Stepný vlk
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/272412/bmid_stepny-vlk-3aZ-272412.jpg
4
860
860
Autor napísal svoj svetovo známy román v roku 1927 ako bilanciu kríz uplynulého desaťročia a pokúsil sa o formulovanie východísk z nich. Poučený psychoanalýzou odhaľuje korene vlastnej osobnosti a zároveň snahu o prekonanie protikladov ducha a pudov. Román vyniká neobvyklou štruktúrou, poetikou, fantastičnom a pôsobivým prelínaním sna a skutočnosti.... celý text
Přidat komentář
Zvláštní kniha, která se velmi dobře četla, ale jen stěží dokážu převyprávět děj.
(SPOILER) Stepní vlk je knihou, ke které se budu vracet, stejně jako k jiným Hesseho knihám. Jedná se o podobnou příběhovou konstrukci jako v Demianovi a Narcisu a Goldmundovi - hluboký ponor do vnitřního světa protagonisty, do kterého výrazně zasáhne zajímavá vedlejší postava. Stepní vlk je však o poznání starší než dospívající Emil Sinclair a Goldmund ze zmiňovaných děl. Ze začátku téměř chybí děj, proto jsem se zprvu trochu bála, že předestřená ústřední témata Harryho smýšlení se budou beze změny opakovat, díky novým podnětům ale strach z repetitivnosti asi ve čtvrtině knihy odezní. Zbytek knihy jsem si opravdu užila, sledovat Harryho cestu bylo inspirativní a surrealistický bizárek na konci mě v dobrém překvapil.
Zhruba před padesáti lety se mi příběh Stepního vlka četl snáz. Dnes cítím, že autor si musel vytvořit jako symbol ústřední postavu Harryho, aby mohl všem ukázat, jak smýšlí. Tato jistá obřadnost (úvod, traktát) nám je dnes na překážku. Zdržuje. To třeba Cunningham nechává své postavy (které jsou podobně excentrické) jednat napřímo bez podobných obezliček. Hesse teskní po staré Evropě a přitom by ji chtěl překonat, ale nemá na to. Jeho hrdina, i když se cítí jako stepní vlk, pořád lne k měšťáckému životu. Hesse odhaluje měšťáctví, ale dnes se to tak sotva nazývá. I Cunninghamovi hrdinové touží po domově, ale je těžké je nazvat měšťáky. Doba se hodně změnila. Pokud vám to nevadí, zateskněte si s Hermannem po staré dobré Evropě.
(SPOILER)
Stepní vlk je pro mě kniha vskutku jedinečná! Mnohé autorovy úvah my zkrátka mluví z duše. Tato kniha se dá interpretovat prostřednictvím autorova života. Rozpad manželství a následná duševní krize, Hesseho pacifistické postoje. Postava Hermíny jakožto ženský ekvivalent jména Hermann koneckonců i jméno protagonisty Harry začíná na písmeno H a tak dále, jelikož jsem zastáncem živoucí teze Autora Rollanda Barthese :D A tak se pokusím o vlastní interpretaci, slovo interpretace berte prosím s rezervou.
Pablo a Mozart- představují protiklady, jeden pro Harryho představuje vrchol kultury, ten druhý představuje kulturní úpadek- jedná o jazzmana. Jak so tyto dvě postavy vyložit? Pomocí Dionýského a Apolónského komplexu, Pablo- Dionýsos a Mozart Apolón, této interpretaci nahrává fakt, že samotný Nietzsche je v textu několikrát zmíněn, ještě jsem nečetl Zrození tragédie, takže má interpelace může být chybná, osobně mi to zatím dává smysl uvidíme po přečtení.
Další věci, kterou bych chtěl vyzdvihnout, je celá problematika okolo Stepního vlka. Harry, ho totiž vnímá jako nemoc, ze které se chce vyléčit, přitom však se mu to zdá nemožné a shledává sebevraždu jako lepší řešení. Paradoxní.
