Stena
Marlen Haushofer
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/236928/bmid_stena-5PJ-236928.jpg
5
61
61
Hrdinka románu prijíma pozvanie na víkend do poľovníckej chaty, ktorá patrí príbuzným. Po príchode na chatu sa majitelia vyberú ešte do blízkej dediny čosi vybaviť, no už sa nevrátia. Znepokojená žena sa na druhý deň ráno vychytí zistiť, kde zostali. Všetko naokolo je také ako inokedy: dolina, stromy, horské lúky. Ibaže prv ako sa dostane do dediny, narazí na neviditeľnú stenu, za ktorou vládne smrteľné ticho a nehybnosť. Odrezaná od ostatného sveta, obklopená zvieratami - psom, mačkou a kravou - zariaďuje sa žena na chate a usiluje sa prežiť, pričom nanovo prehodnocuje svoj vzťah k prírode, medituje o slobode a o smrti.... celý text
Přidat komentář
Výborná!!!:-)..mám teď postapokalyptické :-)období na seriály a i knihy...tohle jsem četla na doporučení, bolest, ale zároveň velká síla člověka v krizové situaci vás vtáhne a už nepustí.
Román Zeď je jednolitý text bez jakýchkoliv kapitol. Jedná se o zprávu, kterou napsala žena, jenž zůstala za neviditelnou zdí, sama v lovecké chatě, v přírodě, jen ve společnosti zvířat a musela se stát soběstačnou, aby přežila (pěstovala plodiny, musela i přes svůj odpor střílet zvěř, neustále se zásobit dřevem atd.)
Text na mě po nějaké době začal působit až meditativně, z toho mě pak vytrhlo poměrně kruté zakončení.
S hlavní hrdinkou jsem se v podstatě hned ztotožnila, celou dobu jsem obdivovala, jak se chopila práce a jak to zvládá. V myšlenkách se někdy vracela ke svému bývalému životu, mateřství, lidskému pokroku, svobodě, spěchu a shonu.
Bylo to výborné, vynikající! Navíc se tu sešlo několik témat, o kterých ráda čtu a přemýšlím.
V medailonku autorky je na konci napsáno, že v německy mluvících zemích je Zeď považovaná za kultovní knihu.
"Kdo běží, nemůže se dívat."
"O své tísni jsem vždycky mlčela; muž by mi nerozuměl a ženy, těm bylo podobně jako mě. A tak jsme raději klábosily o oblečení, přítelkyních, divadle a smály se s utajovanou bolestí v očích. Každá o tom věděla, a proto jsme o tom nikdy nemluvily. Byla to zkrátka cena, která se platila za schopnost milovat."
"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než na papíru."
Je to neuvěřitelné. Hlavní hrdinka nám 95 % textu knihy líčí, jak hospodaří v horách, a člověk se nejen že nenudí, ale nemůže přestat číst. Jen tak mimochodem se dozvídáme i střípky z vypravěččina života plného odcizení a neustálého spěchu za něčím. I přes (možná malinko nedotažený) motiv tajemné zdi velmi uvěřitelný příběh.
Bezejmená hlavní hrdinka se vydá se svojí sestřenicí a jejím manželem na loveckou chatu, kde plánují společný odpočinek od městského života. Večer po příjezdu se manželský pár vydává do hospody v nedaleké vesnici, zatímco naše "hrdinka" dává přednost odpočinku v chatě. Ráno po probuzení si ale všimne, že se manželé nevrátili a vydá se po nich pátrat. Během pátrání ovšem doslovně narazí. Zjišťuje, že se přes cestu táhne průhledná, nepřekonatelná zeď. Poměrně rychle ji dochází, že je kvůli zdi v naprosté izolaci a mimo jakoukoli civilizaci. Jediné co jí v tu chvíli zbývá je horské údolí s vybavenou chatou a přátelský pes jménem Rys. Po několika letech v izolaci se rozhodne napsat zprávu o svém životě.
Kniha formou osobní výpovědi pojednává o smíření s osudem a nalezení smyslu života v maličkostech, které má člověk reálně k dispozici. Hrdinku udržuje při smyslech především práce a péče o její zvířata, která ji vytrhuje z cyklického přemýšlení nad vlastním životem. Láska ke zvířatům se stává jejím smyslem, který jí chrání před rezignací.
Zeď se ve svých tématech pohybuje mezi existencionálním románem a společenskou kritikou. Kritika směřuje především k lidskému odcizování (symbolizované samotnou zdí), které může vést až ke krutosti.
