Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
2140
2140
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
Hodně náročná četba, ale krásná. Je to protipól tzv. jednoduchých románů na oddechnutí od všedních starostí.
Kritikou i čtenáři vysoce ceněné dílo. Já jsem se dost ztrácel, možná moje chyba.
(SPOILER) Šest generací jedné osamělé rodiny, kde je každý jinak ujetý a prožívá svou duševní samotu z jiného důvodu. Potud je mi téma knihy blízké. Nejvíc mě zasáhla Fernanda se svou povýšenou osamělostí, nepřizpůsobivostí a tíhnutím k rodnému domu, kde v ní vypěstovali pocit, že je něco víc než ostatní, a tak si jí v jejím novém domově přestali všímat, až na ni zapomněli, zatímco ona nikdy ze své důležité pozice v duchu neustoupila. Slušný zrcadlo mých mladších let, než jsem se pustila do světa, kterej mi neustále otevírá oči. Co se týče prolínání nadpřirozena s realitou, mně to moc nesedlo. Možná hraje roli celkově exotický prostředí, realita Kolumbie před asi 150 lety, která je mi vzdálená sama o sobě, a k tomu se tam někdo občas scvrkne do velikosti krabičky, dožije 145 let nebo narodí s prasečím ocasem. Obávám se, že ke mně spousta narážek nedolehla, ale přesto jsem si v příbězích všech těch José Arcadiů a Aurelianů našla to svoje. Obdiv k celoživotnímu usilování Úrsuly, lehkou závist, když jsem sledovala bezuzdné třeštění její jmenovkyně Amaranty Úrsuly, porozumění Rebečiným snahám o spořádanost, které v emočním vypětí přehlušil výbuch chování přirozeného jejímu původu...
Věnoval jsem té knize asi dva měsíce života, chtěl jsem ji dočíst za každou cenu. Šílený proud mini příběhů nových a nových postav, všech se jménem Aureliano či Arcadio. Po čase se začnete ztrácet, v půlce přestanete řešit kdo je kdo a prostě domýšlíte o kom by se tak mohlo mluvit. Zvláštní knížka, v mých 22 mi zas tak geniální nepřijde. Ale kdo ví, čas vše mění.
Absolútne úžasná kniha! Ten štýl rozprávania, tá lexika... Rozsiahly dej s kvantom postáv, nadprirodzeno, ktoré každému príde ako súčasť života.
Originální, fascinující a nezapomenutelné vyprávění o šesti generacích rodu Buendíů žijících ve fiktivním jihoamerickém městečku Macondo. V tomto románu je snad všechno: historie i mýtus, reálno i nadpřirozeno, komično a tragično, rození i umírání, válka a mír, vášeň i lhostejnost, vzestup a pád, chudoba i bohatství, banalita i exotika, čistota i mravní zkaženost, humor i melancholie. K tomu porce ironie, nadsázky a řada symbolů. A hlavně všudypřítomná samota, která je rodovým prokletím. Samota uprostřed velké rodiny, samota uprostřed davu, samota dobrovolná i vnucená. Život se točí v kruhu, osud je neúprosný, jména postav i jejich příběhy se opakují a vše - vlivem vnějších okolností (banánová společnost, přírodní katastrofy) i z vnitřních příčin (úpadek mravů) - spěje k postupnému rozkladu a nevyhnutelnému zániku.
Ano, i já jsem brzy začala mít zmatky ve jménech postav (Arcadio, Aureliano, Amaranta), příbuzenských vztazích a časové linii, ale postupem času jsem přicházela na to, že to vlastně nevadí, protože v Macondu platí trochu jiná pravidla, než na která jsme zvyklí, a jen jsem se nechávala unášet nepřetržitým proudem vyprávění.
