Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
2140
2140
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
S touto knihou mám poněkud komplikovaný vztah. V minulosti jsem se ji snažila číst už asi tak 5x či 6x (odhadem) a nikdy jsem ji nedokončila. Bůhvíproč jsem se ke Sto rokům samoty ale pořád měla potřebu vracet. Nikdy jsem se k žádné nedočtené knize nevracela tolikrát. Když jsem Sto roků samoty zkoušela číst posledně, mám dojem, že jsem se tehdy i zařekla, že se už k této knize nikdy nevrátím. Nicméně člověk míní, pánbůh mění. A já jsem konečně Sto roků samoty dotáhla do finiše. Ale že to byl teda boj!
Byla zde místa, u nichž jsem si říkala, jak moc mne to baví. Byla zde místa, v nichž jsem se trochu ztrácela a tápala, o čem to vlastně čtu. Opakující se jména mi to příliš neulehčovala. Přesto ale tenhle příběh má své určité kouzlo, které mi v hlavě zůstane ještě asi dlouho.
Opakující se motivy a životní události či podobnosti ulpívají na postavách jako těžké závaží. Předávají se z generace na generaci, jako by se historie vracela pořád v cyklech a jako by se nikdy nemělo přihodit nic nového. To mi znělo dost povědomě - jako bych ve svém životě tu a tam zažívala podobné věci, co se mi staly už před lety. Může se člověk vymanit ze svých životních cyklů a neopakovat stejné věci a chyby dokola a dokola? Z tohoto důvodu jsem měla k postavám blízko.
Postavy jakoby tu žily naplno, živočišně, nespoutaně, nevázaně. Což také nemusí být nutně od věci. Lze v tom brát inspiraci a nežít uťápnutý život ve strachu? Mít život naplněný sny, vášní, zápalem, být urputný v tom, co člověk dělá? Jako by tu snad byl návod na to, jak (ne)žít svůj život.
Vlastně si nejsem jistá, co tímto komentářem chci říct. Asi to, že i když člověk někdy s knihou bojuje, neznamená nutně, že je kniha špatná. Třeba se s ní člověk nepotká v tu správnou chvíli. Jako se to stalo mně s touto knihou. Trvalo mi to nějakých dvacet let, než jsem se dokázala prokousat od začátku na konec. A i když vím, že jsem nerozuměla všemu, něco si ze Sta roků samoty odnáším.
Knihu nakonec hodnotím průměrně. Byl to boj, ale i přes deprimující závěr jsem tuto knihu dočetla s úsměvem na tváři - totiž s vědomím, že jsem tuto knihu konečně pokořila. Nevím, jestli se někdy budu k této knize vracet. Pokud ano, snad ji budu umět chápat o něco lépe.
Milión postav a u žádné se nezastavíme déle než pár stran. Tohle opravdu nebylo pro mě.
(SPOILER)
Ha. Knížku jsem začala číst během let snad pětkrát, nikdy jsem se nedostala přes padesát stránek. Nechtěla jsem nad ní ale zanevřít a letos jsem se hecla.
První třetina pro mě byla asi nejnáročnější, trvalo než jsem si zvykla na styl vyprávění a rychlost s jakou děj plyne. Taky na fakt, že asi třicet mužských postav střídá tři jména.
(Plus teda - incest bych ještě v kontextu děje pochopila - nakonec to prasečím ocáskem začlo i skončilo, ale dětská nevěsta je totál přes čáru. Budu to brát dejme tomu jako obraz doby, ale zavírám nad tim obě oči a nedělá mi to radost.)
Každopádně to není relax knížka, u které bych vypla. Jo a přijde mi úplně neuvěřitelné, kolik děje se na 320 stran vešlo.
Od třetiny jsem to přečetla jedním dechem, hvězdu dolu za pedo "vztah".
..."až vtedy pochopil, že tajomstvo pokojnej staroby môže byť len statočná dohoda so samotou.,,
Můj první krok do světa Magického realismu a hned takhle zprudka. Příběh se buduje napříč několika generacemi a není od věci si k postavám kreslit rodokmen. Skáče se tam a zpátky a přitom určitý základní motiv zůstává stále stejný a propojený s touto rodinou. Magické prvky a přitom věrohodný popis naprosto jiné doby a odlišné kultury vytváří perfektní dílo.
Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už roky, protože magický realismus je můj top žánr. V průběhu čtení jsem váhala, jestli mě to baví, ale pořád mě něco nutilo číst dál. Zpočátku jsem bojovala trochu s tím, že události, včetně těch tragických, jsou vyprávěny takovým nevzrušeným stylem. Toto mi ale postupně přestalo vadit, naopak mi to do rázu knihy zapadlo.
Magické prvky mě okouzlily jako vždy - konverzace s mrtvými, nespavá nemoc a další "nereálnosti" jsou pro mě osvěžující, jedinečné, fantastické.
