Stíny v ráji
Erich Maria Remarque (p)
Hlavní postavou románu o osudech německých emigrantů v Americe na sklonku druhé světové války je novinář, antifašista, který prošel koncentračním táborem a kriminály v západní Evropě a v Americe nalezl pomoc u německých emigrantů,možnost existence i osudovou lásku k ženě. Jeho počínající americký ráj se však začíná plnit stíny, když si uvědomuje honbu za penězi, kariérismus a neschopnost země pochopit hrůzy fašismu v Evropě. Zklamání mu nakonec přináší poválečný návrat do Německa, kde se setkává s důsledky nacismu v tom smyslu, že lidé necítí odpovědnost za hrůzy, které napáchali. Edice: Knihy Srdce ; Sv. 95... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1982 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Schatten im Paradies, 1971
více info...
Přidat komentář
Remarque mě hodně ovlivnil v mládí, četla jsem a plakala a stále se k těm smutným příběhům z války vracela.
Proste Remarque! Presne tak, ako ho mám rád. Z textu - aj prekladaného - je poznať, že autor dobre pozná látku a sociálne konštrukty v spoločnosti. Pozná postavy, zápletku vedie dôsledne, opisuje dôležité fenomény ale nezabúda ani na nepodstatné maličkosti. To všetko sa tu nachádza v skvelej - mnou veľmi cenenej - kombinácií.
Autorov rukopis je jeden z mojich najobľúbenejších v literatúre. Je to jeden z autorov - a tých je ozaj málo - od ktorých môžem všetko, a skôr či neskôr sa chcem dostať cez všetky jeho diela. Román Tiene v raji nedisponuje akciou ani obrovským množstvom adrenalínových momentov. Za to však búra ilúzie lepších zajtrajškov, a poukazuje na to, že po dosiahnutí vytúženého cieľa neexistuje žiadna záruka toho, že koniec vyústi do happyendu, ale, že boj o všedný život sa môže viesť aj mimo územia, ktoré ohrozuje život bezprostredne. Respektíve: traumy a negatívne skúsenosti putujú s ľuďmi, a je len na nich, ako ich spracujú, alebo ako sa nimi nechajú ovplyvňovať. Nie je jednoduché ignorovať teto tiene v pomyselnom raji.
Vzájomná pomoc emigrantov, ktorým sa podarilo počas II.sv.vojny ujsť z Európy do Ameriky, no kde zároveň nemohli existovať. Ani po skončení vojny pre nich Amerika nie je vyslobodenim, ani vysnívanom krajinou. Rovnako ani spustošená Európa nie je miesto kam sa chcú vrátiť. Po vojne sa zázrak nekonal, nastalo vytriezvenie a u mnohých neschopnosť vrátiť sa do normálneho života. Nádherná kniha.
Knihy od Remarquea jsou pro mne jistota. Vždy se podivuji, jak úžasně bohatě je to napsané, jak hluboké to je a současně mám pocit, že lidstvo hloupne a dnes jsou knihy psány tak nějak urychleně, hlavně ať se tam něco děje!
Kniha je plná dobrých myšlenek a konečně nekončí smrtí hlavního hrdiny.
"..A tak jediné, co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, té zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když ji nechápe. .."
Líbila se mi, ale nejlepší pro mne stejně zůstává Čas žít, čas umírat.
Německý emigrant z Německa žije v USA na sklonku 2. světové války, setkává se se stejně postiženými hlavně židovské národnosti, vedou intelektuálské diskuze o údělu člověka a hnusu v Německu za Hitlera, pochlastávají, mocně a bouřlivě milují, fikaně obchodují prostě žijí tak, jak bylo v jejich situaci asi obvyklé. Je to však ještě dnes po tom mraku let ještě zajímavé? Na mne to vše působí celkově jaksi nudně, ale třeba nemám to správné pochopení nebo vzdělání nebo životní zážitky.
Antifašisté už před počátkem druhé světové války to v Německu neměli jednoduché a tak Robert Ross po neskonalých útrapách emigruje do Ameriky. Tak jako ostatní emigranti se cítil vykořeněný. Kniha taktéž poukazuje na kontrast vnímání války u Američanů a Evropanů. Ale ani po skončení války se v Německu necítí šťastný, všechno je jinak, všechno se změnilo, ale fašismus je i po válce silně zakořeněný. Z knihy mám pocit smutku a beznaděje. Remarqua velice ráda čtu, ale za jeho nejlepší dílo považuji Tři kamarády .
Mnoho moudrých slov a myšlenek, zabalených ale do příběhu, který mne však tolik neoslovil.
Mám z knihy rozporuplné pocity. Za prvé jsou tam krásně popsané stavy beznaděje, emigrantů, kteří žili v USA, ale většina doufala v návrat do vlasti, která už nebyla. Uvědomila jsem si, že konec války musela být velká naděje pro všechny, ale zázrak se po válce nekonal a nastalo vystřízlivění a u mnohých neschopnost vrátit se do normálního života. Vysvětleno dokonale. Minus je v tom, že už to nemá takovou šťávu jako jeho starší díla. Ale i tak se to velmi dobře čte.
Kniha se mi líbila. Vše již bylo řečeno přede mnou. Jen doplním oblíbenou myšlenku z knihy:
"Jen beznadějní idioti chtějí mít u žen pravdu nebo od nich žádat logiku."
