Starý kraj
Dörte Hansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278920/bmid_stary-kraj-2qQ-278920.jpg
4
304
304
Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala.
Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě.
"Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe.
Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu."
"Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová."
V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land:
"Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek.
„Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl.
Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně.
A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka.
V čem byl teda problém?"
Dörte Hansen rozumí lidem. Své postavy něžně umisťuje doprostřed (ne vždy příjemných) událostí a nechá je žít, jak nejlépe dokážou. Je vnímavá vůči svému okolí, zná dobře město i venkov, chápe, že svět se mění a nic už nebude jako dřív. Kniha se mi (stejně jako Polední hodina) zdá velice "muzikální" (každá pasáž, každá replika zazní v té pravé chvíli, dynamika i rytmus jsou výborně načasované, melodie je brilantní a přesto velmi přirozená). A nevím jak vy, ale já jsem se do Very Eckhoffové naprosto zamilovala!
Knížka mě velmi oslovila. Líbí se mi, že kniha ukázala pohled dvou stran, lidí z města i lidí z vesnice, stejně jako v životě ukázala, že nic není černé ani bílé, že je vše tak trochu komplikované a že občas, když prohlašujeme, že je něco „mé“, podléháme tak velké iluzi. Nicméně knížka není filozofickým dílem, je to jemný příběh o prolínání různých časů prostřednictvím rodinných pout.
Moc pěkné grafické ztvárnění obálky, díky ní jsem si knihu vybrala, perfektní překlad V. Hanišové, ale hodně smutný příběh. Ze začátku jsem měla trochu zmatek v množství postav, ale jak se příběhy rozvíjejí, problém "kdo je kdo" postupně zmizí.
Jedna z těch vzácných knih, kde není ani jedno slovo navíc. Text o tom, že doma nemusí být doma, o vykořenění jedné generace, pocitu nikam nepatřit. V některých ohledech až neskutečně aktuální kniha, ač píše o poválečných časech.
Příběh lidských osudů, vyrovnávání se s těžkostmi minulosti i nástrahami současnosti. Kontrast generací, venkova a města, rodičů a dětí.
Přestože měla kniha několik silných momentů, kvůli skákání v postavách i časech na mě působila poněkud roztříštěně. Nedokázala jsem si vybudovat k postavám vztah. Takže mým čtenářským životem projde, aniž by zanechala hlubší dojem.
"Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj"
To byla první věta v dolnoněmčině na štítu domu, se kterou se pětiletá Vera setkala, když ji sem na statek ve Starém kraji přivedla za ruku její matka. Obě přišly s ostatními uprchlíky z Východního Pruska a tady měly žít. Je to lidský příběh, který je psán poutavou formou, místy prokmitne i trošku humoru třeba na téma bio- , a pak jsou zase smutné pasáže, kdy Vera vzpomíná na hrůzy, které zažila v dětství. V tomto domě zůstává bydlet sama až do svého stáří, kdy se k ní nastěhuje její neteř s malým synem a obě osamělé ženy spolu začínají žít. Dokonale se spisovatelce povedlo předvést, jak žijí, jedí a vychovávají děti lidé na vesnici a jaký je naprosto jiný přístup k dětem a životu ve městech. Čtení je příjemné, také díky krátkým větám dobře ubíhá. Je o lidské osamělosti, o lidech zlomených válkou, ale také o lidech silných, kteří se nevzdávají.
Na první pohled mě upoutala milá obálka se zajímavým námětem. I když se mi kniha četla dobře a je napsaná takovým tím příjemným jazykem, občas jsem měla potíže se orientovat v postavách. Navíc závěr knihy mi přišel trochu náhlý a nedokončený, a proto ubírám na hodnocení.
Místy až poeticky působící román, kde se střetává generace lidí z tradičního německého venkova s generací "ekomisionářů". Tento výraz mě pobavil a utkvěl v paměti. Autorka dokázala skvěle popsat současné moderní bláznovství ve velkých městech i vztahy venkovanů ke kraji a jejich domům, které obývaly předchozí generace. Příběh, kde se v domě plném vzpomínek střetávají dvě ženy jedné rodiny, ale různých generací si tak nějak plynul sám, bez výrazných dramat. Místy mě mátly postavy a časy. Přesto se kniha četla velmi dobře, je nabitá směsicí smutku se špetkou jemného humoru.
Nostalgický příběh, ke kterému vlastně ani nevím, co napsat. Prošel mým čtenářským životem jako vánek, svou lehkostí osvěžil, ale nezanechal žádnou spoušť ani hlubší dojem. Budu si knihu pamatovat, ale znovu číst nepotřebuji a poputuje dál. Proč? Přece jen potřebuji klasické schéma, jednu hlavní postavu, jasný děj a něco, k čemu si utvořím vztah. Buď některý charakter, vztah, prostředí... Tady nebylo přese všechno pro mě nic natolik výrazného.
