Stín katedrály
Miloš Urban
Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera. "Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného." Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz. Na tuto knihu volně navazuje román "Santiniho jazyk" (Argo, září 2005). méně textu... celý text
Přidat komentář
Pravá víra je postavená na poznání té nejzákladnější pravdy, ale tato pravda je zahalena v oblaku tajemství, který lze překonat jen vytrvalostí v opravdovosti. Čím výš o sobě člověk smýšlí, tím vzdálenější je této pravdě. Některé pasáže z knihy se mi četly obzvlášť hrozně. Shrnul bych to asi slovy proroka Izajáše: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím". Kniha je ale asi vcelku dobrým obrazem skutečnosti, ačkoliv nadpřirozené prožitky Robse asi pro mnohé nebudou úplně lehce stravitelné. Cesta ze zatracení vede přes rozbití okovů svévole, Izajáš 58. Sami je ale rozbít nedokážeme.
Nuž, pán Urban rozhodne písať vie, excelentne. Má to skvelú temnú atmosféru, príbeh je rozprávaný z pohľadu dvoch hlavných aktérov. Priznávam, pre mňa ako ignorantského primitíva dosť náročné čítanie s veľkou pochybnosťou, že som tomu vôbec rozumel, ale dal som to, koniec koncov, nie je to rozsiahly text. Obávam sa, že som to nepochopil, alebo len tak hmlisto intuitívne, bez toho, aby som to dokázal vyjadriť slovami. Úprimne taktiež musím priznať, že ma to aj dosť nudilo, hlavne pasáže z pohľadu Romana Ropsa. Čo už, zabite ma!
P.S. Sedmikostelí sa mi páčilo omnoho viac.
Dám 5 * ačkoli přiznávám, že Praha - hlavně tajemná Praha mi učarovala už dávno, takže story kolem naší katedrály nemohu hodnotit hůř. Lord Mord mi byl přecejen o fous bližší ale i tady si cením autorovy fantazie, historických detailů a v neposlední řadě i stylu vyprávění z pohledu dvou hlavních aktérů. I ta dvojí lovestory měla pikantní půvab. Další dílo od pana Urbana na mém seznamu bude Sedmikostelí a tuším, že budu číst dál jeho “thrillery” z matičky Prahy.
Opět dobře vytvořená atmosféra tajemna, záhady a napětí. Vlastně i ten divný závěr je divný jen částečně, Urban ty závěry dělá skoro vždycky proti logice příběhu.
Ráda jsem si přečetla tento mysticko-detektivní příběh spojený s královnou českých katedrál. Kniha mě pobavila a nenudila, i když jsem si vcelku brzy správně tipla, kdo by za vraždami mohl být. Líbilo se mi, že je příběh líčen z pohledu dvou hlavních postav.
Kniha, která je velmi divná. Kniha, která je pro mě ale velmi důležitá. Kniha, která byla napsána kvůli mě.
Dala mi ji kdysi před mnoha lety k Vánocům dívka, platonická láska. Láska nenaplněná, zakončená zlomeným srdcem. Nemyslím, že ji ta dívka kdy četla. Přesto něco vedlo v knihkupectví její ruku. Po přečtení mi došlo, že kniha shodou náhod přesně a do detailu popisuje situace, které jsem právě s dívkou prožíval. A že má dívka je dívkou z té divné knihy. A že já jsem postava z té divné knihy. A tak mi došlo, že ta dívka nikdy nebude mou.
Vím, tento komentář je velmi divný. Divný, jako ta kniha. Divný, jako ta náhoda.
Tahle kniha mě zpočátku velice nadchla a aspirovala na čtyři hvězdy, ale postupně klesla až na dvě. Důvodem byla jednak gradující zdlouhavost děje ve druhé polovině, ale hlavně naprosto nelogický závěr. Občasné myšlenkové přemety hlavních postav bych přitom byl ještě ochoten akceptovat s odkazem na mystično, na němž je celý děj postavený.
Více než dějová linka, obalená nánosem výtvarně-architektonicky-mysteriózního balastu, mne zaujalo promyšlené střídání výpovědí dvou hlavních postav, přičemž Klářina mluva mne - na rozdíl od jiných uživatelů - nerušila ani neurážela. Naopak, její působení i samotná přítomnost byla pro román velice osvěžující.