Ke knize jsem se vrátila asi po čtyřiceti letech. V knize není v podstatě děj, o ten v ní nejde. Myšlenky, opakovaně se vynořující vzpomínky na hrůzu, prožitou ve vězeních a koncentračních táborech, strach z uniforem....... Úvahy o dalším životě a také láska v různých formách. Ztráta identity. Vzájemná pomoc emigrantů, bez které ani v "bezpečné" Americe nebylo možné existovat. Ani konec války není vysvobozením, není se ke komu vrátit. Nakonec rozčarování z návratu. Ztráta paměti Němců odpovědných za hrůzy války. Taková rekapitulace autorova života. Autor nakonec Německo opustil, zemřel ve Švýcarsku.
Nedočetla jsem. Ale že je to Remarque, tak alespoň ta jedna hvězda. Šíleně rozvleklé, nezáživné, bez jiskry. Příběh trošku o ničem...
Některé knihy se přečtou rychle. Jiné potřebují na přečtení více času. Tato kniha, alespoň u mne, patří k těm druhým. Ne že bych se nemohl začíst, to ne. Při čtení jsem ale přečetl jen pár stránek za den. Je to popis života emigrantů v USA za druhé světové války. V celé knize není žádný dramatický bod, žádná zápletka. Děj tam není, prostě v ní jen plyne život několika emigrantů různých národností.
Fašismus a útěk před ním - emigrace z Evropy do USA - a osudy hlavního hrdiny a lidí v jeho okolí přinesly autorovi prostor k úvahám a zamyšlení nad smyslem života, nad otázkami národní viny, nad dalším osudem, a to formou vyprávění hlavního hrdiny a i formou mnoha dialogů. Další autorova kniha o vlivu válek na lidstvo.
Melancholicko tragický román o přistěhovalcích (utečencích) z Evropy do USA. Vyrovnávání se s krutou denní realitou, šmelina, aby se člověk udržel a snaha dosáhnout "rajské zahrady" v novém kontinentě v kontrastu se smutkem po domově a celkovým nepochopením ze strany domácích. Zajímavé, ale místy příliš zdlouhavé.
Musím říci, že mě tato kniha zklamala. Trvalo dlouho než jsem se začetl. Příběh mi přišel docela nezajímavý a zdlouhavý. Kniha se mi líbila až v závěru, kde jsem cítil klasického Remarqua jakého mám rád.
Z této - poslední knihy autora zaznívá zejména na posledních stránkách, smutek autora z jeho země-národa Němců v podobě jak toto vše vnímal po svém návratu do Evropy . Geniální E.M.R. zkrátka nemohl žít ani v USA, ani v Německu. Umřel ve švýcarském Locarnu v roce 1970.
Stíny v ráji považuji za jednu z jeho nejlepších knih. Vychutnával jsem toto čtení jako labužník, protože obsahuje plno moudra, pochopení pro vystrašené emigranty, kteří se šťastně dostali přes oceán do země neomezených možností- tedy do USA.
Nedá mi to, abych necitoval několik pasáží:
Nejsnadnější to měli ti, kteří se nemohli smířit se zatracením celého jednoho národa. Těm nestačilo říkat, že si toto neštěstí způsobil sám svými hrůznými, hanebnými činy, či přinejmenším skálopevným německým dobrým svědomím a strašlivou neústupností, která ruku v ruce kráčí s německým traumatem, že rozkaz je právo a zprošťuje jakékoli odpovědnosti.
...A váš život po skončení války ? Až dáte do kupy trochu peněz, musíte využít šance je ihned investovat. Německé akcie klesnou na nulu, marka bude bezcenná, a to bude vaše poslední šance nakupovat ve velkém. Tenhle národ nezůstane dlouho na lopatkách. Zotaví se, začne makat a znovu se vyšvihne . Pomůžeme mu my Američané. Potřebujeme Německo proti Rusku . Naše spojenectví s Ruskem je asi toho druhu, jako kdyby dva teplí chtěli přivést na svět dítě. Prostě proti přírodě....
Bylo by toho více, ale dost citací. Jezdím do Německa často. Díky svému hobby tam mám kamarády - syny a dcery těch, ze kterých je autor tolik nešťastný. Tato druhá generace je jiná¨(nejde o generalizaci). Stydí se za vše špatné, co "zdědili" po svých rodičích a příbuzných . A je to vidět na každém kroku.
Než jsem napsal tyto řádky, přečetl jsem si názory komentujících. Mohu říci, že mám velice blízko k tomu, co píše Pink Martini.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Výborný Remarque, který opět nezklamal příběhem, stylem, ani dostatkem pasáží k zamyšlení...
"Člověk se nemění. Tisíckrát si to přísahá. Někdy, když je na dně, se o to svědomitě pokouší, ale jakmile zase chytne dech, tak na to zapomene."
"Člověk je chudákem, teprve když už nic nechce."
"Nechci se stát vůbec ničím, chtěl bych konečně něčím být. Jestliže mi to dovolí."
"Odvahu si musí člověk dodávat sám... od ostatních ji nemůže čekat."
Ke konci již trošku zdlouhavé a místy "jen pro dospělé".