V osudech rodu Buendíů se podle mého názoru odráží historie Kolumbie i celé Latinské Ameriky 19. a 20. st. a v obecnější rovině též osud celého lidstva (nechybějí paralely k biblickým příběhům – prvotní hřích, potopa, apokalypsa). Také lidé obecně se nedokáží poučit ze svých chyb (a z chyb svých předků) a stále je opakují, vzestup střídá pád… Autor ukazuje, kam to všechno pomalu a neúprosně spěje… Drsné!
Zkrátka kniha, kterou by žádný knihomol neměl minout.
Člověk musí trochu otevřít svou mysl, aby nechal fantazii prostor, protože toto dílo vás vezme do jiného světa. Jen doporučuji přečíst najednou, abyste se vyznali v postavách. Skoro všichni se jmenují Aureliano Buendía.
Proud nespoutané fantazie Garcia Márqueze mě strhl téměř okamžitě, co jsem se do jeho vod s bázní ponořil, a vydání hýřící přechodníky z pera Vladimíra Medka s barvitě kouzelnými ilustracemi Borise Jirků jakoby pádivou řeku jihoamerického literárního génia ještě trochu uspíšilo. S nadšeným zaujetím jsem pročítal dění v Macondu u rodiny Buendíů, stejně jako poslední Aureliano luštil sanskrt - věk Úrsuly či Pilar Ternerové mi proto přišly nesmyslné - vše jakoby se dělo v jediném okamžiku. Řeka Sto roků samoty se ale nespokojí pouze s magickými vzestupy a (vodo)pády rodu a města, opakované osudy mají podobnou strukturu jako každoroční rituály primitivních kmenů. Nejen proto je ale kniha veskrze jihoamerická - občanská válka, tři tisíce mrtvých naložených ve dvou stech vagonech, vládní pozměnění historie (bylo pro mě příjemným překvapením s jakou bravurou dokázal autor působit ve svém magickém světě orwellovsky bezútěšně) - to vše ukazuje, jakými neblahými osudy musela téměř celá Latinská Amerika v dějinách projít.
Přes to všechno i přes mocný pokus podat jedinečnost ale zároveň univerzalitu osudu rodu Buendíů v rámci lidského rodu ("Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.") si na Sto rocích samoty nejvíce cením stylu psaní - schopnosti podat všednost nadpřirozeně a nadpřirozeno všedně, schopnosti psát tak nádherně, až nevíme, co je pravda a co lež, protože je to stejně jedno.
Nějak jsem se s knihou minula. Vlastně ani nevím, co k tomu víc dodat. První půlku knihy mi přišlo, že se pořád objevovaly nové a nové postavy. Autor vypraví k postavám minipříběhy, kde jen těžko hledám souvislosti, nebo nějaký "hlubší smysl"... A tak to je vlastně až do konce knihy, akorát pak už nepřibývá tolik nových postav.
Ale po dočtení jsem na knihu vzpomínala. Rozhodně nelituju, že jsem ji četla. Jen nějak nechápu, že je tak ceněná.
Výborně napsaný román našlapaný člověčinou a decentně prošpikovaný ujetostmi, takže si čtení užíváte třeba jako nějaký divoký balkánský večírek, kde se může přihodit opravdu lecos (snad kromě nudy). Ale není to jenom snůška ulítlostí, najdete tu i hluboké vnitřní pravdy a moudrosti.
Fascinující, dokonalé od první do poslední věty, a to včetně překladu. Určitě doporučuji.
---
„Plukovník Aureliano Buendía byl zasmušilý a zamlklý a nevnímal už onen závan života, rozechvívající celý dům; v té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou. (...) Vždy ve čtyři hodiny odpoledne přešel po balkóně se stoličkou v ruce (...) a seděl venku přede dveřmi, dokud ho nevypudili komáři. Jedenkrát se někdo odvážil vyrušit ho z jeho osamělosti.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“ “
Podmanivý román,jeden z mých úplně nejoblíbenějších.Strhující čtení-díky
Márquezovu jazyku,stylu,vypravěčskému umu.Nezapomenutelná první věta,
skvostně vystavěný závěrečný obraz a mezi tím Macondo,Buendíové,vzestupy
a pády jako umělecky geniální podobenství světa a lidského údělu.
tak to je kniha podle mého gusta.... taková nobl telenovela bych řekla :D super bezva skvělé čtení.. sice je tam tedy pár pasáží, které nejsou moje parketa (bojové scény) ale jinak paráda
Poněkolikáté se mi potvrdilo, že „velká literatura“ není většinou nic pro mne.
