Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
Tak napodruhé již dočteno. První polovina knihy se četla úžasně, poté jsem se začal ztrácet v postavách (dost podobná i stejná jména). Z toho důvodu jsem napoprvé knihu nedočetl. Při druhém čtení jsem si udělal malý tahák, kdy jsem si na papír (papíry!) psal rodokmen a díky tomu i knihu dočetl. 1* ubírám právě za tento chaos, kdy jsem se nedokázal zorientovat, o kom právě čtu. Jinak je ale kniha úžasná s nádherným příběhem.
Začnu neobjektivně, kniha mě zklamala, o Marquezovi se často mluví jako o největším spisovateli Latinské Ameriky, já jsem se o něm dozvěděl v rádiu, shodou okolností nedlouho předtím, než jsem procházel okolo antikvariátu, jenž měl ve vitríně vystaven jeho "masterpiece". Čekal jsem špičkový, složitý, propracovaný román s mnoha dějovými liniemi, jak už to v jiných oslavovaných epopejích bývá, namísto toho jsem se dočkal mnohagenerační kritiky rodiny (rodu) Buendiů, společenského života a zejména historického vývoje nejen samotného Maconda, ale přeneseněji i karibského pobřeží Kolumbie, přeneseněji celé Latinské Ameriky. Ta začala být na přelomu 19. a 20. století pod silným hospodářským a politickým tlakem USA (dolarový imperialismus - "Banana Company"), které nebraly nejmenší ohledy na tamější obyvatelstvo a nahlíželo na něj jako na pouhý rezervoár pracovních sil.
Přirovnání jiných uživatelů k biblickým příběhům je trefné - Adam a Eva coby "starý" Buendia s Ursulou hledají nový domov, zakládají Macondo (snad Aracataca - kde Marquez prožil dětství) a vše by vypadalo ideálně, kdyby - krom jiného nebyli bratranec a sestřenice. Přibývá členů rodu, ten se však větví mnohdy překvapivě, řada příbuzenských vztahů zůstává skryta, leckteří přišli na svět zásluhou incestu (který autor kritizuje, byť o něm píše jako o něčem, co bylo tehdy zcela normální). Idyla, rodinná či městská (spíše venkovská) však nevydržela dlouho - Macondo (kde byli všichni šťastní a "ještě tu nikdo neumřel") bylo zavlečeno do dlouhé občanské války (liberálové vs. konzervativci) a jednou z jejích vůdčích osobností se stal mladší syn Buendiů Aureliano ("plukovník). Ten však odboj po 20 letech a "46 prohraných povstáních" (pokud se dobře pamatuji) vzdal a od té doby žil jako starý mládenec smutným, jednoduchým životem v rodném domě - stal se z něj zlatotepec a svou činností jako by kopíroval cyklismus (vznik - zánik) vnějšího světa - po dosažení určitého počtu zlatých výtvorů své výrobky roztavil a začal "nanovo".
Idea, že "čas neplyne, ale otáčí se" je pro evropského čtenáře zajímavá, leč obtížně pochopitelná, četl jsem, že Latinoameričané se na "svůj svět", tj. na zemi jižně od USA, dívají jinýma očima, než jakýma bychom ji byli schopni pozorovat my - naprosto odlišná kultura, historie, jiný vztah ke smrti apod., domnívám se, že tuším, co tím chtěl básník říci, ale za něco přelomově nového takovou myšlenku nepovažuji.
Marquez se "shovívavě" nevysmíval jen poměrům v rodině, ale i naivitě, jednoduchosti a nevzdělanosti místních, bezohlednosti režimu (Banana Massacre). Tendence silně přehánět je všeprostupující, pro Marqueze typická (ať už jde o pramínek krve staršího z "prvních bratří Buendiů", který různě zatáčel po své cestě uličkami Maconda, věk, jejž se dožila např. Ursula - cca 125 - a jiné ženské postavy i více - narážka na staré ženy, které po odchodu mužů jsou jakýmisi majáky, co pozorují, jak se svět okolo nich mění aj.).
Místy čtenář ztrácí přehled, co je ještě doopravdy realita a kde je už "mistrem magična" přenesen někam jinam, to mi sice tolik nevadilo, nechat se přenést do jiného světa, nahlédnout za oponu, je nezvyklé a pokud vím, nikdo z evropských spisovatelů se o to s takovým umem nepokouší jako Kolumbijec Marquez, ale čeho je moc, toho je příliš, být podobných "výstupů" dvakrát méně, snad by se kniha četla o něco lépe.
Celkově bych Marquezovi udělil cca 75%, známkováno jako ve škole mínus 2.
Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci.
V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne.
Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii.
Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní.
Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe.
Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.
Kniha má být o lásce, o rodu a o tom, jak se životní motivy opakují. V ději ale jsou zakomponovány nadpřirozené prvky, které jsou zcela nesmyslné a díky kterým ztrácí děj pospolitost. Vlastně mi to přišlo jako blábol beze smysl a po ⅓jsem knihu odložila.
Originálne, fascinujúce a nezabudnuteľné rozprávanie o šiestich generáciách rodu Buendía žijúcich vo fiktívnom juhoamerickom mestečku Macondo. V osudoch rodu Buendiovcov sa odráža história Latinskej Ameriky 19. a 20. st. a všeobecnejšie tiež osud celého ľudstva (nechýbajú paralely k biblickým príbehom - prvotný hriech, potopa, apokalypsa). Ľudia sa nedokážu poučiť zo svojich chýb (a z chýb svojich predkov) a stále ich opakujú. Vzostup strieda pád. Autor ukazuje, kam to všetko pomaly a neúprosne speje.
Budem úprimná, túto knihu veľa ľudí nedá. Je náročná, smutná (všade cítiť samotu), zvrátená (súrodenci plodia deti), absurdná (ľudia sa dožívajú 150 rokov), magická (muži otáčajúci sa za Remedios nečakane umierajú), nadprirodzená (zjavujú sa mŕtvi členovia rodiny, ktorí sú viditeľní len niekomu). Až keď dočítate posledný riadok, uvedomíte si, že je to majstrovské dielo. Môj prvý pokus čítať ju nedopadol dobre, vzdala som to asi v tretine. Časom som sa k nej vrátila a neľutujem. Najnáročnejšie bolo nestratiť sa v postavách, ktorý je Arcadio, ktorý je Jose Arcadio, ktorý je Aureliano, ktorý je Aureliano Jose, ďalších 17 bratov zas s tým istým menom Aureliano...uff. Preto som ju čítala s rodokmeňom rodiny Buendía vytlačeným z wikipedie.
Krásna myšlienka na záver: „V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.“
Docela chápu, že tu spousta lidí píše, že knihu nedali. Mně se nečetla těžce, ale byla tak prostoupená smutkem a samotou, že jsem ji musela číst po kouscích, abych se nepropadla do deprese. Fakt to není oddychovka na dovolenou. Ačkoli jsem si občas říkala, jestli to není až moc ujetý (a občas i perverzní), bylo to tak krásné napsaný a nakonec to do sebe všechno tak krásně zapadlo, že nemůžu než ji zařadit k nejlepším knihám, co jsem kdy četla.
Sto roků samoty je opravdu skvělý román. Se zarděním musím přiznat, že doposud jsem se s magickým realismem setkal pouze v knihách mého oblíbeného H.Murakamiho a od Garcíu Márqueze jsem četl jedině povídání o jeho pobytu za "železnou oponou".
Sága o šesti generacích rodu Buendíů je strhujícím vyprávěním o osudech lidí, kteří marně hledali své životní naplnění a prakticky sami se odsoudili k životu v samotě, stesku a čekání na smrt. Životní peripetie hrdinů příběhu jsou často pohnuté, jejich chvilkové štěstí je v záhy nahrazeno událostmi smutnými či přímo tragickými.
Autor napsal svůj stěžejní román až neskutečně krásným jazykem a stylem, ve kterém nemalou roli hrály i magicko-fantazijní prvky.
Vřele doporučuji všem příznivcům krásné literatury.
Již několikrát jsem se odhodlával k četbě Sto roků samoty, ale podařilo se mi to až nyní. Bohužel jsem se ale do knihy nezačetl, vůbec mě to "nechytlo". Ani po přečtení 150 stran jsem nebyl schopen vzpomenout si na vztahy mezi jednotlivými postavami. Dočetl jsem tedy víceméně jen z nutnosti. Což ale nevypovídá nic o kvalitě knihy, jen já nebudu skalní fanoušek...
