Stín katedrály

Moc dobrá kniha, chytlavě napsané, líbí se mi různé perspektivy vyprávění. skvělá atmosféra, člověk tam vyloženě "je" a cítí to, co hrdina. napínavé, chytré.

Tato i ostatní knihy od Urbana mne baví víc než pitomosti od Dana Browna

Kniha je klasickou detektivkou. Vražda, policie, zápletka… Hlavními postavami jsou Roman Rops, kriminalistka Klára, ale také katedrála sv. Víta. Ve vyprávění se střídají Roman (většinou ta odborná část) a trošku prostoduchá Klára (v jejím vyprávění je použit nespisovný a vulgární jazyk). Toto střídání pohledů se mi líbilo. Klářino vyprávění má větší šmrnc a posouvá děj vpřed, zato Romanovo dodává příběhu temnotu, záhadu, odbornost.
Miloš Urban používá, jako ve většině svých knih, velmi podrobné až někdy odborné popisy. Ve Stínu katedrály se týkají hlavně architektury. Někomu to může vadit v tom, že to „zdržuje zápletku“, ale mě ještě více vtáhlo do děje, připadáte si, že jste součástí příběhu. Dodává to relativně klasické zápletce na originalitě. A ještě jsem se něco přiučil…
Knize musím vytknout časté odbočování od příběhu, ať už milostné, či jiné, až skoro zapomenete na hlavní zápletku a její postavy. Zápletka se v některých částech knihy stává úplně opomenutou.
Stejně tak musím vytknout uspěchaný, jednoduchý, poněkud nesmyslný závěr.
Obecně se ale kniha velmi dobře čte, autor velmi dobře využívá tajemného potenciálu katedrály. Rozhodně člověk neprohloupí, když si knihu přečte…

Katedrálu sv. Víta je možné chápat, posuzovat a interpretovat mnoha způsoby, většinu z nich je pak možné shrnout do tří základních okruhů: 1) Způsob, jakým katedrálu chtěli pojímat její středověcí stavitelé (tedy jak chtěli, aby katedrála jako stavba působila a jaké symboly do její architektury začlenili); 2) Způsob, jakým stavbu chápali její dokončovatelé na konci 19. a na počátku 20. století (včetně toho, jak oni sami chápali odkaz středověkých stavitelů - a také jak ho rozvíjeli, tedy uvažujeme o historismu); 3) Způsob, jakým katedrálu a její architektonickou složku chápeme my. Všechny tři roviny se v románu objevují a autor s nimi tu více, tu méně, ale velice dobře a promyšleně pracuje. Nezbývá než obdivně smeknout před jeho znalostmi a schopností vnímat i nepatrné indicie. Hlavní hrdina je přiměřeně sympatický a přiměřeně ujetý (nikdo asi ani na okamžik nebude věřit, že jeho manželka skutečně zemřela), byť jeho totální stylizace mu spíše škodí (černá koupelna - dokáže si někdo představit, kolik by něco podobného dnes vůbec stálo - to byl samozřejmě žert; nebo scéna z vykřičeného domu s kapesníkem na tváři nemravné slečny). Na druhou stranu, v tomto ohledu je to autorova invence, kterou je třeba respektovat. Odkazy na literární vlivy a prerafaelity jsou úžasné. Ale ta policistka - to je prostě děs a běs. Chápu, že měla tvořil protiklad k bytostně intelektuálně založenému, zženštilému a navýsost nepraktickému hlavnímu hrdinovi, ale proč musí působit jako vulgární (ne výběrem jazykových prostředků), tupá a přízemní uklizečka z nádraží? Proč to nemůže být jen normální policistka, které nemá kulturní zájmy a působí proto jako totální husa? Pasáže, kde měla hlavní slovo, jsem četl s velkým přemáháním, ta špína a přízemnost a pitomost byly skoro hmatatelné, několikrát jsem dokonce knihu odložil. Vše ostatní strašně moc zajímavé.