Pro někohoho může být pohled autorky až příliš kritický. Vše ovšem dává smysl v kontextu doby, kterou prožila.
Celou knihou se také táhne téma feminismu. Hrdinka popisuje přetrvávající mysoginii a každodenní zatížení ženskými povinnostmi, kvůli kterým cítila nedostatek možností, vlastní odcizení a ztrátu svobody.
Autorčin styl je na první pohled poměrně lehký a čitelný. Při bližším pohledu ovšem skýtá velikou hloubku. Své myšlenky často schovává do metafor a zdánlivě obyčejných vět popisujících běžné denní činnosti. Zeď rozhodně není pouze negativní. Autorka umí výborně zachytit kouzlo okamžiku a vytváří moc krásné chvíle.
S hrdinkou jsem strávil několik emotivních večerů a jen těžko se mi s ní a s knížkou loučilo. Emočně mě velmi zasáhla a často ke mě také hluboce promlouvala. Určitě si ji brzy znovu přečtu, ideálně někde v lese mimo civilizaci.
Hodnocení 5/5. Nová knížka v mé celkové top 10
Naprosto dech beroucí strhujících příběh, který je svojí podstatou velmi jednoduchý a intimní. A dotýká se něčeho velmi křehkého a bytostného uvnitř.
Autorka si velmi obratně hraje s časem, který jako kdyby ztratil klasický význam, jakoby najednou měl zcela jinou hodnotu, čas již není ani lineární, ani cyklický. Čas je jaksi mimo veškeré kategorie zažitého vnímání. Čas je.
A to co je, zůstává uvnitř. Za zdí.
Byla to síla. Zvláštní příběh, u kterého mám nevhodně moc otázek, ale odpovědět si na ně můžu sama. Příběh je silný, náročný a přeci jen se četl lehce, jak letní vánek na louce. Zvláštní příběh ženy, která musela přežít.
Středoevropský Robinson s nesmírně větším přesahem – kdo by to řekl, že omezený prostor, žena a pár zvířat dokážou na krátkém knižním rozsahu rozehrát velmi zajímavou podívanou. Přitom je všechno zaznamenáváno skromně a stroze, deníková forma je zde vskutku patřičná a vlastně i se zasazením do příběhu uvěřitelná; vypravěčka trousí nepravidelně trousí i informace, o kterých se detailněji dozvídáme až později.
Obří izolace, odkázání na přírodní zdroje – právě jejich nutnost učí vypravěčku opravdovému a opodstatněnému vztahu k přírodě, nikoliv k povrchnímu zájmu z důvodu estetiky. Lov pstruhů, drobné políčko, chov krav i sekání trávy se stávají hlavními událostmi, které vypravěčka koná. Musí se ale vypořádat i s dalšími útrapami: se ztrácením zvířecích společníků, s vtíravými myšlenkami či s permanentní nejistotou a klesajícím počtem zásob.
I když se zdá být situace se zdí velmi trudná, pro vypravěčku znamená tato událost zejména přehodnocování bývalých postojů a reflexi přeměny či vnímání času. Úvahové pasáže dělají z knihy něco víc než popis každodenních prací (přestože i to mě velmi bavilo!). Snad jen konec může být pro čtenáře mírným znepokojením, neb nejedno nahlodá absence vysvětlení samotného výskytu zdi. To však možná není ani nutné – kladu si otázku, zdali se nejednalo o jakousi pouhou "mentální zeď".
Pro feministický apel mi v knize chybí přece jenom lidé (a to je dobře), navíc mi přijde styl "silná žena, co všechno zvládne" už trochu přežitý, takže tohle bych v tom nehledal. Po environmentální stránce (i té papírové, zdařilá grafika!) velmi důležitá kniha, která zřejmě asi nebude okupovat bestsellerové žebříčky, ale alespoň někoho naučí zpomalit tak, jak se to naučila právě hlavní protagonistka ve Zdi. A ten motiv bílé vrány! Vyber z krmelců solný liz a smiř se s tím, že všichni dravci jsou káňata!
Často jsem také vůbec nic nedělala a přihlížela Belle a býkovi nebo pozorovala káně, které kroužil nad lesem. Nevím, jestli to bylo opravdu káně, mohl to být zrovna tak sokol nebo jestřáb. Navykla jsem si říkat všem dravým ptákům káně, protože se mi to slovo líbilo.
