Stezka ve skalách

08.07.2020

„Někdo si možná myslí, že do Božího lidu patřili a patří dodnes jen ti, kdo už Boha nalezli, kdo mají srdce plné pokojné jistoty, že Bůh je s nimi a oni s ním. Jistě jsou i takoví lidé, ale žalmista přesto vymezuje Boží lid zcela jinak. Patří do něho i ti, kdo ještě nenalezli, kdo jsou třeba sevřeni všelijakými pochybnostmi a nejistotami, ale kdo právě uprostřed všech svých nejistot a pochybností Boha upřímně hledají, kdo stojí o to, aby jej našli, aby se s ním setkali a odevzdali se mu.“

Líbí se mi na Janu Hellerovi, že se v něm tak dobře kombinuje detailní znalost Bible se schopností porozumět lidem pod kazatelnou, to je velký a nesamozřejmý dar, bez kterého by léta studia a prohlubování vědomostí byla k ničemu.
U sbírky promluv, která vznikala v různé fázi Hellerova působení a dotýkala se různých témat není možné udržet stále stejnou pozornost – místy je Heller příliš badatelský, rozbory a výklady hebrejských zdrojů se mu nedaří srozumitelně „zdnešnit“, jindy to bere trochu moc hopem (což je samozřejmě pochopitelné a nevyhnutelné: kázání má svoji doporučovanou délku) a někdy zase působí dojmem, že při vysvětlování ignoruje logické námitky, které by mu mohly narušit jeho výkladovou osnovu. Ale to jsou jen výjimky, v drtivé většině případů jsem pouze s velkým obdivem a údivem sledoval, jak mi profesor Heller představuje neznámé části Bible (hodně se soustředí na žalmy, které nejsou středobodem mé spirituality) a naplňuje je smyslem a poselstvím i pro mě dnes a tady; nebo jak nasvěcuje známé texty nevšedním způsobem a ukazuje mi souvislosti a závěry, který jsem ani při opakovaném čtení neviděl, ač jsem je měl celou dobu před očima. To bylo úchvatné!

„My si to leckdy představujeme tak: Ať nám Bůh dá nejdřív silnou víru, pevné zdraví a příznivé okolnosti a pak se třeba do těch jeho úkolů pustíme. Jenže ono je to docela jinak: Silné ruce a statečnou víru dává Bůh teprve těm, kdo už uposlechli a do Božích úkolů se už pustili. Když se svýma slabýma rukama pustíš do něčeho dobrého, uvidíš, jak ti najednou při té práci ruce sílí, jak Bůh sám ty slabé, malomocné a nemocné ruce mění na ruce silné, pevné, zdravé a schopné.“

Evangelický pohled na Písmo je pro mě (praktikujícího katolíka) užitečný a osvěžující. Chybějící pohled církevní tradice je nahrazen důrazem na původní text a jeho výklad. Je to trochu jako studovat zvíře podle modelu kostry – nedostanu sice přesnou informaci, jak zvíře doopravdy vypadá (kterou bych měl při pohledu na živý exemplář), ale můžu mnohé pochopit o principech a základech jeho fungování.
Ale hlavně: při čtení slov zapáleného evangelického kazatele je nepřehlédnutelné, že nás toho mnohem víc spojuje než rozděluje. Že toho máme tolik společného. Že je nám všem potřeba Boží lásky a podpory a že všichni na tomhle světě stejnou měrou potřebujeme pomoc se svým klopýtáním a opakovaným troskotáním .

„My sami na těch Božích cestách chodíváme jako slepí (Izák), klopýtáme jako kulhavý Jákob, žádná sláva, žádný švarný krok. A přece jde Bůh s nimi oběma a s námi všemi. Postižení nám otevírá oči pro Boží milost. A tak až někdy budeme umdlívat a padat do hlubin, až se budeme cítit celí ochromlí, zranění a rozbolestnění, ba neschopní další pouti, s rozdrcenými klouby i srdcem, řekněme si s Izraelem: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš, dokud mi neotevřeš dveře svého království.“