Starý kraj
Dörte Hansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278920/bmid_stary-kraj-2qQ-278920.jpg
4
308
308
Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.... celý text
Přidat komentář
Silný příběh o nelehkém životě na německém venkově mě zaujal, ale bylo to dost pesimistické čtení. V období adventního rozjímaní jsem to přečetla až do konce, ale doporučuji více zběhlým čtenářům, kteří ustojí i psychologicky náročnější literaturu.
Celkem zajímavá, jiná kniha. Postoj k přistěhovalcům na německý venkov a podivínské osudy. Za mě průměr.
Kniha zaujme jednak osudy žen, to však u mě bylo druhotné. Zajímavé čtení je to pro ty, kdo pozorují nebo se přímo účastní přerodu současného venkova. Město nebo venkov? Jak pro koho. Trendy v Německu jsou jakoby o malý krůček před děním v Čechách a stejný fenomén můžeme sledovat na české vesnici. No a ty "sedlácké prady" psané kurzívou - pravda pravdoucí -h až z too zamrazí. Mám doma muže ze selské rodiny - takže kniha mi přinesla materiál k zamyšlení.
Ano vyprávění to bylo syrové, ale lidské, uvěřitelné a knížka byla skvělá, čtivá a místy velmi vtipná. O jednom hrázděném domě poblíž Labe a životě na vesnici. O tak trochu jiných ženách z jedné rodiny. Vera a Anna v bonboniéře života mají spíš ta hořká překvapení a i když nemají zrovna kliku, dostat se do domu ve Starém kraji, určitě nebyla prohra, naopak. Skvělý humor na téma BIO a hlášky malého zemědělce, ničitele můr píďalek Theise zum Feldeho, to byla jen třešinka na dortu. Od něj určitě nikdo neuslyší: Já taky ne, tati.
Nebyla to knížka, která by uchvátila emocemi a vášněmi. Bez příběhu velké lásky, která nad vším zvítězí, a přesto strhující, syrový příběh, který vás donutí zamyslet se. Nejvíc jsem si uvědomila při čtení této knížky, že válečné zlo nepůsobí jen přímo ve válce, ale zůstává v lidech a je prakticky nemožné vyrovnat se s ním, na to je jeden lidský život málo...
Syrový příběh, bez vášní a emocí, ale přesto tyto pocity ve mě dokázal příběh vyvolat. I když jsem si místy připadala ztracená ve jménech a ději, tak to na mě působilo uceleně - blbost tato věta, že?! :-) Co už, stojí za to, opět něco neotřelého mezi příběhy, jež jsou u nás vydávány. Recenze bude na portálu Chrudimka.cz :)
Na to, kolik jsem četla kladných recenzí mě kniha bohužel nezaujala a dost jsem se u ní potrápila, abych vydržela do konce.
Přečteno za dva dny. Příběh mne úplně pohltil. Dojaly mne osudy jednoho domu a jeho obyvatel, kteří sem přicházeli hledat útočiště a bezpečí. Někteří vytrvali a jiní šli dál, někteří zde našli smrt a jiní domov... Občas jsem se pravda trochu ztrácela ve vedlejších postavách sousedů a příbuzných, ale bylo to vlastně příjemné zpestření. Pobavil mne kontrast mezi venkovskými starousedlíky a jejich tradičním pohledem a těmi, kteří se na venkov stěhovali z měst se svými naivními inovátorskými představami, jen aby pak došli vystřízlivění. Vcelku se jedná o krásný, hluboký příběh, který jednoznačně doporučuji k přečtení.
Nádherná kniha, kde příběh musíte nechat jen tak pomaloučku plynout a užívat si ho. Není to čtení na jeden zátah. Je to příběh o lidské osamělosti, poraněné duši a potřebě blízkého člověka. O silných i zlomených lidech, kteří přišli ve válce o své domovy, o jejich touze někam a k někomu patřit, mít svůj domov, rodinu.
V knize nenajdete romantickou zápletku, ale velkou dávku lidskosti a najde se i jemný dotek ironie a humoru.
Velmi doporučuji, a také se k ní ráda jednou vrátím.