(s. 131)
Tato kniha je jako magnet, okamžitě vás vtáhne a jen tak nepustí. Nadčasový příběh, který přináší spoustu podnětů k zamyšlení. Jedna nevysvětlitelná situace a jedna bezejmenná žena, která až v osamění nalézá smysl života a odpověď na otázku, co vlastně znamená být člověkem. Co se stane, když všichni ostatní zmizí? Jak žít a vydržet sám se sebou? Všudypřítomné napětí na pozadí, jednoduchý, ale velmi působivý styl a především musím vyzdvihnout dokonale vykreslené chování zvířat, nevděčná kočka byla nejlepší :)
"Mám přeci spoustu času na přemýšlení a postupně přijdu všemu na kloub. Mohu si to dovolit, nebude to pro mě mít žádné následky. I kdybych najednou dosáhla nejúžasnějšího poznání, bylo by mi to docela k ničemu. I tak bych musela nadále dvakrát denně uklízet ve stáji, sekat dříví a tahat seno z rokle. Má hlava je svobodná, smí si dělat, co chce, jen ji nesmí opustit rozum, který potřebuje, aby udržela naživu mě a zvířata."
"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než jen na papíru. O vnější svobodě snad ani nikdy nemohla být řeč, také jsem však nikdy nepoznala člověka, který by byl vnitřně svobodný. A ani jsem nikdy tuto skutečnost nepovažovala za zahanbující. Nevidím, co by mělo být nedůstojného na tom, nést jako každé zvíře naložený náklad, a nakonec jako každé zvíře zemřít. Ani nevím, co je důstojnost. Narodit se a zemřít není důstojné, stane se to každému stvoření a kromě věci samé to neznamená vůbec nic."
"To byla skutečnost. Protože jsem to všechno viděla a cítila, je pro mě těžké přes den snít. Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším zacházet se sebou jako s robotem: udělej tohle a jdi tam a nezapomeň udělat tamto. Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout."
"Teď mám úplný klid. Vidím o kousek dál. Vím, že tohle ještě není konec. Všechno běží dál."
Dostala mě. Téměř vše mi bylo hodně povědomé, ba blízké. Skvěle prožito i odpozorováno (kočky se svým jedinečným naturelem naprosto geniálně, jen ten pro ně smrtelně jedovatý aspirin, to autorce ujelo). Krom jiného, i bez knih, beze slov (rozhovorů), bez hudby - i tak sama (pře)žila. Naprostá neochota zemřít je mocnou pohaněčkou..., ale trvá docela dlouho, než si to krom těla uvědomí i mozek. Strach vůbec (ze samoty, ze smrti, z budoucnosti) byl až jednou z posledních emocí, které se u hrdinky projevily. (Moc zajímavé. Shodou okolností jsem před nedávnem četla dystopie jako Tíha sněhu a Slunce na útěku - tam bylo hrdinů víc, samotou netrpěli, ale kupodivu ani neprojevili sebemenší strach - z budoucnosti/smrti).
Vůbec bych netipovala, že je knize přes půl století, jakoby ji autorka napsala včera... G e n i á l n í.
Tyjo sem se teď nějak zasek nebo co! Už tu byly benga a pali, že si literární obec stěžuje, že sem dlouho nic nepostoval! Naštěstí to byly německý benga a já nejsem černoch a nešel si zrovna zaběhat, takže to naštěstí ještě dobře dopadlo.
Dneska tu máme zeď nebo stěnu nebo bůhví jak to přeložili - takže: bylo to superský. Pani Haushofer naložila psychologický valník a já se rád svezl. Středně stará žena uvízne sama v Alpách na chatce a v okolí 5 km vyroste neviditelná stěna. Z pani se stane farmář jak z Hamsuna a čtenář tak sleduje nejen její několik let trvající boj s přírodou a okolím ale i - bacha - s jejím nitrem. Boom!
Dopadlo to na 9/10. Bohužel se neřešil důvod stěny a tak jsem se zas nedozvěděl jak to s těma chemtrails teda je.
(SPOILER)
Guten tag literární rodino,
Tahle knížka je o tom, jak se jedna rakušanka probudí v chatrči a zjistí, že z ní nemůže odejít, protože o kus dál vyrostla neviditelná zeď. Jelikož o zdi v Rakousku Trump vůbec nemluvil, tak je zmatená a jde spát
Po probuzení zjistí, že tam zeď pořád stojí a jelikož nemůže odejít, hrát na playstationu nebo sjíždět reddit, páč nemá internety, začne chodit po vokolí s vlčákem a dělat MacGyvera, rozdělávat oheň a podobný voodoo, který lidi ještě dvě generace nazpět uměli. Já už například neumím nic. Kdyby mě někdo postavil na pole, asi bych si lehl na zem a umřel.
