Starý kraj
Dörte Hansen
Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.... celý text
Přidat komentář
Zajímavá kniha, připomínala mi odsun Němců ze Sudet. Barvitě popsané postavy i střet různých generací, hlavně žen.
Myslela jsem, že ve mně kniha zanechá víc. Bohužel ohromné množství postav a jmen a neustálé skákání z postav a v čase mi nesedělo. Toho eko-bio šílenství mi tam přišlo až moc. Čekala jsem, že v knize bude více samotného soužití Anny a Very. Že to bude víc podobné Starým odrůdám nebo Třem jablkám spadlým z nebe. Ale možná jsme jen nebyla v tom správném rozpoložení...
Nádherná kniha o starousedlících a uprchlících, ať už před válečnými ukrutnostmi, před rozvratem rodiny či před nenaplněností městského života. Hluboké a bolestivé pasáže se střídají s neméně hlubokými, ale vtipnými konfrontacemi moderního eko-hipsterství, snobství a konzervativní usedlosti. Kniha plyne tak přirozeně, že ani nedokážu identifikovat, čím to je, že se mi tak dobře četla a bylo mi s ní hezky. Postavy a jejich konání jsou uvěřitelné, životné, přitom každá originál. Krajina čtenáře vtáhne právě tou svou neatraktivitou a syrovostí. Knihu (i autorku i překladatelku) rozhodně doporučuji.
Specificky osobitý styl psaní. Hluboká poetika a jemnocit pro hloubku bolesti i křehkost radosti.
Lehce skrytý, ale o to víc jiskřivý výsměch současnosti.
Nesporná láska k venkovanství.
Všechno předznamenává jemná krása obálky. Plný počet!
Příjemné čtení, zajímavý příběh více generací, ale kvality románů např. A. Mornštajnové nebo K. Lednické nedosahuje.
"Hlavu vzhůru i když máš špinavý krk."
Neskutečně nádherné a poetické vyprávění o hlubokých bolestech, co jdou až na dřeň.
Řemeslně zcela dokonalé vyprávění o bolestech, které se opět v Evropě staly denním chlebem.
Vyprávění, kterému spolu s nekonečnými hlubinami ponížení a zmaru nechybí naděje na řešení a cestu ke světlu. Nechybí nadhled, úsměv ani pohled do mnohdy komické současnosti, která na minulost zkouší zapomenout.
Ovšem k Tokarczuk ani Mornštajnové se za mě tahle dáma osobitá svou hloubkou i vyjadřováním, přirovnat vůbec nedá :o)
Nespoutaná, hrdá Vera, co pro slovo nejde daleko, stejně jako její šlechtická matka Hildegard von Kameck byla ženou mého srdce od prvních řádků. Následná retrospektiva a detailní vykreslení mnohých postav a postaviček Starého kraje bylo zcela úchvatné. A navrch ještě úžasná, křehce jemná obálka, co příběh vystihuje!
A luxusní překlad Viktorie Hanišové :o)
10/10
Starý kraj mi učaroval. Přesněji řečeno, učarovalo mi vyprávění o Starém kraji. O jeho domech, o obyvatelích, o přístupu lidí k sobě navzájem, k přírodě, k životu i ke smrti. Něco je řečeno velmi syrově, jindy je ale příběh poetický a jinotajný, jen ať si na to čtenář přijde sám. Postava Very je úžasná, tak silná osobnost! Dostával mě její vztah ke Karlovi, ta její věrnost až do konce... Byla jsem ráda, že ji přítomnost Anny a jejího syna svým způsobem zachránila, stejně jako dům. Anna měla méně prostoru, než jsem zpočátku čekala, a na konci se projeví i její matka. Krom této rodiny se v knize objevuje i pár dalších postav, přičemž novinář a jeho žena tvoří jakýsi obraz dnešní doby, kontrast ke starousedlíkům.