Knihu STO ROKŮ SAMOTY jsem si chtěl přečíst už dávno, ale ke knize jsem se dostal až nyní, i když v minulosti jsem měl knihu dvakrát půjčenou, ale nikdy jsem se do knihy nezačetl. Poprvé jsem si knihu půjčil, a nakonec jsem dal přednost jiným knihám a podruhé jsem měl v úmyslu se do knihy začíst, ale náhodou jsem zjistil, že v knize chybělo asi 30 stran, tak jsem usoudil, že by to nemělo smysl číst. Možná jsem se románu vyhýbal z toho důvodu, že jsem očekával, že to bude náročnější četba, a nakonec jsem se utvrdil v tom, že jsem se nemýlil, poněvadž kniha se mi nečetla vůbec lehce. V počátku jsem se do knihy nemohl začíst, v románu se vyskytuje velké množství postav, takže se mi některé postavy pletly a jednoduše řečeno jsem se ztrácel. Sám sebe se ptám, čí je to chyba? Čtenáře, anebo autora? V knize se vyskytovaly části, které se mi líbily, ale měl jsem pocit, že jich bylo minimum, abych hodnotil knihu pozitivně. Jeden čtenář mi v minulosti prozradil, že tuto knihu četl a byla to podle jeho slov „blbost“. Určitě bych se takto o knize nevyjádřil, ale nejsem mezi čtenáři sám, které tato kniha příliš neoslovila. Knihu hodnotím na 40 %.
Tato kniha určitě patří k náročnějším knihám, které jsem v životě četl, ale bohužel se mi celkově tato kniha nelíbila, i když si uvědomuji, že je významná pro čtenáře Jižní Ameriky, protože autor z autentických historických podkladů vytvořil imaginární „dějiny“ Kolumbie, možná i Latinské Ameriky posledních dvou století.
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ patří mezi největší spisovatele Latinské Ameriky a také patří mezi hlavní představitele magického realismu. Autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982.
STO ROKŮ SAMOTY je rozsáhlá kronika města MACONDA, kde žije rozvětvená rodina Buendíů. Jejich osudy sledujeme od koloniálních časů minulého století až do 60. let 20. století. Sledujeme 6 generací rodiny Buendíů. Nejstarší z rodu je JOSÉ ARCADIO BUENDÍA (zakladatel obce) a jeho manželka ÚRSULA. Zajímavá je také postava plukovníka AURELIÁNA BUENDÍA. V románu sledujeme zrod města, jeho rozkvět, občanské války, milostná dobrodružství, politiku (konzervativci vs. liberálové) aj. V textu se také odkazuje k biblickým mýtům. Samozřejmě se v románu nacházejí prvky magického realismu. Román je zrcadlem neustálého plynutí času. Za tím vším je samota člověka. Podle autora čas neletí stále dopředu, ale „otáčí se kolem dokola“.
Uvítal bych, pokud by se v knize vyskytoval rodokmen rodiny! Rodokmen by mi hodně pomohl, abych se lépe mohl zorientovat v obrovském množství postav! Rovněž by bylo fajn, pokud by autor do knihy vkládal kapitoly. Určitě by to bylo pro mě mnohem přehlednější než neustálý souvislý text. Je škoda, že ve vydání, které vydalo nakladatelství Odeon v roce 2003, se nevyskytuje Doslov, poněvadž si myslím, že tato kniha si o to vysloveně říká.
Kniha Sto roků samoty má vysoká hodnocení na DK, ale bohužel knihu jsem četl většinu času s donucením a měl jsem co dělat, abych román dočetl do úplného závěru. Moje obavy, proč jsem se této knize tolik let vyhýbal, byly oprávněné. Nic to však nemění na faktu, že kniha je u většiny čtenářů oblíbená a neustále vycházejí nová vydání.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.
Zabloudil v samotě své nesmírné moci a začal tápat.
V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.
Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečnost a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světě a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům že se vrátit nelze a že i nejzdravější a nejvytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.
Fantaskní román odehrávající se ve fiktivní tropické obci Macondo jsem přes velké přemáhání nakonec dočetla. Autor je tak trochu český Hrabal, ale ten se mě osobně čte daleko lépe. Přesto je to určitě významné dílo latinsko-americké literatury, které si své čtenáře najde. Pro mě tam bylo všeho příliš a těžko jsem udržela pozornost tak, aby se mi některé postavy nepletly. Více se cítím doma v evropském relativním poklidu, kde nehrozí prorůstání zeleně do domů a ani všelijaká tropická havěť, nemluvě o nepřehledných rodinných vztazích...
výbornej začátek, pak:
- banány
- déšť
- velký prasečí péra pro nedospělý holky
- cikánský kouzla
- aureliano
- arcadio
pak:
výbornej konec
Ukázalo se přibližně ve třetině, že tohle nedávám.
V reálném světě je bohužel obvyklé, že se lidé v několika generacích jmenují stejně, ale když už někdo píše fikci, tím spíše magický realismus (který mám jindy docela ráda, i když záleží případ od případu), mohl by si realitu upravit i v tomhle ohledu.