Urbanův Stín katedrály je uveden podtitulem Božská krimikomedie, odkazujícímu se k proslulému Dantově dílku. A stejně jako u tohoto mnohem slavnějšího jmenovce, je titul více než zavádějící, neboť o komedii se v žádném případě nejedná. Nějaký ten humorný nadhled by se dal vysledovat ještě tak v obhroublé uliční mluvě mladičké vyšetřovatelky Kláry Brochové, jinak ale se tu potýkáme s hutným mysticismem a s brutálními, skoro až rituálními, vraždami, které rozhodně mnoho úsměvů nevzbuzují. A jak už to často bývá, cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Urban si pro Stín katedrály zvolil formu jakéhosi dialogu dvou postav, jež se od sebe liší jako voda a oheň, přesto hledají jeden u druhého porozumění nebo možná spasení. Heretika děje se ke konci stává trochu nepřehledná a motivy absurdní, ale přiznávám, že mě Urban zaujal.
Od Miloše Urbana se mi zatím líbilo vše. Zde se nabízí samozřejmě srovnání se Sedmikostelím, které je sice mnohem víc propracované a jehož závěr mi přijde geniální, ale přesto mne Stín Katedrály nakonec bavil přinejmenším stejně. Jsem zde asi jedna z mála, které vulgární jazyk Kláry nevadil, nepřijde mi, že by měl implikkvat její nízký intelekt nebo dokonce pitomost, i mnoho inteligentních lidi mluví poněkud obhroubleji a podle mne jde o určitě obracení rolí: muž až snad příliš jemná a žena “od rány”, která neustále myslí na sex s ním :-D. Témat k zamyšlení je tam ještě hodně (třeba mne zaujaly často užívané obrazy tmy x světla), ale mne hlavně trápí jedna otázka:
Kdo tedy byli ten muž v klobouku a žena v šátku???
O něco slabší než Sedmikostelí, ale typově jde o stejnou prózu. Tady mi přijde, že to Urban už přehnal s odkazy na spoustu souvisejících témat, na druhou stranu tam, kde to člověk pobere, tak to pobaví (dvakrát Fulcanelli, kavárna Řehoře Samsy...).
Navíc po shlédnutí Santiniho jazyka jsem jen těžko dával dohromady popis Romana Ropse se vzhledem Martina Stropnického a Unterwassera jako Viktora Preisse.
Úžasné čtení o pražské katedrále a její mystice, ať už domnělé nebo skutečné. Z knihy (opět) čiší jakési Urbanovo staromilectví - dostavba katedrály je prováděna ryze středověkou technologií, což byly hodně poučné pasáže, které (opět) poukazují na autorovu perfektní odbornou přípravu. Prostředí v knize je na jedničku - postavy výrazně pokulhávají. Nejhorší je opravdu Klára, jejíž slovník je tak expresívní, až je to naprosto za hranicí čtenářské snesitelnosti. A její chování je nejen neprofesionální, ale především úplně pitomé. Mužské postavy (Roman, Ital, starožitník a malíř) mě zaujaly hlavně svojí odborností a znalostmi, kterými disponovaly, jinak mi pánové k srdci nepřirostli. Krimi zápletka byla taky dobrá, ale vyloženě zůstává "ve stínu katedrály," aspoň pro mě!
Stín katedrály si troufám přirovnat k Jménu růže Umberta Ecca nebo Šifře mistra Leonarda Dana Browna. Proč by musel být dobrý detektivní příběh zasazen nutně do cizokrajných kulis či dávnověku? Miloš Urban nás zásobuje obdobnou dávkou poučení z historie církve a architektury. Symbolů a náznaků je v knize také dost. I když si neumím představit policistku takového zrna, jakou je Klára, obdivuji se bohatosti výraziva použitého argotu. A zasazení děje do prostředí pražské katedrály mě naplňuje pýchou, že ani u nás není o mystická tajemství nouze.