Další otázkou je to, jaký je význam postavy Hermíny
1. Slouží jako průvodce po světě, tzv úpadku v jeho očích.
2. Je prvním člověkem kterému se Harry svěřuje.
3. Je Harryho alter egem, takže její zavraždění v závěru knihy, možná znamená překonání sebevražedných sklonů.
Tuto knihu, byť dějově nevýraznou, je potřeba především procítit. Jde o psychoanalýzu osobnosti hlavního hrdiny, kdy autor jde opravdu až ke kořenům. Čtenář postupně odlupuje jednotlivé slupky osobností stárnoucího hrdiny, který se potýká s myšlenkami na smrt, vlastní rozpolceností a jinakostí. Tento proces je poněkud bolestný, pro hrdinu i pro čtenáře. A na konci dochází k uzdravení ... snad. Nezbývá než doufat...
Po 29 letech jsem se vrátil k slavnému románu Stepní vlk (Der Steppenwolf, 1927), jehož autorem je proslulý německo-švýcarský spisovatel Hermann Hesse (1877–1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1946). Poprvé jsem ho četl v roce 1993, kdy mi bylo 20 let, a velmi se mi tenkrát líbil; myšlenky hlavního hrdiny, spisovatele Harryho Hallera, který o sobě říká, že je "stepní vlk", "cizí, divoký a také plachý, dokonce velmi plachý tvor z jiného světa", mne tehdy jako mladého člověka, který má život před sebou, přemýšlí o své budoucnosti a musí se s lecčíms vyrovnat, dost oslovily.
Bohužel, dvakrát do téže řeky nevstoupíš, jak se říká – velké potěšení z četby se podruhé neopakuje, ten román je jistě dobrý, ale už ke mně nepromlouvá tak jako kdysi, byť některé myšlenky a úvahy hlavní postavy jsou platné pořád. Ale je mi to teď nějak vzdálené, minimální děj mě spíš rozčiluje a záhadný, nevyrovnaný, o sebevraždě přemýšlející, samotářský stárnoucí Harry Haller mi moc sympatický není, i když by mi mohl být vlastně poměrně blízký. Je to zvláštní, ale většinou, když jsem po letech znovu četl své oblíbené romány, líbily se mi ještě víc a objevil jsem v nich leccos nového; se Stepním vlkem se mi to ale teď nestalo, závěrečné scény z "magického divadla" jsem dočítal už jen s pocitem, ať je konec a ještě že ta kniha není dlouhá...
Spisovatel Harry Haller se v knize zpovídá z vlastní jinakosti a z rozpolcených pocitů člověka vnímajícího roztříštěnost světa a zpochybnění tradičních duchovních hodnot. Nenávidí svět měšťáků, jimiž je obklopen, a přece jim jejich zabydlenost a spokojenost závidí. Jeho světem je říše fantazie a ideje velkých myslitelů či básníků jako Goethe nebo Mozartova hudba. Štěstí ani lásku si neumí užít. Setkání s kurtizánou Hermínou a její přítelkyní Marií ho zavede do jiného světa, prostého života a opojení smyslovou láskou. Ale ani tato cesta není ta pravá, musí projít jakýmsi snovým magickým divadlem a zabít v sobě stepního vlka, což je symbol Hallerovy rozdvojenosti a rozpolcenosti. Zda však poté bude šťastný, není jisté...
Zajímavá je experimentální forma románu: Vydavatelova předmluva (člověk, u jehož tety bydlel Haller v podnájmu a který pak našel jeho zápisky) – Zápisky Harryho Hallera – Traktát o stepním vlku – pokračování zápisků – Autorův dovětek.
"Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl jí po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy."
"Intenzívně žít se dá jen na úkor svého já."
"...každý vypjatý individualismus se obrací proti svému já a tíhne opět k jeho zničení."
"Hruď je vždy jen jedna, tělo jen jedno, duše v nich však nejsou pouze dvě či pět, nýbrž bezpočet; člověk je cibule se stovkami slupek, tkanina z mnoha vláken."
"Vždy to bylo tak a vždycky bude, že čas a svět, peníze a moc patří těm nízkým a povrchním a že těm druhým, pravým lidem, nepatří nic. Nic, jen smrt."
"Snadný život, snadná láska, snadná smrt – to nebylo nic pro mne."
"...veškerý vyšší humor začíná tím, že už svou vlastní osobu nebereme vážně."