Tou dobou se do příběhu dostane ještě březí kráva a březí kočka, takže se z toho stane hotový zoolander. Jelikož v knize není Lídl, musí si taky hlavní hrdinka vyrábět vlastní jídlo, jako třeba brambory a podobný delikatesy. To všechno čtenář sleduje díky velmi detailnímu popisu, kterej by jednoho mohl i položit. Proto doporučuji si při čtení lehnout. Já si i přesto po dočtení připadal, jako bych zrovna strávil třista let v Alpách a začal jsem mluvit na všechny zvířata, který jsem potkal.
Hlavní mesáž se samozřejmě skrývá trochu hlouběji a já musím seznat, že mě kniha dost vodrovnala, a to se v ní ani na moment nevyskytuje Arnold Schwarzenegger.
10/10
Kniha byla skutecne hluboka, plna drsne samoty a okolností bezvychodne situace. Nicmene mne v tomto pripadne skutecne chybel zaver pribehu nebo alespon vysvetleni scifi udalosti.
Kniha, kterou může číst každý čtenář trochu jinak. Především je to napínavý příběh o přežití o samotě, což do značné míry známe už od dob Robinsona Crusoa. Dále je tu linka navazování vztahu se zvířaty a zde musím velmi ocenit etologické zaujetí bystré pozorovatelky zvířecí duše. A nakonec tu ještě můžeme najít otázky filozofické na téma smyslu života jednotlivce a křehkosti celé naší rádoby pevné a kulturní civilizace.
Opravdu zvláštní knížka, a to jak vzhledem (brožovaná, černý tisk na světle zeleném papíře, žádné kapitoly ani části knihy), tak obsahem. Snad jen podle nepřítomnosti mobilů a signálu poznáte, že vznikla před více než 50 lety.
Zvláštní. Smířená, ale ne rezignující. Bez vysvětlení, místo Pátka jen zvířecí souputníci, žádné akční scény. A přesto čtete dál - ten úsporný styl (a zřejmě výborný překlad) vám zcela civilním způsobem zprostředkuje naprosto fantastickou situaci.
"Věděla jsem, že bych to nikdy nepochopila, a vůbec jsem to pochopit nechtěla. Měla jsem strach. Dodneška mám strach, poněvadž vím, že mohu žít dál, pouze když určitým věcem nebudu rozumět."
... boj o přežití, smysl života, samota, přátelství, odhodlání, pud sebezáchovy, víra
.
Jedním slovem? Úžasné
.
Moment, kdy nemáte na vybranou. Chvíle, kdy se váš dosavadní život změní a vy se musíte okamžitě vzchopit nebo zemřete. Každodenní boj o život vás paralyzuje, ale přesto se snažíte. Jedna chyba může znamenat smrt. Věci, které vám přišli samozřejmé jsou najednou vzácné. A to co vám přišlo obyčejné, nezajímavé, nedobré je nyní součástí vašeho života. Bojovat nebo zemřít? Odpovězte si sami.
Nenapadá mě nic, co by v předchozích komentářích chybělo. Skvost. I mě knížka dostala.
„Noc, které jsem se vždycky bála a jíž jsem vzdorovala slavnostním osvětlením, ztratila na horské pastvině hrůzu. Vlastně jsem ji nikdy předtím neznala doopravdy, zavřená v kamenných domech, za roletami a závěsy. Noc vůbec nebyla temná. Byla krásná a já ji začala milovat.“
„Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším se sebou zacházet jako s robotem … Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout.“
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie přátelství zfilmováno rakouská literatura samota člověk a zvíře sci-fi přežití postapokalyptická sci-fi
Stena
báječná kniha - nevieme o hlavnej hrdinke ani meno,je sama len so zvieratami obkolesená nepreniknuteľnou stenou (to je také psycho samoty ),nie je tam žiadna priama reč a predsa je to napínavé .Som záhradkárka a veľmi som fandila jej obrábaniu zeme,jej húževnatosti.Ukázala mi,že žiadna situácia nie je beznádejná a človek má v sebe nájsť silu všetko prekonať.Lebo je človek.Bravo,rakúska literatúra !