Každý člen rodu Buendíů je jedinečný, přitom je ale spojuje určitá osamělost, což je zřejmě daň za onu originalitu. Svérázní lidé, svérázné městečko a svérázné události, o kterých si nemůžete být jistí, jestli jsou výplodem mysli nějaké postavy nebo je jiné postavy jen nevidi nebo nechtějí vidět :)
Sečteno podtrženo, Sto roků samoty je velmi originální dílo, na které hned tak nezapomenu. Zároveň musím říct, že někteří jiní autoři toho žánru mě zaujali víc (Rushdie, Murakami,..). Možná je to způsobeno do určité míry i stářím knihy.
Nakonec musím dodat, že mě mrzí, že Odeon tuto jedinečnou knihu odfláknul- nedokážu pochopit překlepy a taky netuším, jaký byl důvod nedat do knihy rodokmen Buendíů, který jsem si musela najít na netu - bez rodokmenu jsem se cca v třetině knihy začala dost ztrácet.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Všechno další, co bylo ve stylu magického realismu později napsáno, už působí jako pouhá nápodoba. Márquez je jen jeden. A tahle kniha už je legendou. Rebecca pojídající z lásky a pro lásku hlínu a omítku zdi, zatímco učí přítelkyně složitým stehům, je naprosto nepřekonatelným zosobněním nejen lásky, ale i vášně a chtíče. A celé Macondo se všemi barvami, vůněmi i pachy. Dědičná jména Buendíů a dědičné vlastnosti. To všechno hraje roli a všechno do sebe zapadá jako puzzle. Kniha je magická a fantastická.
Tento žánr běžně nečtu. Takže bylo to sice zpestření, ale že bych se od knihy nemohla odtrhnout, to ne. Autor přechází v ději plynule od jedné epizody k další, takže celé to působí jako taková plynoucí směsice reálného a nereálného, plná lásky a sexu, samoty, smrti, pověr, války, oslav atd. atd. Opakovaně jsem se ztrácela v postavách, jelikož se jmenují stejně nebo hodně podobně. Prostě bizarní.
Sto roků samoty je geniální, originální, ale chvílemi i krutá a bizarní rodinná sága, kde sledujeme šest generací Buendíů v městečku Macondo, kde zažili nespavou nemoc, spojenou se ztrátou paměti, války mezi liberály a konzervativci, i několik let v kuse trvající déšť.
Já tenhle styl miluju, kdy jedna postava se zničehonic vznese do nebe a navždy zmizí i s prostěradly, které věšela, a další postava prosí Boha, aby vrátil alespoň ty prostěradla.
Stal se také inspirací pro další autory, píšící ve stylu magického realismu. Ze začátku jsem měla pocit velké podobnosti s Černým cukrem hlavně atmosférou a námětem pokladu.
Škoda, že jsem až ke konci objevila rodokmen Buendíových, ale i tak jsem si ho vypsala. Totiž všechny mužské postavy se jmenují Aureliano nebo José Arcadio, takže je lehké se v tom trochu ztratit. Pokud jste náhodou nečetli a máte rádi magický realismus stejně jako já, tak doporučuju všema deseti. Na poslední stránce jsem měla husí kůži...
Od té doby, co jsem četl Lásku za časů cholery od Márqueze, jsem měl tohoto spisovatele rád. Ke Stům roků samoty jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Byl jsem na ni velmi zvědavý. Tato kniha tedy spolu s Alchymistou od Coelha patří mezi nejznámější literární díla Latinské Ameriky.
Jak už bylo v komentářích několikrát řečeno, děj se nesleduje snadno. Je to proto, že se toho děje hodně, vystupuje zde spousta postav, které se jmenují podobně, a nakonec je to veskrze smutný příběh. Sám jsem často hledal motivace, proč ve čtení pokračovat. Zvládl jsem tak knihu přečíst přesně do poloviny. Potom jsem objevil audioknihu, kterou jsem začal poslouchat od začátku. A když jsem věděl, co se bude dít, víc se soustředil, jak je to řečeno a kdo je která postava, mnohem více jsem knihu oceňoval. Márquez nedostal Nobelovu cenu pro nic za nic a dokáže psát jako nikdo jiný. Tím myslím, že má specifický styl. Jednak je to všude zmiňovaný magický realismus, který přispívá k tomu, že nikdy vlastně úplně nevíte, co bude následovat. Osobně v jeho psaní vidím také jistý nadhled a ironii, která člověka povznáší nad všemi útrapami lidí, a některé scény jsou vyloženě komické. Každý ze členů Buendíů trpí nějakým hříchem a nemyslím tím povahovou vadu, ale skutečným hříchem, jako vraždou nebo cizoložstvím. Stále je tu ale místo pro určitou naději...
Knihu lze bezpochyby označit za mistrovské dílo.
Kniha, která se nečte snadno. Jména se dědí po několik generací Buendínů, takže udržet se v dějové lince je občas poněkud náročné. V průběhu knihy čtenář krásně sleduje zajímavé odcizení od přirozenosti člověka. Jak málo generací stačí abychom zapomněli na prasečí ocásek. V počátku, kdy se Macondo zakládá, žijí lidé jaksi v souladu s přírodou, ale čím více je rod usedlý a zpohodlnělý, tím více podléhá svodům "civilizovaného" světa.