No, řekl bych průměr, a tomu odpovídají tři hvězdy. Bylo to takové nějaké překombinované a nedůvěryhodné. Také chvílemi příběh trochu škobrtal. Takže po skvělém Lordu Mordovi tohle pro mě bylo trochu zklamání. Ale časem se k nějaké další knížce Miloše Urbana určitě vrátím.

Kniha mě opravdu velmi zaujala, a to nejen svým grafickým zpracováním, ale i příběhem a vyprávěním ze dvou úhlů pohledu. K tomu však směřuje i důvod "pouhých" čtyř hvězdiček - chápu, proč je v části vyprávěných Klárou použito "hovorového, hrubšího" jazyka, ale v některých pasážích mi to přišlo až moc. Kdyby se jen o krapet ubralo, bylo by to mnohem lepší a stejně by to splnilo účel... Jinak nemám, co dodat. I rychlý závěr mi přišel naprosto padnoucí do stytlu vyprávění.

Tak se nějak stalo, že čtu knihy Miloše Urbana trochu mimo pořadí a tak nyní ten návrat do ponura a zřejmě i někam zpátky ve vývoji tohoto úžasného spisovatele, byl vlastně trochu překvapivý. Ale to neznamená, že bych byla zklamaná. Vždyť tam vlastně všechno je, tajemno, romantika, umění, fantazie, Urbanův jazyk, tentokrát dvojí, vyvedený v absolutním protikladu, a jako hlavní postava Katedrála. Jen snad závěr mi připadal tak trochu uspěchaný nebo nedotažený, nevím, jak to říci.

Kniha se četla velmi dobře, za dva dny jsem ji měla přečtenou. Také se mi líbilo grafické provedení vydání knihy. K samotnému příběhu:čtenář se dozví spoustu zajímavostí ze světa umění, především o katedrále sv. Víta. Příběh vypráví dvě postavy - Roman a Klára. Klára používá dost nespisovnou mluvu :-) V knize nechybí vraždy, tajemná Sidonie, milostná zápletka. Celou dobu jsem čekala, jak to vlastně je, aniž bych tušila...a tak mě rozuzlení a konec, jen na několika málo stránkách trochu zklamal.

Moje první setkání s Milošem Urbanem. Pro mě poměrně zajímavě pojmuté střídání první osoby, ať už z pohledu spisovatele, nebo policistky. Velmi temně pojatý pohled na naší nejznámější katedrálu. Tady většina toho opravdu pozitivního pro mě končí. Mám rád historii, symboliku a k tomu prvky gotiky, mystiky smíchané s detektivním podtextem. Ale představoval bych si malinko jiný mix, u mě to pospojování úplně neladilo, někdy to bylo trochu přitažené za vlasy, jindy to bylo příliš otevřené, něco jako by tam ani nepatřilo. Celkově jsem určitě nezanevřel na podobný žánr a rozhodně nezavrhuji ani autora samotného, třeba mě jeho další kniha chytne víc, než to dokázala tato.

Od Miloše Urbana miluji všechny knihy. I ty, které mě tolik nenadchly, protože i ty v sobě mají to specifické kouzlo, atmosféru, která člověka ovlivní ne na dny či týdny, ale spíš na roky a možná doživotně.
K této knize jsem se po asi sedmi letech vrátila (poprvé jsem ji četla asi ve 13-ti letech, takže to teď kvůli mé nepříliš dobré paměti působilo jako čtení první) a nemohu ji ze sebe dostat. Neustále ji cítím v sobě, koluje mi v žilách, nadechuju se jí, zaměstnává můj mozek (i srdce?).
Jako téměř v každé Urbanově knize se čtenář pouští do početných prohlídek architektonického skvostu, v tomto případě se jedná o katedrálu svatého Víta (,Václava a Vojtěcha). Mám pocit, že už jen samotné popisy katedrály by mou čtenářskou dychtivost plně uspokojily. K tomu mě nadchl dokonalý kriminální (občas téměř hororový) příběh, jehož detaily mi občas opravdu nedaly spát-přestože nejsem nijak bojácná, šeptané věty ,,Červi čekají. Maso ti sládne." se mi zavrtaly do morku kostí a ještě teď mě občas zastudí. Kromě těchto dvou základních kamenů knihy se nemohu zbavit nadšení souvisejícího se symbolikou, kterou jsou protkány všechny Urbanovy knihy. A v této knize jsem se navíc setkala s mimořádně sympatickými hlavními postavami, které tvořily dokonalý protiklad - s Romanem Ropsem (do nějž jsem se okamžitě platonicky zamilovala) a s Klárou Brochovou (které jsem zase od začátku fandila a věřila, že dokáže Ropsovo srdce snad jako jediná na světě vyléčit). No a pro romantiky je v knize jako bonus ten nádherný milostný příběh vrcholící na poslední stránce knihy...

