Staří mistři přehled

26.08.2024

„… nejsem vášnivě zaujatý lidstvem, ale lidmi. Mne zajímali vždycky jen lidé, řekl, protože z přírody jsem byl vypuzen, já nejsem ničím víc tak silně přitahován jako lidmi, a současně ničím tak důkladně odpuzován jako lidmi.“

Kniha ma naučila oceniť krásu, eleganciu a predovšetkým praktickosť odsekov a kapitol. Žiadne totiž nemala. Bola som nútená čítať ďalej a ďalej, nebolo totiž kde prestať. Ale text plynie veľmi rytmicky, vety sa opakujú v nových a nových obmenách, možno si autor skúšal, ktorá vyznie najlepšie a nakoniec tam nechal všetky.
Ani dej to veľmi nemá, Atzbacher pozoruje sarkastiského a umelecky vzdelaného kverulanta Regera v múzeu a opakuje si v mysli ich rozhovory. Atzbacher podíde k Regerovi. Koniec.

„… čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem nenasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“

Bolo to skvelé!

23.07.2022

„Ostatně neznám žádného spisovatele, v každém případě žádného píšícího člověka, který by delší dobu vydržel NEzveřejnit to, co napsal, který by nebyl zvědav, co k tomu, co napsal, řekne veřejnost, já vždy hořím zvědavostí, řekl Reger, ačkoliv pokaždé říkám že nehořím zvědavostí, že mě to nezajímá, že nejsem na mínění veřejnosti zvědavý, hořím zvědavostí a samozřejmě lžu, když říkám, že nehořím zvědavostí, zatímco ve skutečnosti stále hořím zvědavostí, přiznávám, že bez ustání, stále hořím zvědavostí, řekl, hořím celou dobu zvědavostí a neočekávám nic s větším napětím, řekl. Lžu, když říkám, že mě veřejné mínění nezajímá, že mě moji čtenáři nezajímají, lžu, když říkám, že vůbec nechci vědět, co si lidé o tom, co píšu, myslí, že nečtu, co se o tom píše, i v tom lžu, zcela podle lžu, řekl, neboť bez ustání hořím zvědavostí, co lidé tomu, co jsem napsal, řeknou, chci to pokaždé a vždycky vědět, neboť pravdou je, že ať si lidé o tom, co jsem napsal, myslí cokoli, mě se to dotýká.“

Moc se mi líbilo tempo a energie knihy, ten rytmus, kdy se opakuje nějaké téma, nějaká kombinace slov nebo specifické výrazové prostředky, graduje to, pak se přidá nenápadně další téma, to původní oslabuje a nové přebírá prostor. Taková literární verze filmové prolínačky nebo hudebního navazování motivů. Právě tahle stylistická kvalita mě u čtení držela – ještě společně se slovním humorem, který se pomocí ironie a sarkasmů panu Bernhardovi opravdu dařil.
A samotný obsah? No, ten v mých očích za formou značně zaostával, to musím říct. Dlouhý monolog se vším nespokojeného kverulanta, který se považuje za člověka vysoce převyšujícího vlažnost a mělkost společnosti a sám si uděluje právo vše kritizovat a nad vším se pohoršovat, no, to je prostě žánr, který mě příliš nebaví. Asi miliontáprvní kritika maloměšťáctví, kterou jsem už v různých typech beletrie četl, přinesla obvyklý balíček snadných cílů: hloupí turisté v obrazárnách, přetvařující se snobové, pouze předstíraný a stádní obdiv k předhazovaným kulturním objektům a rychlé změny kulturní pozornosti podle měnící se módy, k uniformitě vychovávající školství. A tak dále, a tak podobně.
Benhardův Reger je prostě taková (pseudo)intelektuální verze Anděla na horách. A byl by možná i podobně zábavný, jeho sebestředná zabedněnost a povýšenost totiž dokáže vyvolat smích a kupodivu také jisté, spíš nechtěné, sympatie. Ale úsměv ztuhne při popisu Regerova manželství. Vyjevuje se na něm totiž to, co je tragédie všech do sebe zahleděných lidí: tedy že jejich legrační tanec slonů v porcelánu je dramaticky zraňující pro ty, kteří se jim v lásce s důvěrou přiblíží.

Hm, raději něco veselejšího z Regerova myšlení: „Na procházce šlapu a šlapu a stále si jen uvědomuji, jak procházky nenávidím, nic jiného mě nenapadá, vůbec nechápu, že jsou lidé, kteří při procházce mohou přemýšlet, že mohou myslet na něco jiného, než že procházky postrádají smysl a účel, řekl.“