Líbil se mi autorův dovětek: Hodně lidí knihu nepochopilo. A každý si v ní najde to svoje.
Těžko hodnotit. Sice dobře napsáno, ale výraznější rezonance u mě chyběla.
Ad komentář JakeTheDog - Asi tak. :)
Stepní vlk asi navždy zůstane jedním z nejintenzivnějších čtenářských zážitků.
Do poloviny jakási onanie buržoazního bohéma. Pak dojde na souložení a trochu se to zlepší.
Návraty ke knihám, které člověka kdysi oslovily, jsou vždy sázkou do loterie ... V případě Stepního vlka se mi podruhé vstoupit do stejné řeky, co do prožitku z knihy, úplně nepovedlo. Když odhlédnu od dobového kontextu, jako že jungiánská psychoanalýza nebo východní filozofie jsou natolik prosáklé do obecného povědomí, že už asi nikomu moment prozření nepřinesou, Stepní vlk může stále fungovat, pokud jde o ony věčné začarované vnitřní boje, hledání bodu rovnováhy a souladu mezi tím zástupem bytostí vevnitř i vně ... I v tom, že odstup a bavení se nesmyslností nebo mnohotvárností života může být dobrou cestou jak se naučit žít.
Za můj rozpačitý dojem může spíše způsob, jakým Hesse ke čtenáři promlouvá
... polopaticky, tónem mentora poučujícího velmi mladého žáčka, což na mně, má-li jít o padesátníka inklinujícího k intelektuálním a duchovním stránkám života, působí jako pěst na oko. A to i když chápu ten úhel autorova pohledu, že navzdory věku a vzdělání, můžeme být v určitých životních oblastech úplné děti.
Již má druhá kniha od p. Hesseho a mé dojmy jsou spíše na pováženou.
Celkové vyprávění bylo doprovázeno občasnými, složitými, až na půl stránky dlouhými větami, kterým jsem nerozumněl a ztrácel se. Příběh mi seděl pouze v částech, které jsem si dokázal představit či se do nich vžít. Sehnat knihu bylo velké nadšení, které po přečtení zanechalo neutrální dojem.
Z celé knihy mi nejvíce na paměti zůstala strana 53.
Mistr opět nezklamal. Toto není běžné literární dílo, ale skutečná psychoanalýza, kterou, máte-li dost odvahy, můžete procházet spolu s hlavní postavou. Ta je postupně pitvána a rozbíjena na tisíc kousků a čtenář spolu s ní, což může být dost bolestný proces, zvláště jste-li přibližně ve věku Stepního vlka. Vše potom vrcholí v závěru knihy, který mne zanechal zcela beze slov. Krásné.
P.S. Po přečtení pár komentářů musím konstatovat, že dovětek autora byl zcela na místě. Je opravdu podivuhodné, s jakým nepochopením se tento román setkává. Ale možná to samo o sobě je zdařilý vtip, kterým nás počastovali "nesmrtelní", mezi něž se mezitím Hesse nepochybně zařadil :-)
"Stepní vlk" je knížka o čemkoliv chcete. A nejvíc ze všeho - světě div se - o vztazích. Sám k sobě, ke svým láskám, svým představám, snům...
Není to úplně jednoduché čtení. Taky aby jo, když při koumání sebe sama vyplave na povrchu vše, co v sobě celý život střádáme....
"Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já."
Já nevím, jestli vůbec existuje knížka od Hermanna Hesseho, která by nebyla dobrá... :-)
Jak tuto knihu hodnotit? Těžce. Skvělé dílo, hluboké, plné fantazie a mouder. Autorův doslov, směřující k vysvětlení věku autora, pro osvětlení hloubky myšlenek, byl sakra důležitý. Po něm jsem pochopil, že střípků jsem na svůj spíše čtyřicítkový věk pochytil docela dost. Přesto se ke knize musím vrátit později.
Komu se líbil Stepní vlk, tomu doporučím Křik. Místo hudby je spíš umění výtvarné...
https://www.databazeknih.cz/knihy/krik-73017
Hesse šel ale dál, nicméně na větší ploše.