Příběh plný mystiky, tajemna, vědomostí a kupodivu i vtipu. Krvavá detektivka, v níž o pátrání po vrahovi jde až na druhém místě. Což se ukázalo jako problém. Naštěstí autor všechny zločiny v závěru objasnil. Ovšem jednak mi osudy hrdinů připadly neuzavřené, ale především plošně všechny postavy byly bizarní až psychopatické, ponejvíce hlavní hrdina Roman. Taky se autorovi v případě Kláry moc nepodařilo vystihnout ženské uvažování. Takže největším přínosem jsou zajímavosti o Svatovítské katedrále. No ale to si člověk skoro mohl přečíst průvodce od Lonely planet.
Stín katedrály není obyčejná detektivka. O vraždu vlastně vůbec nejde. To jen pro upřesnění, co od knihy (ne)očekávat. Jako u všech autorových děl je nejlepší, když ke knize přistupujete s čistou hlavou a neočekáváte vůbec nic. Pak si ji můžete užít. Složité výklady architektury a umění, kterými nás zahlcuje Rops, střídá Klářina obecná čeština s vulgárními výrazy a odfláklou interpunkcí. To mi nedělalo žádný problém. Když jsem knihu četla poprvé, plochá rovina vztahu dvou protagonistů mě bavila, ale knihu jsem zavřela a moc si z ní nevzala, protože jsem vlastně moc nepochopila proč to všechno. Urban ale má dílo velmi dobře promyšlené, navazuje na Dantovu Božskou komedii a Fulcanelliho Tajemství katedrál, obě knihy jsou v příběhu několikrát zmiňované a mají svoji úlohu. Díky znalosti těchto knih je možné porozumět motivům vražd, charakteristice postav i jejich činům. Rozluštěním těchto intertextuálních vztahů dostává příběh naprosto jiný ráz, a je dokonalý.
Doposlechla jsem do poloviny knihy.
Ze začátku dobré. Vtipné, srozumitelné.
Pak ale divná košatost příběhu, a nemluvím o mluvě Kláry, zabila celý příběh. Bylo mi zkrátka jedno, jak to bude dál.
Buť to napsat prostě oprskle, trochu v takovém tom akčně drzém stylu, nebo umírněně, jak to místy působilo. Kombinace mi z toho dělá dort pejska a kočičky, přestože linku příběhu jsem udržela. Jenom už mi bylo silně jedno, kam povede.
Navíc audio kniha je čtena hrozně monotónně, jako by i sám předčitatel místy nevěřil, co čte a chtěl to mít rychle za sebou.
Jednouše Urban. Jeho typický zvláštní styl psaní, který se mi líbí. Někdo by řekl, že je to divně napsané (a bude mít svým způsobem pravdu), ale mě se líbí. Děj také není zrovna standartní, ale záhady a Praha, to je moje :-)
Tak tohle mě bavilo! Asi nejvíc z toho, co jsem zatím od Urbana četla (Hastrman, Sedmikostelí). Klára mi přišla ze začátku strašně divná, ale pak mě bavila nejvíc. Sice jsem nepochopila úplně všechno, ale to není tak podstatné, řekla bych :D Styl psaní mi sedl
Štítky knihy
Praha vraždy detektivní a krimi romány umění symboly kostely a katedrály stavitelé zločiny sakrální architektura
Autorovy další knížky
2001 | Hastrman |
1999 | Sedmikostelí |
2008 | Lord Mord |
2005 | Santiniho jazyk |
2003 | Stín katedrály |
Ne, to nebylo pro mě. Jako náctiletý žabec jsem přečetla Sedmikostelí a Hastrmana a byla jsem z toho mixu mystična a napětí nadšená. Teď už jsem někde jinde. Vadilo mi střídání vyprávění z pohledu Ropse a Kláry. Neměla jsem čeho se chytit , jak se do toho ponořit.Jít linkou Ropse a dohledávat historické a malířské konotace nebo se nechat iritovat vulgárním expresivním slovníkem omezené Kláry ,třetí možnost ,nechat se strhnout kriminální zápletkou kulhala na obě nohy už na začátku. Zápletka nebyla nosná a dost napínavá a vyústila v celkem nelogický závěr.