Nemám žádné znalosti z latinskoamerické historie, což možná také ovlivnilo můj dojem z knihy. Protože jde vlastně o ságu jednoho rodu, jména hrdinů se opakují nebo jsou podobná, takže jsem se občas ztrácel a přemýšlel, o kom zrovna čtu. Nikdo z nich mi také nebyl sympatický. Přesto jsem knihu zvládl za dva dny, takže čtivá rozhodně je. Budu hodnotit podobně jako u abstraktního obrazu, kterému nerozumím, ale může se mi líbit. Tuto knihu si budu pamatovat, a jsem rád, že jsem si ji přečetl, ovšem můj dojem z ní je spíše negativní. Fantasmagorický příběh, kde láska na mne působila spíše vulgárně a pocit, který ve mně zanechal, je pouze beznaděj samoty. Doporučuji číst pouze ve chvílích dobré duševní pohody.
Autor je geniální, to se mu nedá upřít...dlouho jsem nečetla takhle náročnou knihu. Střídavě jsem se bavila a ztrácela:-)
Škoda, že až když jsem byla skoro na konci knihy, mi jedna kamarádka říká, že ji napadlo si během čtení kreslit rodokmen, hodně by mi to podle mě pomohlo...
Takže vy, co jste se do čtení ještě nepustili, doporučuju; pomůže vám to zorientovat se v celé rodině a příběhu.
Dlouho jsem se chystala na tuto knihu. Nečekala jsem však, že z ní budu až tak moc nadšená. Od začátku mě četba vtáhla do osudů několika generací jedné rodiny. V knize je vše - láska, vášeň, válka, samota, magie, smrt. Ani mě vlastně moc netrápilo, že jsem se občas ztrácela ve jménech, protože většina postav je od A a jména se po generace opakují (Aureliano, Arcadio, Amaranta...), takže jsem občas koukla na Wiki na rodokmen. Určitě tímto dílem od tohoto autora nekončím a sáhnu ještě po něčem dalším.
Čtenářská výzva 2020: Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb.
Naprosto dokonalá a moje vůbec nejoblíbenější knížka. Pokaždé v ní najdu něco dalšího, co mě dostane.
„Španielska telenovela“ a dobrá knižná klasika, fantasy, ktoré sa tvári, že je realizmom a príbeh, ktorý skončí odviaty vetrom. Doslova.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Sto let Maconda a historie rodu Buendíů, s nímž jakoby osud města stojí a padá.
Už chápu, proč je tato kniha považována za stěžejní Marquézovo dílo ... živočišné, plnokrevné, silné a nezdolné postavy (mužské i ženské), z nichž i přes určité podobnosti každá má svůj zvláštní zapamatovatelný osud, nedostižný vypravěčský talent vykrystalizovaný do vrcholné formy, obohacený o poetické, snové prvky magického realismu (které mi u Marquéze občas připadají nejen jako metafora, ale i jako určitý způsob humorné, absurdní nadsázky) ... Koncentrované, kompaktní dílo, které pocitově vydá za několikanásobný počet stran. Naštěstí jsem byla na něj tak vyladěná, že se mi v postavách orientovalo naprosto snadno a vyprávění mne nejen bavilo od první po poslední stranu, ale její čtení na mne (i přes melancholické poslední strany) jako bonus ještě působilo svou vitální atmosférou jako značná energetická vzpruha:)