Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/198837/sto-rokov-samoty-198837.jpg
4
2140
2140
Magický príbeh o zrode, rozkvete a zániku mestečka, o živote, káskach a túžbach jej obyvateľov. Popri všedných udalostiach tu ožívajú fantastické príbehy, dávne mýty a legendy.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Ikar (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Bylo mi 15 a nevěřila jsem, že tu velkou bichli z veřejné knihovny, obalenou upatlaným igelitem, vůbec někdy otevřu. Pamatuju si na údivem povytáhlé obočí našeho češtináře, když nahlížel do mého čtenářského deníku:)
Je to kouzelné vypravování.. přesune vás kamsi do Maconda pod mandlovník, kde můžete slyšet rytmus kladívka dědy Nicoláse, který ve své dílně vytepává své proslulé zlaté rybky.
Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.
I když slunce tak jasně osvětluje všechno kolem, že je vše zdánlivě přehledné a jasné, tak na spodních stranách listů kapradin, pod lesknoucími se kopulemi dopravních zrcadel, pod podemletými břehy potoků a v odložených balíčcích karet se skrývá Tajemství. Márquez to ví. Márquez tam byl... Vezme Vás tam taky, když budete chtít.
Přečetla jsem si dnešní komentář pode mnou a vzpomněla jsem si,že jsem knížku taky četla před třinácti lety. Moc dobře si pamatuju,že mě svým způsobem překvapila (mile) a že se mi líbila. Určitě si jí znovu přečtu.
Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.
Čtení:
1. 2004
2. 2010
Strašně zvláštní kniha... Fantaskně podaná sága rodu od úsvitu do noci, jestli to tak můžu říct. A ani nevím, jestli jsem nadšená podáním nebo zhrozená tím nevyhnutelnem. A ať si Úrsula myslí o plukovníkovi co chce, já ho miluju!
Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh.
Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.
Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.
Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.
Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.
"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."
Moje nejoblíbenější kniha. Vůbec jsem z ní nevnímala samotu. Naopak jsem si užívala barvitě popsané kolumbijské městečko a vztahy mezi lidmi.
Je pravda, že postav je tam tolik a jejich osudy jsou tak propletené, že se mi vyplatilo načrtnout si rodokmen. Obzvlášť když je to jedna z mála knih, ke které se vracím již po několikáté.
Od Márqueze jsem přečtla vše dostupné v češtině, ale Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti jsou pro mě na prvním místě.
Super mega skvělá kniha, velkolepá pestrobarevná mnohagenerační sága. Tahle kniha má ale šťávu!
U čtvrté generace José Arcadiů a Aureliánů jsem si našla rodokmen Buendíů v grafické podobě; pak už byla orientace v postavách hračka. Orientace v textu taky trochu náročnější, nepřetržitý proud vyprávění s odbočkami je asi nejlepší číst také na jedno nadechnutí. Magické prvky dobře zapadají do celkového vyznění příběhu – podobenství o různých druzích lidské samoty. Výborná, poněkud depresivní kniha, z které si budu pamatovat hlavně celkovou atmosféru spíše než děj.
Z této knihy mám smíšené pocity. Četla jsem ji sice před lety, ovšem dodnes si z ní pamatuji jen to, že se mi z těch všemožných jmen a postav, které se zde střídaly jak na běžícím pásu, pěkně točila hlava. Takže když jsem se dostala na závěr, byla jsem za to ráda. Všechno to bylo takové překombinované. Do toho všeho ještě ten magický realismus, kdy člověk nevěděl, jestli je právě na scéně duch nebo živý člověk...Asi se to musí číst vícekrát za sebou a poté člověk ten pravý smysl knihy pochopí.
Tak si konečně přečtu jedno z nejznámějších děl magického realismu!
→ Už se těším... Márquez... co víc dodat?
→ Je tady sice více jmen, než jsem očekávala, ale já to zvládnu!
→ No co, však nemusím vědět, jestli ten člověk, o kterém právě čtu je tamten Arcadio nebo jiný Arcadio.
→ Kašlu na to... prostě si budu užívat ten zbytek- prostředí, situace...
→ A co když to nepřečtu? Ale ne, tobě se přece magický realismus vždycky líbil, to musíš přečíst!!!
→ Tak teď si sedneš a dáš aspoň 10 stránek! .... To nemá cenu... Mě to nebaví.
→ A o čem jsem to vlastně teď četla...?
→ To nezvládnu...
→ Zvládneš!!!
→ Nebylo by jednodušší to odložit...?
→ NE!! Prostě to dočteš!
→ Kolik mi ještě zbývá..?
→ Proč zrovna já musím být tak komplikovaná a mám potřebu dočítat knížky i když se mi nelíbí?
A co na tom všem bylo nejtěžší? Přiznat si, že Márquez není takový, jak jsem si ho vysnila a že ne všechny knížky od něj se mi musí líbit.
Jak těžké je opustit myšlenku! Jak těžké je změnit názor...
Na Sto rokov samoty som sa veľmi dlho tešila, lebo ma zaujali recenzie a magický realizmus ma vždy celkom priťahoval... No zo začiatku ma dej vôbec nevtiahol a nevedela som si zvyknúť na autorov štýl (rovnaký problém som mala s Válkou s mloky, ktorú som prvýkrát ani nedočítala a prečítala som ju celú až po čase). Komplikované vzťahy, opakujúce sa mená, pomotaná prítomnosť s minulosťou a budúcnosťou. No myslela som, že to ani nedočítam a ak tak len so sebazaprením. No keď som si zvykla na autorov štýl a prestala som riešiť jednotlivé medzigeneračné vzťahy, dej ma úplne pohltil a unášal až do konca. S nijakou podobnou knihou som sa doteraz nestretla. Autor rozhodne prináša do literatúry niečo nové, jedinečné... Po dočítaní som mala z knihy zvláštny pocit a stále som nad ňou rozmýšľala. Už sa teším, keď sa k nej dostanem znova. Ale uznávam, že rozhodne nie je pre každého.
Ano, dost jsem se v tom ztrácela, ale García Marquéz je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a jeho knihy prostě miluju. Mají pro mě nezaměnitelnou atmosféru rozkladu, tklivosti, melancholie a ještě nějakou tajnou přísadu, která si mě pokaždé podmaní a přiměje mě toužit po životě v osamělosti a fantaskních představách. Sto roků samoty je zatím to nejlepší, co jsem od autora přečetla. Marquézovi nemám problém uvěřit cokoli, od létajících koberců až po prostěradla, která vynesou člověka až k nebesům. Pojem osudovosti je mi velmi blízký, jsem velká fatalistka, navíc rodinné ságy čtu velmi ráda... tato kniha je pro mě něco jako šaty šité na míru.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Už je to pár hodin, co jsem knihu dočetla a stále ve mně jaksi doznívá. Tohle bylo mé první setkání s Márquezem a jsem naprosto unešená. Natolik jsem se sžila s Buedíny, že teď cítím prázdno. Velmi ráda se k této knize vrátím a budu chodit za cikány, sedět pod dubem, nahlížet plukovníkovi přes rameno až bude tepat své zlaté rybky a vůbec dýchat atmosféru Maconda. Opravdu úchvatná knížka.