nad vším se pohoršovat, no, to je prostě žánr, který mě příliš nebaví. Asi miliontáprvní kritika maloměšťáctví, kterou jsem už v různých typech beletrie četl, přinesla obvyklý balíček snadných cílů: hloupí turisté v obrazárnách, přetvařující se snobové, pouze předstíraný a stádní obdiv k předhazovaným kulturním objektům a rychlé změny kulturní pozornosti podle měnící se módy, k uniformitě vychovávající školství. A tak dále, a tak podobně.
Benhardův Reger je prostě taková (pseudo)intelektuální verze Anděla na horách. A byl by možná i podobně zábavný, jeho sebestředná zabedněnost a povýšenost totiž dokáže vyvolat smích a kupodivu také jisté, spíš nechtěné, sympatie. Ale úsměv ztuhne při popisu Regerova manželství. Vyjevuje se na něm totiž to, co je tragédie všech do sebe zahleděných lidí: tedy že jejich legrační tanec slonů v porcelánu je dramaticky zraňující pro ty, kteří se jim v lásce s důvěrou přiblíží.
Hm, raději něco veselejšího z Regerova myšlení: „Na procházce šlapu a šlapu a stále si jen uvědomuji, jak procházky nenávidím, nic jiného mě nenapadá, vůbec nechápu, že jsou lidé, kteří při procházce mohou přemýšlet, že mohou myslet na něco jiného, než že procházky postrádají smysl a účel, řekl.“
s každým dalším motivem, který je opakováním několikrát převrácen naruby a vyždímán do poslední kapky významu, graduje pointa: výsměch lidské pošetilosti
(1. vyd. Prostor 1994) Špatný překlad a chybějící korektura. Neuvěřitelné množství pravopisných chyb a/nebo překlepů. Čárky v souvětích systematicky špatně, neobratné formulace. Četl jsem od Bernharda téměř vše od jiných překladatelů a vše bylo lepší než tento výkon pana Šplíchala. Slova jako "chybyčka" nebo v jedné a téže větě "zchátralý" i "schátralý". Chyb je takové množství, ze už to vážně kazí požitek z četby.
Plný počet hvězd patří autorovi – klasický Bernhard. Přinutí k zamyšlení a náramně pobaví. Např. konstatováním, že Vídeňáci si mění ponožky jednou za 12 dní.
Všechno na světě je směšné, i tato kniha je směšná, dám jí čtyři hvězdičky z pěti, řekl Reger a usedl na lavici v Bordoneho sále v Uměleckohistorickém muzeu.
Z toho mála, co jsem zatím od Bernharda četl, nejspíš to nejlepší. Ono sice není u Bernharda zrovna podstatné, o co v jeho dílech jde (ostatně stále o totéž: o život a o nic), protože nejvíc fascinující je vskutku nezaměnitelný tzv. bernhardovský styl založený na opakování, nekonečně do sebe zavinutých souvětích, několikanásobně zprostředkovaných výpovědích, závorkách, montaignovsky meandrovitém psaní (z jiných montaignovských akcentů je možno zmínit kupříkladu roli zvyku, častý motiv Bernhardových děl, zde uvedené listování knihami nebo motiv přátelství), u něhož by se sice mohlo zdát, že bude (styl) nesrozumitelný či nečitelný, nic by ale přitom nemohlo být vzdálenější pravdě, protože málokterý autor se – po jistém zvyku – čte s takovou lehkostí (nepochybně díky textové rytmizaci), přesto je zrovna v případě Starých mistrů neméně fascinující ta možná ne na první pohled (zkoumat detaily, fragmenty, nikoliv celek!) zřejmá skutečnost, že přestože se celá, řekněme, narativní přítomnost odehrává ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu (rámec), zvládne se tu jeho (muzea) prostřednictvím Bernhard (resp. jeho postavy) vyjádřit k dějinám Rakouska, Habsburkům, historii výtvarného umění, tuposti kunsthistoriků, rakouského státu a církve, k lidské bídě a stálému ztroskotávání atd., zhejtovat Stiftera i Heideggera (toho zvlášť nezapomenutelně), aby závěrečnou pointou bylo pozvání od vypravěčova přítele na Kleistovu veselohru Rozbitý džbán. No není to geniální, řekl?
Jeden z těch stravitelnějších Bernhardů. Výborná byla adaptace v Divadle Komedie s bratry Rodenovými.
Starý mistr byl v době psaní téhle knihy i sám autor: používá všechny své osvědčené stylové prostředky suverénně a lehce.
„...čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem nenasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“
Pokud máte pocit, že s tímto výrokem nesouhlasíte, určitě si najdete v Bernhardových Starých mistrech ten svůj negativní výrok, se kterým stoprocentně souhlasit budete, třeba o pozici génia, o návštěvách muzeí, o historicích umění nebo o omezených učitelích. Možná si myslíte, že nemůžete cítit určité sympatie k člověku, kterému není nic dobré. Snad jen mírné pobavení a občasný souhlas, pokud se svou nespokojeností bude s vámi ve shodě, ale ke konci najednou zjistíte, že vaše sympatie k dvaaosmdesátiletému starému pánovi vzrůstají. Čím to je? Na přebalu knihy je citována věta: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný…“. A to je klíč. Starý pán je v podstatě také bezmocný. Přes veškerou svou intelektuální zdatnost si uvědomuje, že: „ne staří mistři, ale jediný člověk nám umožní přežit“ a to si můžeme uvědomit s ním.
Štítky knihy
rakouská literatura kritika náboženství monology středoevropská literatura kritika společnostiAutorovy další knížky
| 1999 |  Mýcení |
| 1999 | Vyhlazení |
| 2007 | Mráz |
| 2008 | Obrys jednoho života |
| 2004 | Ano |
„… nejsem vášnivě zaujatý lidstvem, ale lidmi. Mne zajímali vždycky jen lidé, řekl, protože z přírody jsem byl vypuzen, já nejsem ničím víc tak silně přitahován jako lidmi, a současně ničím tak důkladně odpuzován jako lidmi.“
Kniha ma naučila oceniť krásu, eleganciu a predovšetkým praktickosť odsekov a kapitol. Žiadne totiž nemala. Bola som nútená čítať ďalej a ďalej, nebolo totiž kde prestať. Ale text plynie veľmi rytmicky, vety sa opakujú v nových a nových obmenách, možno si autor skúšal, ktorá vyznie najlepšie a nakoniec tam nechal všetky.
Ani dej to veľmi nemá, Atzbacher pozoruje sarkastiského a umelecky vzdelaného kverulanta Regera v múzeu a opakuje si v mysli ich rozhovory. Atzbacher podíde k Regerovi. Koniec.
„… čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem nenasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“
Bolo to skvelé!