Já jsem byla s knihou moc spokojená, bylo to příjemné překvapení. Obsah byl dost nezvyklý, vše začínalo spíš jako drama o pruských uprchlicích Hildegard a její dceři Veře. Po několika desítkách let za stárnoucí Verou přijde její neteř Anna se synem Leonem a je to o jejich sžívání a taky o životě na vesnici. Je tu vidět diametrální rozdíl v přístupu starousedlíků k přírodě a návštěvníků z města, u kterých je to spíše póza, novodobý trend. A nejde jen o přístup k přírodě, ale i o výchovu dětí apod. A vše je okořeněno suchým humorem.
Bohužel musím jít trochu proti proudu a dat pouze 1*. Na mě byla kniha bez nápadu a energie, hodně plochy příběh, který mě vůbec neoslovil.
Hodně postav, které se mi pletli a často jsem se v příběhu ztrácela.
Pořad jsem čekala, jestli přijde nějaký zvrat nebo proste něco, ale kniha si dal jela barvitý popis Starého kraje a vlastně se za celou dobu nestalo nic, co by mě oslovilo.
Docetla jsem to s velkým premahanim.
Příběh Very a Anny, žen, které od sebe dělí mnoho let, ale přesto mají i leccos společného. Silný příběh o zákrutách lidských životů.
Tak k této knize se dá snad napsat jen jedno slovo "Nádhera". Opravdu krásná kniha plná hluboké pravdy a života. Jenom nevím, zda bych ji ocenila stejně ve dvaceti letech. Myslím, že k takové knize je třeba "dozrát". Kdybych mohla, dám i deset hvězdiček.
Je to ideální knížka na dlouhé večery pro trpělivého čtenáře. Líný, melancholický příběh starého statku a dvou žen s podobně smutnými osudy.
Sice poněkud ponurý, ale velmi zajímavý příběh dvou žen, které k sobě i přes propast generace našly cestu. I když je v něm hodně historie, dostane se také nejen na vztahy mezi městem a vesnicí, ale i na aktuální BIO-EKO šílenství.
Už nebudu přidávat nic dalšího ke komentářům níže pode mnou. S mnoha názory souhlasím, něco bych možná víc zdůraznila a něco potlačila, ale celkově většina čtenářů a čtenářek vystihla můj pohled na tuto knihu. Je absolutně vynikající, i přes to málo přímých řečí má děj dynamiku a spád.
Ano, konec zůstal - trochu bezohledně, paní autorko - doširoka otevřený! No, nedá se nic dělat. Mohu si jen představovat, jak to bylo dál. A doufám, že s odchodem pamětníků do vytracena pomalu vyšuměla, vymizela, ztichla ozvěna dávných bolestí, smutků, ztrát... Ostatně, tak to prostě je! Překryly ji jiné události, některé radostné, jiné už méně.
Tak to přece v životě chodí, že čas odnese do zapomnění, co bylo pro životy tehdejších lidí nesmírně důležité, a přinese cosi úplně jiného, co ale stejně tak dopadá - tentokrát na současné aktéry - se stejnou intenzitou.
Skvělá kniha, jsem nadšená! Ráda bych přečetla ještě Polední hodinu, snad se podaří :-).
Krásné. Fakt krásné, nemůžu to říct jinak. Pravdivé, syrové i něžné, se stopami humoru na pravých místech, smutkem i krutostí. Radost prožíváme jen občas, uměle se jí dosáhnout nedá, byť bychom třeba záměrně usilovali jen o ni. Nesmírně současná kniha, vystihuje kontrast mezi hrůzou válečné generace a blahobytem generací současných, které ani netuší, co jsou existenční problémy a zabývají se svými egy, avokádovými krémy a sójovými latté, správnými adresami, správnými auty (nebo spíš ekobicykly) a školami, hračkami a sponečkami do vlasů pro své děti těch správných značek (věcí i dětí), správnými přáteli; alternativci a pozéři, biomatky a biootcové, pro které láska, manželství, rodičovství je jen "vztah", který se udržuje tak dlouho, dokud nezačne obtěžovat, pak se korektně ukončí, mysli si o tom, co chceš, hlavně nedělej vlny, jsme přece moderní lidé! - já začínám znova s někým dalším a způsobím si další krátkodobou bezohlednou radost. Kontrast mezi pohledem z prosklené kanceláře s blahosklonností městského intelektuála na idylický venkov a nástupem do sadu k zabezpečení úrody v jakémkoli počasí, ať už na to člověk má chuť, nebo právě nemá. Kontrast mezi umanutostí prožít život pravdivě se vším, co přináší - včetně přijetí smrti, vytrvat - a klouzáním po povrchu. Ať si každý vybere, je-li toho schopen. Víc nenapíšu, nechám to v sobě doznít. Knihu musím mít v knihovně, vracet se k ní. Těším se na Polední hodinu, těším se děsně. Dávno mě žádná kniha tak nenadchla.