Hezky a rychle se četla. Jen bych asi víc rozpracovala ten konec. Škoda že byl tak useknutý.
Moc milé a čisté čtení, přečteno za jedno odpoledne - takové knížky mám moc ráda, jakoby obyčejný příběh obyčejných lidí, který má ale hloubku a zanechá ve vás moc příjemné pocity a klid... Určitě knihu doporučuji, já se k ní určitě časem vrátím.
Navzdory hodnocení, nenadchlo a nebavilo, to neustálé skákání mezi postavami mi dělalo potíž si je zapamatovat, jak jména, tak jednotlivé charaktery.
Takhle si představuju dokonalou knihu.
Obálka, bezchybný text (ta úleva, vidět po dlouhé době zájmenné tvary ji/jí ve správných pádech!), věnování i poděkování, názvy kapitol, naprosto úžasný překlad a nakonec to nejdůležitější: příběh, který začal kdysi dávno, ve velmi těžké době, ale paní spisovatelka ho s úžasnou lehkostí překlenula až do dnešní doby.
Autorka s neuvěřitelnou grácií (ale současně bez jakékoli triviálnosti, případně nostalgie nebo patosu) "glosuje" nejen moderní eko a bio styly, venkovskou idylu v městském pojetí, dokonalé supermatky v lepší čtvrti, ale také ztrátu tradic i přírodního životního rytmu, nebo třeba střídavou péči. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že to šíří záběru přehnala, naopak!
Děkuju za výborné komentáře - kromě těch čtenářů, které už jsem si přidala do oblíbených, jsou to především eiramka, JanaDor, Boboking, zden-ka, clouds.
Pro mě jedna z knih, které nutně potřebuju mít doma, abych měla možnost kdykoli se k ní vrátit.
"Říkal si, jak to asi dělají ostatní, měšťáci, lidé bez půdy, úředníci, kterým příroda nepomohla překonat první rok. Které k tomu nedonutila. Kteří jím museli projít jako učni bez mistrova vedení."
Tak jsem se od Dörte Hansen zase nechala vzít na sever Německa a (nepřekvapivě) tu máme opět téma venkova: vedle kontrastu života ve městě a na vsi také sledujeme, co od venkova očekávají lidé z města. Důležitým motivem je tu pak rodina, která má být místem lásky a podpory, jenže ne vždy je to tak přirozeně jednoduché, jak by to mělo být. A co když spolu začnou žít dvě ženy, které jsou sice příbuzné, ale doteď se mnoho nestýkaly, a kterým se oné láskyplné rodinné podpory dosud mnoho nedostávalo? Oproti postavám v Polední hodině jsem si k Veře a Anně mnohem snáze našla cestu. Zřejmě tomu tak bylo i díky tomu, že jsou oproti uměle působícímu Ingwerovi z Polední hodiny více propracované a nejsou ve svých příbězích jen pouhými loutkami (nebo se o to minimálně snaží).
Je to čtivé, milé, příjemné. =)
Tyhle typy příběhu já ráda. Zdánlivě obyčejné životy, každý se svými děsy a běsy uzavřený ve své hlavě a v tomto příběhu i ve svém domě.
Kniha o velké samotě, která není vyjadřována přímo. Kniha o hledání svého života, svých kořenů a následníků.
Přiznám se, že mi dělalo problém si zapamatovat, kdo je kdo a kdo je matka, babička, neteř, soused, otec souseda, atp. Ale to je snad jediná věc, se kterou jsem měla zádrhel.
Kniha zdánlivě bez příběhu poodkrývá vlastně několik propletených osudů a jako by lehce plynula, proložená odkazy na přírodu, ale pod tou lehkostí číhají noční i denní můry. Bylo to velmi zajímavé a jazykově bohaté čtení, s kapkou suchého humoru. Hvězdu ubírám za skorohappy end s hasičem, ten byl podle mě trochu navíc. :)
Starý kraj
„Starý kraj“ a „Denní dům, noční dům“ i „Svůj vůz i pluh …“ jsou jedné krve, Dörte Hansen a Olga Tokarczuk jsou rodné sestry a já mám obě ráda.
Je to další knížka určená k pomalému vychutnávání si přírodních a venkovských obrazů, kouzla obratů a vět. Je to knížka k postupnému vžívání se do rázovitých postav, kterým se dá dobře rozumět, takže je snadné se do nich nakonec zamilovat, včetně důležitých postav v podobě Veřina domu i celého starého kraje, které s lidmi komunikují, přijímají je či odmítají.
Krásné čtení, pokud máte v sobě celoživotně skrytou venkovskou notu nebo se vám podaří se na ni naladit.