Úchvatný příběh. Další vynikající německý román z nakl. Host, který stejně jako Úterní ženy, či Chuť jablečných jadýrek dokazuje, že Němci nejsou "studení čumáci". Autorka skvěle dokázala vytvořit příběh, de facto rodinnou ságu, ve které naprosto lidsky, to znamená i s tragickými stránkami (drsné vzpomínky z války) i s humorem (ironickým, suchým, ukazujícím na šílenství nad vším co má značku BIO či EKO) o ženské linii jednoho rodu, poznamenaného historií či svéráznou podivností hrdinek. DOPORUČUJI!!!
O ženách z jednoho rodu. O ženách, které jsou z různých důvodů samy. O ženách, které jsou přesto velmi silné. O ženách, které nemají fungující vztah. O mužích, kteří dovedou být dobrými kamarády, ale ne partnery těchto žen. Ale taky o lidech z města, kteří jdou na venkov s naivní představou idylického života a kteří se snaží venkov podle těchto představ "zmodernizovat".
Toto nevšední a dojemné vyprávění, plné silných postav a životních osudů bez příkras mě vzalo za srdce. Opravdu krásná knížka, nejen obalem a obsahem, ale pro mě poselstvím rodinné sounáležitosti a oddanosti, které v sobě skrývá. Přečtěte si tuto lahůdku pro naši duši !
Nádherná kniha, která nutí člověka přemýšlet o minulosti. Vyhledala jsem si podrobnosti o Východním Prusku, abych lépe pochopila , co prožila malá Vera a proč nikdy ani ona ani její matka nemohly zapomenout na ty strašlivé hrůzy, které viděly a prožily. Osudem Very i osudem Anny je osamělost - pro každou z jiného důvodu. Annin synek Leon je pro obě ženy malým paprskem naděje.Není to žádný odpočinkový román, přesto se čte jedním dechem.
Nebyl to pro mě ten typ knihy, který vás na začátku chytne a nepustí, dokud ho během jednoho večera nedočtete. I přesto v myšlenkách zůstává dlouho. Dávala jsem si pauzy, vstřebávala emoce, které na mě prostřednictvím svých postav autorka chrlila, a když jsem se ke čtení vrátila, užívala jsem si půvabné slovní obraty, přirozeně vystavěný děj a především lidskost. Ta z příběhu sálá od začátku do konce, vzbuzuje ve vás povědomou nostalgii a nutí přemýšlet... Bravurně napsaná kniha, kterou podtrhuje výtečný překlad Viktorie Hanišové.
Po dlouhé době něco, co mě opravdu bavilo, neotřelé, strohé, přesto velmi čtivé a silné.
Knihou jsem okouzlená. Líbí se mi autorčin styl. Používá krátké věty, které jsou prakticky výstižné. Přitom dokáže probudit ve čtenáři cit s hlavními postavami. Postupně a náznakově je odkryt jejich osud. Z úsečnosti lehce přejde do lyrického popisu a čtenář cítí lásku ke kraji, kde se postavy pohybují. Příběh vypráví několik osob, který život vesnice skvěle dokreslují.
Pojďme si přečíst o obyčejných lidech, kteří válku přežili. Nemůžou usnout, protože se bojí živých děsivých snů. Jsou polámaní a nikdo už je nikdy nespraví. Jsou živí a přitom v nich toho tolik umřelo. Jsou s námi, a přesto tu nejsou. Přežili válku.
Přenesem se do současnosti a náhledneme za pózy ekologických zemědělců či opravdických vesničanů.
Vřele doporučuji.
Tak tahle knížka mě absolutně dostala. Krásný lidský příběh bez zbytečného patosu o životem zkoušených a přesto nepokořených lidech, který vás chytne a nepustí a vy jen nadšeně hltáte stránky. A musím říci, že u pasáží s Burkhardem Weißwerthem jsem se královsky bavila - jeho postava je perfektním satirickým ztvárněním opravdu mnoha Němců :) Neskutečný počin, tato kniha mi bude v paměti rezonovat ještě hodně dlouho.
Starý kraj
Docela příjemný čtení před spaním, občas trochu strašidelný, jinak docela realistický.