Mám rád Urbanovy knihy, mám rád temné příběhy, katedrály, gotiku, symboly, ... takže tady je mé hodnocení jasné.
Knihu jsem teď četl podruhé, po asi 10ti letech, už jsem si děj moc nepamatoval, rozuzlení vůbec, takže příjemné překvapení, jako bych to četl poprvé.

Moje první kniha od Urbana a skvělá, tajemná atmosféra, sympatický hrdina, zkusím i další knihy.

Zajímavá kniha, rozhodně stojí za přečtení. Inspirace Eccem (Jméno růže)?, Brownem? Postava drsné policistky mi neseděla. Výtečné ilustrace Pavla Růta. Tři plus.

Příliš podrobné popisy, pro mě náročná kniha na soustředění, celkově mě tato kniha příliš neoslovila, i když zatím všechna díla autora ve mne nechávají takový zvláštný tajemný pocit, a to se mi na nich líbí.

Pochopil bych, kdyby knihu napsal zednář se zálibou v černých mších. Ale napsal to katolík se zájmem o architekturu, jenže pak mi to celé nějak nedává smysl. Snaha vzít tu něco z Eca, tam něco z Browna a podobných autorů, je patrná. Vedení příběhu je ale velmi chabé a postavy špatně rozvržené. I jazykově to skřípe - policajtka s drsnou mluvou a ona ví, jak se řekne mluvčí biskupské konference, a i jindy použije nejen vzletnější výrazy, ale dokonce i ironická přirovnání, jaká by dlaždič, jakým je prezentovaná, nepoužil. Snižuje to velmi jakoukoliv hodnověrnost. Kromě toho stojí kniha na popisech architektury, které jsou často ecovské až hanba - ostatně Jméno růže na tom hapruje taky, člověk má půl knihy pocit, že je na odborné přednášce, a ne, že čte beletrii. Ani atmosféra si mne nijak nepodmanila. Kdo četl Ajvazovy Prázdné ulice, toho Urbanův styl v této knize vážně moc nedostane. A ano, vidím tam ty ironické narážky a momenty, na nich však přece kniha nestojí.

...Miloš Urban... co dodat?? :) Opět skvělá kniha, na kterou dějově navazuje Santiniho jazyk (a já je samozřejmě četla ve špatném pořadí). Kromě samotného detektivního děje oceňuji spíše způsob, kterým je knížka psaná, tzn. střídání relativně nespisovné až vulgární mluvy policistky a květnatého spisovného jazyka hlavního hrdiny. Opět krásně vykreslená atmosféra Svatovítské katedrály a tentokrát jsem byla spokojená i se závěrečným defilé :). V mých očích fenomenální autor! :)

Moje první setkání s Urbanem ... po letech mě kniha znovu tolik nenadchla.

Od této knihy jsem čekla že to bude něco jako Dan Brown po česku,bohužel mě ale knihatrochu zklamala.Zakladní příběh se mi libil,ale některé pasáže mi přišli chaotické a nějak jsem se nemohla zorientovat.Děj je docela složitě popisovany a musela sem často hodně zapojit fantazii.

Kniha, která je směsicí společných prvků s romány Muži, kteří nenávidí ženy a Šifra mistra Leonarda..:-) Velice pěkné čtení, vřele doporučuji...