Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/198837/sto-rokov-samoty-198837.jpg
4
2140
2140
Magický príbeh o zrode, rozkvete a zániku mestečka, o živote, káskach a túžbach jej obyvateľov. Popri všedných udalostiach tu ožívajú fantastické príbehy, dávne mýty a legendy.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Ikar (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Sto roků samoty je jedna z těch klasik, které jsem nikdy nedočetla a ani se o to už nikdy nebudu pokoušet. Zkoušela jsem to rozečíst několikrát, ale pokaždé jsem to odložila. Vždy v domnění, že asi nejsem stále dostatečně vyzrálá, abych knihu pochopila. Ale při posledním čtení mi vlastně došlo, že mne ta kniha prostě a jednoduše nebaví. Márquezův magický realismus mi bohužel není blízký, čte se mi to těžko, nedokázala jsem v knize najít nic, co by mi kniha mohla dát. Věřím tomu, že kniha má své kvality, ale já je tam bohužel nedokážu vidět. Nebaví mne to, prostě ne.
Dá se číst jako humoristicky pojatou historii zániku rodu, ale spíš je to historie vývoje a zániku celé civilizace vymyšlené a pak i naši vlastni. Tragikomedie
V knize je obrovské množství skrytých symbolů. Například jména:
Buendía - dobrý den
Arcadio - Arkádie - část Řecká, kde, podle legendy, lidé žijí bezstarostný život.
Aureliano - Aurum - zlato
Aureliano Babilonia - Babylón - nepodařená stavba kvůli neschopnosti se domluvit. Samota.
U knihy se mi vařil mozek, ale stálo to za to. Emoce až na dřeň. Silné, těžké, složité. Není to kniha "odpočinková".
Na knihu jsem se dlouhou dobu chystal, dlouho mi trvalo než jsem jí zdolal a ještě déle mi pravděpodobně bude trvat než jí vstřebám. Uff, bylo to náročný, ale stálo to za to! Pokud by se ke knize dodával rodokmen rodiny Buendíů, bylo by o dost méně tápání o kom to vlastně nyní autor píše. Jednotlivých "účinkujících" je v knize nepřeberně a nějak tak nevěřím, že se mohli všichni vejít do zmíněných sta let a ještě ke všemu samoty. Musím pochválit překlad a bohatý jazyk.
Tehdy jsem se do Marqueze zamilovala a ta Láska byla horečná, vášnivá, spalující..zkrátka taková, aby Jí ho bylo hodno..Taková, jako by byla vystřižená z jeho knih. Kde je nekonečné vedro, kapky potu z vás stékají, tu prací, tu neprací, tu láskou, tu neláskou..Přečetla jsem pak všechny jeho knihy a že je to autor celkem plodný a pak už se od něj vydávalo snad vše, včetně nákupního seznamu. Stihla jsem tuhle Lásku do svých 20-ti let a Marquezovi jsem byla věrnější než většině chlapců v okolí. Pak jsem pochopila, že se tahle Láska v našich zeměpisných šířkách příliš nevyskytuje, horko už tu teď máme, ale asi moc sucho na ni. A dnes ve 30-ti už takového citu asi ani nejsem schopna, ale 20-ti leté srdce ještě přetéká citem. Jo a je tam spousta postav a chutí a vůní a zážitků a pocitů a odboček a vboček, ale na postavy mě vycvičil Tolkien a zbytek..no vždyť říkám, bylo mi 20. To ještě člověk nemusí udržet v hlavě návštěvu tchýně, černý kašel ve školce a dokoupit toaletní papír!!!, jinak bude prů(o)ser a může v ní držet všechny obyvatele Maconda:)
Člověk, aby si už od první stránky kreslil strom. I přesto mě knížka dokázala chytnout. Byly chvíle (a nebylo jich zrovna málo), kdy jsem nevěděla kdo je Arcadio a kdo Jose Arcadio, a o které generaci je vlastně řeč. Kolikrát jsem byla překvapena, že je někdo naživu, i když na předchozí stránce se mluvilo o jeho smrti. I přes všechny ty zmatky, je to knížka magická a realistická a závěr ve mě ještě dlouho zanechal pocit samoty.
Výborná kniha, která nutí přemýšlet hned od začátku, až do konce. Kniha která uvízne v mysli. Ani se tomu nechce věřit, že člověka zaujme takto kondenzovaný vypravěčský styl, kdy se toho na jedné stránce odehraje tolik, co jinde vydá na celou knihu. Jak může zaujmout vyprávění, kde se nedodržuje chronologie času, kde postavy mají neskutečně podobná jména, která se neustále opakují? Jak může zaujmout vyprávění o historii rodu, do kterého se neustále míchá "záhadno a mystično" a některé příběhy se vyprávějí znovu a znovu? Čtenáři rychle dojde, že jde o záměr a navíc mistrovsky uchopený. Téma opakujících se lásek, vášní, jmen, charakterů, lidských chyb i lidských úžasných činů, je společné nejenom všem členům rodiny Buendíů, ale vlastně nám všem lidem. Stejně tak, jako že naše životy provází samota a to i v lásce i v rodině i ve stáří. Nikdy bych nevěřil, že se dá takto vyprávět příběh. Klobouk dolů.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a vlastně ani nedokážu říct proč. Množství postav je enormní, přesto jsem celou dobu udržela v hlavě jakýs takýs přehled, což je zajímavé.
kniha co mi zamávala emocemi po všech stranách, hypnotické, magické spirituální dílo, nejúžasnější historie jedné dynastie. Pětkrát bravo!!