Toto byl můj začátek s Hessem, když mě někdo pošťouchne, kudy dál, budu rád ( :
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura švýcarská literatura samota
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Nedá se nic dělat, je to prostě dobrý. Přistupoval jsem ke knize trochu s nedůvěrou a její stavba mne trochu překvapovala a jednu tu část (traktát) jsem považovat za přehnané intelektualizování. Ale když se na to dívám zpětně, musím velmi ocenit, jakým způsobem autor de-konstruoval osobnost hlavní postavy, až na prvočinitele. Vypadá to, že to je smutná kniha o chlapovi, co chce spáchat sebevraždu, protože nesnáší měšťáky, ale zjišťuje, že jím sám je (to je velká zkratka, to má Hess velmi propracovaně odůvodnění a vysvětlené), až zjistí, že ten boj musí nejprve podniknout sám se sebou, resp. s dalšími verzemi sama sebe. Hess vychází z teze, že západ se mylně domnívá, že člověk svýma očima vnímá sebe jako jednotu, ale to se velmi plete - v každém z nás je stovka variací na nás samotné a tato kniha se je snaží právě rozehrát a uvést do pohybu. Je mi jasné, že takový titul se musel líbit mládeži 60. let, protože to je naprostý boj proti autoritě, ale i jednotnému názoru a dokonce s užitím kokainu či jiných drog. Nicméně to je jen efekt a pozlátko, které si někdo může z knihy vzít. Hesse je fakticky psychologický vypravěč, jako například Zwieg nebo náš Havlíček, ale nenoří se na rozdíl od nich do psychologické hlubiny postavy a motivů jejího jednání - on zkoumá postavu ze všech možných stran - jako kdyby vzal pitevní skalpel a odkrajoval kousek po kousku, resp. nařízl a umožnil se podívat se na postavu ještě tudy a ještě tudy. Je to jiná práce s psychologií, než zmínění fenomenální vypravěči. Hesse není vypravěč, ale de-konstruktér. Takže se to někomu může zdát těžké na čtení, nebo nespojité nebo nesrozumitelné a chápu to. Pro mne to byl nakonec zážitek v celistvosti oné mnohosti, kterou chirurg Hesse přede mnou představil, aniž by zcela strhl sterilní prostěradlo z celého pacienta. Nechává prostor si domyslet a případně sebezpytovat. Už se šteluju na jeho další román. Proč je tolik krásných knih na světě? Potřeboval bych tři životy, abych to všechno přečetl?
Ukázky:
"Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, vy žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti..."
"Ach, je to těžké najít boží stopu uprostřed života, který vedeme, uprostřed této tak spokojené, tak velmi měšťácké, tak velmi bezduché doby, při pohledu na dnešní architekturu, dnešní kšeftaření, dnešní lidi!"
"Měšťák...se pokouší usadit mezi dvěma extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho jiného, než právě svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné."
"A přesto měšťáctvo žije, je silné a prospívá. Proč? Odpověď zní: díky stepním vlkům. Vitální síla měšťáctva nespočívá nikterak ve vlastnostech jeho normálních příslušníků, nýbrž ve vlastnostech mimořádně početných outsiderů, které v důsledku mlhavosti a pružnosti svých ideálů je měšťáctvo schopno do sebe pojmout."
"Všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací....Ve skutečnosti žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo."
Při setkání s Goethem říká Mistr hlavní postavě: "V mé povaze je mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat."
"A že to všechno, tak jako dnes počátky rádia, bude lidem sloužit jen k tomu, aby prchali před sebou a před svým cílem a obklopovali se stále hustší sítí rozptýlení a bezúčelné činorodosti."
"Posledně jsi vypadal, jako kdyby tě zrovna odřízli z oprátky, a teď jsi už skoro zase člověk..."
A na konec jen ukázky z nápisů komor, kam se člověk v rámci magického divadla může dostat:
Sebevražda požitkem - Usměješ se k smrti!
Rozbrečíš se smíchy - Kabinet humoru!
Poustevnické hry - Plnohodnotná náhrada veškeré družnosti.
a dvě nejlepší:
Mít tak tisíc jazyků! Jen pro pány.
ZÁNIK ZÁPADU - Za snížené ceny. Dosud nepřekonáno!