Autor sám se možná ve svojí hlavě vyznal, kdo je kdo - ale mně aby na postavách vůbec záleželo, musím vědět, o kom je momentálně řeč. Nepřidává tomu ani představa sto roků nemyté kundy (ne že bych z vlastní zkušenosti věděla, jaký zrovna tohle je), jakou ve mně vzbuzují sexuální scény. Fakt ne.
Vzdávám se asi 50 stran před koncem. Ztratil jsem se tolik, že když mi došlo, že jediná přítomná postava, kterou si pamatuju, je Ursula, pochopil jsem, že čtení už nemá smysl. (I přesto jsem si poté přečetl shrnutí celé knihy, abych byl v obraze.) "Sto roků samoty" je velice zajímavá knížka, která rozhodně nezapadne mezi ostatní a já si na ni budu pamatovat. Způsob psaní, kdy uprostřed nějaké tragédie autor začne vtipkovat, nebo kdy nějakou nepředstavitelnou událost popíše ve stylu "no a co, tak se to stalo", je dost jedinečný. Knihu jsem si půjčil z knihovny, abych se blíž dostal k magickému realismu, což je literární styl, který mě moc zaujal, ale ještě jsem neměl moc šanci se k němu dostat. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ve výsledku jsem s knihou spokojený, líbí se mi její důležitost a přesah. Ale na mě je v knize příliš postav (kdyby alespoň většina nezačínala na "A"...), proto jsem po většinu knihy, místo toho, abych si užíval čtení jako takové, tápal nad tím, o jakou postavu se jedná a ke komu patří. Proto čtyři hvězdičky. Věřím, že čtenářům, kterým nedělá takový problém udržet pozornost a zapamatovat si hispánská jména, se "Sto roku samoty" bude líbit více.
Při čtení mi pomáhalo otevřít si Wikipedii, kde je krásně zpracován rodokmen rodu Buendíů - v tomhle ohledu je čtení poměrně náročné. Kniha má však krásný jazyk a musím říct, že děj mě zaujal mnohem více než v Lásce za časů cholery.
Celkově se kniha četla hezky.
Hodně těžké, ale hodně zajímavé, je dobré si občas přečíst něco jiného, co zrovna není náš šálek kávy...
Hezká kniha, vášnivá, děj se na vás valí jako divoká, živelná řeka. Barvitý román odehrávající se v imaginárním světě kdesi v Latinské Americe, geneze a zánik jednoho rodu. Četla se mi velice dobře (i když jsem si občas pletl hlavní protagonisty). Výborné, fantaskní ilustrace B. Jirků skvěle doplňují knihu. Čili: nebe je plné hvězd...
Skvělá kniha, která je tak trochu i kronikou lidstva. Na pozadí malých dějin, tj. dějin jednoho města v Jižní Americe, se dějí velké dějiny... Pro nás středoevropany je těžké vstřebat tak vzdálené historické události, ale když si nastudujete alespoň letmo dějiny Kolumbie, bude mít pro vás kniha větší vypovídající hodnotu. Nemluvě o dokonale vykreslených charakterech, ať už ženských, nebo mužských. Cykličnost, aluze k bibli atd. Za mě dokonalá kniha, ke které se budu vracet, protože jen jedno téma by se dalo zpracovat na několik přednášek. Jedním komentářem se rozhodně nedá vystihnout genialita tohoto románu.
Povstalo TO (dosaďte si co potřebujete; město, rod, život, příběh, …) z ničeho, ale díky píli, vášni, umíněnosti (a mnoho dalšího), TO začalo růst, mohutnět, větvit, množit a vzkvétat, dělat taky různé velotoče a samozřejmě při tom všem i často krvácet, až TO vykrvácelo…
Autor mistrně proplétá až prostou (uvěřitelnou) realitu s nadreálními obrazy a oba protipóly jsou v sympatické symbióze. V knize je zachycen i otisk neradostné minulosti (ale bohužel stále i současnosti) tohoto kusu krásné země.
Ještě si dovolím kratičký, ale mnohé sdělující úsek ze závěru díla:
Farář si ho změřil soucitným pohledem.
„Synu, synu,“ vzdychl. „Mně by úplně stačilo mít jistotu, že ty a já teď opravdu existujeme.“
Nedočetl jsem a už se o to ani nepokusím. Těžké Baroko, prostě nebavilo, nezaujalo.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Kniha, ktorú som videla pri čítaní vo farebných obrazoch pred sebou, veľmi intenzívne farby ako vo filme . Stratila som sa síce v tých všetkých menách, ale na dojme z knihy to nič neubralo. Ocitnete sa priamo uprostred divokých farieb.