Přiznávám hned na začátku, že mi kniha dala docela zabrat a nebýt mého zvyku dělat si v průběhu čtení poznámky asi bych se brzy v postavách i v příběhu ztratil.
Snažím se při čtení představovat si, co se v knize odehrává, avšak tenhle Márquezův opus vyžaduje od čtenáře opravdu nemalou dávku představivosti. Děj je tak zahuštěný, tak barvitý a má tak fantaskní až blouznivou atmosféru, plnou téměř naprostých nepředstavitelností, že se mi z toho místy málem zavařily mozkové závity. Je až neuvěřitelné, co všechno se na 350 stran vešlo, já měl po dočtení pocit, že jich mám za sebou tak 1500. Celá kniha je jeden obrovský ohňostroj barev, pocitů, vášně, svérázného humoru a ironie. Navíc Odeonské vydání z roku 1986, které jsem si k přečtení vybral, je plné nádherných expresivních ilustrací od Borise Jirků, které atmosféru výborně dokreslují.
Nejsem si zcela jistý, jestli jedno přečtení stačí k tomu, abych tuhle knihu úplně docenil. Z toho vyplývá, že si ji v brzké době přečtu znovu. A Vám, kteří jste ji četli jednou a méněkrát, Vám ji taky vřele doporučuji :-)
Při vzpomínce na tuto knihu v mé mysli vyplují na povrch dvě slova - smrt a kruh. Tento příběh, tolik odlišný od všeho, co jsem kdy přečetla, ve mne vzbudil silnou melancholii a pocity téměř nepopsatelné...
Nádherné a strašné!
Od velkych k malym a od malych k velkym. Vynikajici saga sesti generaci. Zrady, radosti, zoufalstvi a tragedie v Macondu.
Tahle knížka mě pobavila. Stejnojmenné postavy jsem při četbě řešil tak, že jsem si představil typizovanou Úrsulu a typizovaného Buendíu s pleší a knírem a už jsem jel. Docela dobré psycho. Magické prvky jsem ve "vážné" literatuře v té době ještě neznal, takže mě velmi příjemně překvapily. A na Rebecu lízající omítku ze stěn si vzpomenu i po letech s úsměvem.
Tato kniha ve mě zanechala velmi rozporuplné pocity a dojem, že magický realismus asi není úplně pro mě. S knihou to bylo trochu jako na houpačce. Každá popisovaná generace byla jiná, u některých jsem byla zvědavá, co se s nimi stane dál, u jiných jsem si přála přeskakovat stránky, jak moc divné to bylo. Také mi asi vadil, že kniha neustále jede. Ani na chvilinku se nezastaví. Pro někoho, kdo čte po pár stránkách, jako já, bylo velmi náročné udržet s ní krok. Asi hlavně proto mínus hvězdička. A také za tu větu, která měla celé dvě strany!!! Na druhou stranu jsem ke konci, kdy se uzel začal pomalu rozmotávat, přišla na to, že ač byl každý z Buendínů jiný, bylo v nich přece stále něco stejného. Myslím, že kdyby nebylo Úrsuly, tak bych si tohoto okamžiku, toho prozření jak se rodinná historie neustále opakuje dokola, ani nevšimla. Její pasáže jsem měla velmi ráda. Téměř každá z postav mi vlastně během svého příběhu nějak přirostla k srdci (kromě Fernandy, na tu jsem si prostě nezvykla). Když jsem ji dostala poprvé do ruky, bylo mi k ní řečeno, že se jedná o příběh rodiny, která byla zatěžkána prvotním hříchem a tento hřích že se odráží v každé generaci. Až téměř do posledních stran jsem tuto souvislost neviděla. Ale "aha efekt" se nakonec dostavil. První vražda započala cestu za založením Maconda a od té doby byl celý rod odsouzen ke sto rokům samoty. Finální pocit z knihy byl zmatený, vzdálený ale přece blízký, tak špatně popsatelný. Myslím, že tato kniha bude potřebovat čas, než ve mě úplně uzraje.
Můj první Márqeuz a nebyl to špatný výběr. Moc jsem o Márqueze vzhledem k recenzím, které jsem četl, neměl zájem. Je vidět, že nesmím dávat na recenze.
Kniha ve mě zanechala negativní pocit. Je sice čtivě napsaná ,ale na můj vkus příliš kouzel a náhod.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Gabriel García Márquez je skvělý vypravěč, ale ještě víc jsem se bavil jeho užitím kompozičních postupů, kdy jakási tekutost času a prolínání časových vrstev způsobují, že čtenář zná osudy postavy dřív, než se dozví o jejich okolnostech a peripetiích. Díky tomu ("díky" je zvolené záměrně) se nezabývá při čtení tolik tím, jak vyprávěná část příběhu dopadne, ale jak proběhne, nebo dokonce *proč* se stane to, co se stane, a mnohem víc se soustředí na osobnost a motivace jednotlivých postav než na jejich konání. Kniha zároveň nabízí obrovský rozsah emocí, od směšných, veselých, až rozverných anekdot až po deziluzi, hluboký smutek či stesk, které čtenář chtě nechtě prožívá s postavami.
Snad jen na konci – posledních cca 5 stran – jsem si říkal, že v tom mohl autor čtenáře ještě trochu víc vymáchat, a tak pro mě nejsilnějšími momenty zůstavají konání plukovníka Aureliana Buendíi před podepsáním smlouvy a osud Meme.