Krásná knížka, kterou musíte prostě číst a vstřebávat všemi smysly venkov, jabloňové sady, chov zvířat, ať už jakýchkoliv - zakrslý králíček sám v kleci: " Chov o samotě. Druhově nepřirozené". Vnímáte přírodu, její stálý koloběh, stejný jako naše životy. Každý chce a očekává od života něco jiného a přitom je to stále dokola stejný příběh. Příběh protkaný několika generacemi, jizvy z války byly nevědomky předané potomkům, kteří si s nimi poradili každý po svém. Bravurně napsané i citlivě přeložené, Starý kraj vás přesvědčí, že pro štěstí a klid stačí málo.
" S domem zrenovovali i Heinricha, tak to Veře připadalo. Hrával s nimi skat až dlouho do noci a na ráno si už nenařizoval budík, porušoval své vlastní zákony. Možná i Heinrich Luhrs vycítil, že byl ve svém životě jen pacholkem, a ne pánem, a že přísná pravidla k ničemu nejsou.
Vera nikdy nedělala to správné, a stejně se u ní vše v dobré obrátilo. Měla malého chlapce, který u ní ráno vysedával v kuchyni a maloval si, neteř, která se jí podobala a odvážila se posadit na jejího koně. Dokonce si nechávala dát dům do pucu, nikdy předtím pro to nehnula ani prstem.
Byl ve svém domě sám, udržoval statek k ničemu a pro nikoho a jeho vnoučata mu podupala zahradu a házela po něm čokoládová kuřátka. "
Snad ještě nikdy jsem nečetla knihu, kde by bylo tak málo přímé řeči a svým způsobem i tak málo přítomnosti. Všechno je to vyprávěno jakoby letem světem a přesto, nebo možná právě proto, jsou charaktery postav a jejich vnitřní světy zachyceny tak detailně. V několika málo odstavcích jedné kapitoly se vždy skrývá velmi hutné sdělení, které je ovšem napsáno rádoby tak jednodušše a zároveň výstižně, že se čte neskutečně lehce ("To, co od ní Anna chtěla, Marlena vůbec neměla. Anna s ní mohla cloumat, prohrabat jí kapsy, prošacovat ji jako drogového dealera, ale stejně by nenašla nic z toho, po čem vždy toužila. Odkud by to mohla mít?"). K tomu všemu je kniha plná naprosto originálních přirovnání - "Pokaždé se dostavili s příjemným sebeironickým úsměvem, ale pod úsměvem se jako studená noha z příliš krátké peřiny drala na povrch jejich ctižádost." Oprvadu krásné a smutné čtení o lidech, domech a krajích, do kterých se nejde nezamilovat.
„Starý kraj“ a „Denní dům, noční dům“ i „Svůj vůz i pluh …“ jsou jedné krve, Dörte Hansen a Olga Tokarczuk jsou rodné sestry a já mám obě ráda.
Je to další knížka určená k pomalému vychutnávání si přírodních a venkovských obrazů, kouzla obratů a vět. Je to knížka k postupnému vžívání se do rázovitých postav, kterým se dá dobře rozumět, takže je snadné se do nich nakonec zamilovat, včetně důležitých postav v podobě Veřina domu i celého starého kraje, které s lidmi komunikují, přijímají je či odmítají.
Krásné čtení, pokud máte v sobě celoživotně skrytou venkovskou notu nebo se vám podaří se na ni naladit.
Takové oddechové čtení. Možná by to chtělo trochu hlubší popis vesnice, lidí okolo.