Rodina Buendínů byla naprosté osobnostní panoptikum. Ovšem kdo si dovolí říci, že je jeho rodina není tak trochu panoptikum? Každá postava byla zajímavá, živá až skoro opravdová.
Kdokoli kdo se rozhodne s Buendíny prožít sto roků samoty je na konci odměněn naprosto famózním koncem.
Žiaľ, nebavilo ma to od začiatku do konca. Čítal som ďalej len zo zotrvačnosti a možno som dúfal, že sa to trochu zlepší. Ale nezlepšilo. Zároveň som nechcel udeliť najhoršie hodnotenie s tým, že by som román nedočítal. Možno aj to prispelo k mojej nechuti, ale asi nikdy som pri čítaní literárneho diela takto netrpel. Dej sa mi zdal neprehľadný, rovnaké mená postáv tomu nepomáhali, hoci chápem, čo sa tým snažil autor dosiahnuť. Vo všeobecnosti ma román nezaujal, nevyskytlo sa v ňom nič, čoho by som sa chytil. Možno si ho skúsim prečítať znovu o desať-pätnásť rokov. A možno o sto.
S komentářem jsem čekala, protože jsem dojmy z téhle knížky musela trochu vstřebat. Na jednu stranu chápu, proč je Sto roků samoty často považováno za jedno ze zásadních děl světové literatury minulého století. Je to opravdu literární poklad. Na druhou stranu to není knížka, která by mě úplně pohltila. Přemýšlím, proč vlastně. To, co je na té knížce výjimečné, mi někdy přišlo pro dokonalý zážitek z čtení trochu problematické. Četla jsem rodinné ságy, které zahrnují století, ty mají většinou mnohonásobně větší rozsah. Děj je tady velmi „hutný“, či jak to nazvat. Navíc se postavy jmenují po generace stejně nebo skoro stejně. Takže se musí číst opravdu pozorně, aby se čtenář v ději neztratil.
Chvíli mi trvalo, než jsem si děj alespoň zhruba časově zařadila. V dějinách Kolumbie se moc nevyznám, Sto roků samoty mě inspirovalo, abych se na ně trochu koukla. A bylo to zajímavé.
Většina postav se mi zdála přinejmenším zvláštní, vztahy mezi nimi ještě víc. Jenže právě o tom ta knížka je, o samotě uprostřed lidí,
Knížka má údajně jisté autobiografické prvky a dějiště příběhu má předobraz v reálném městě. Ve spojení s prvky mystična je to docela zajímavé, no je to magický realismus
Pokud čtenář vydrží, že „se to nečte úplně samo“, myšlenky v knížce obsažené a famózní vyprávění za přečtení rozhodně stojí.
Tak dobře, tuhle klasiku si můžu odškrtnout. Napoprvé jsem ji nedal, napodruhé to šlo, ale moc hladce to neplynulo. Není to úplně hloupá kniha, ale mezi mé oblíbené patřit nebude.
Sekce povinná četba, tato kniha byla pro mě trochu utrpení, nebavila mě, chtěla jsem jí odložit. Nakonec pěkné čtení.
Hodně zajímavé, ale taky hodně těžké čtení. Pro nás Čechy je to zajímavá sonda do naprosto odlišného prostředí Jižní Ameriky, kde sledujeme osud jedné vesnice od jejího založení, přes její vrchol rozkvětu až k postupnému pádu. Vše to sledujeme na osudu rodu Buendiú, kteří jsou v podstatě synonymem města Macondo. Trochu matoucí je, že všechny mužské postavy se jmenují v cyklu naprosto stejně, občas tedy je velice těžké poznat, o jaké postavě se zrovna mluví. Každopádně kniha je krásně napsána, stále se v ní něco děje a rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
,,Toho prvního přivázali ke stromu, posledního žerou mravenci."
Neopakovatelný magický realismus Garcii Márqueze. Kdyby nikdy nic jiného nenapsal, tímto si vytesal pomník dostatečné velikosti.
Text můžeme vykládat jako imaginární dějiny Kolumbie posledních 2 století.Hojně odkazuje k biblickým mýtům, aluze na prvotní hřích, potopu i apokalypsu. Román je zalidněn velkým množstvím postav a je sestaven z množství dějových epizod a osudů rozvětvené rodiny Buendiů. Tříšť dějových epizod, velká fluktuace postav, dynamická proměnlivost životních osudů, do nichž zasahují velké milostné vášně i mocenské síly, občanské války, živelné pohromy, projevy civilizačního vývoje,vzbuzuje pocit nekonečné samoty každé z postav . Vše jakoby plynulo ke konečnému zániku v naprostém chaosu. Zároveň se však navrací k prvopočátkům života. Čas totiž podle Garcii Márqueze neletí stále dopředu,ale otáčí se kolem dokola. Smrt není koncem života,ani lidská samota není definitivní.
Trochu z jiného soudku: až po přečtení chápu Márdiho text ,,kdyby bylo nebe blízko, kdyby bylo o trochu blíž, tak bych si sáhnul na Remedios, to si piš."