Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
2140
2140
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."
(SPOILER) literární klasika která má své kouzlo. Člověk má pocit jakoby jí četl sto let, tolik se toho tam děje. Osud rodiny Buendiů pro mě byl strhující a mnoho postav jsem si opravdu oblíbila, obzvláště Ursulu. V tomhle vyprávění je trocha magie která ho dělá kouzelným a některé momenty v knížce člověka opravdu zasáhnou (barevní motýli kolem jedné postavy, několikaletý déšť který zahájil definitivní zkázu celého města...). Za mě skvělé čtení.
Kniha je naozaj náročná na pozornosť, a to najmä kvôli autorovi, ktorý pomenoval veľké množstvo postáv takmer rovnako.
Z tohto dôvodu čitateľ musí dávať veľký pozor, o ktorého potomka, rodiča či iného príbuzného sa jedná. V podstate ma iba moc nebavili tie boje a revolúcie.
Páčilo sa mi, akými zmenami prechádzala dedina, v ktorej sa dej odohrával a v ktorej postavy žili svoj život.
Priznám sa, že ma osudy rodiny bavili, ale až tak ma neuchvátili. Záver bol však zaujímavý a po dočítaní mám taký príjemne magický pocit.
Na rozdíl od jiných knih autora jsem měla problém se začíst. V knize jsem nenašla žádné téma, které by mě chytlo a nepustilo. Prokousala jsem se až ke konci, ale spíše silou vůle :) Každopádně autora obdivuji za stvoření knihy, která má tolik vrstev a nakonec dává smysl.
Ze začátku jsem si říkala, zda knihu vůbec dočtu. Ne a ne se začíst, pak přišla pasáž s válkou a to už mě nebavilo vůbec. Posledních asi 100 stran už to zase šlo. Rozhodně to není oddechová knížka. Je nutné se plně soustředit. V jménech a postavách se asi časem začnete ztrácet, ale myslím, že to vlastně ani vůbec nevadí. Hlavní myšlenky knihy pochopíte i tak. Kniha rozhodně není špatná a stojí za přečtení. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, ale ani to, že bych z ní byla nadšená.
Neskutečná kniha doslova napěchovaná postavami a příběhy, asi neznám jinou tak „tlustou“ ve smyslu toho, že se tolik děje na jediné stránce a že můžete kvůli chvilce nepozorného čtení „zameškat“ narození či smrt důležité postavy. Z prvního čtení v septimě na gymnáziu jsem si matně vybavoval mystické Macondo, nad kterým plachtí cikáni na létajících rohožích, nespavou nemoc, déšť trvající čtyři roky a jedenáct měsíců. Na druhé čtení už je to mnohem temnější – rodina odsouzená ke sto rokům samoty, řetězení jmen i osudů, incestní a další divné vztahy, tragická úmrtí, války, povstání a masakry… Sedm generací a tolik nezapomenutelných postav – tolik (José) Arcadiů a Aurelianů, nesmrtelná Úrsula, starý Buendía pod kaštanem, plukovník a jeho synové s popelavými kříži na čele, svatá Remedios, tajemný Melquíades… Z magické pohádky o budování „zrcadlového města“ v prvních generacích se postupně stává latinskoamerická politická bramboračka, samotné Macondo se za těch sto roků několikrát promění k nepoznání, s pokrokem ale vždy přicházejí i problémy, ať už je to povýšený soudce nebo americká banánová společnost. Chátrání a zkáza nakonec stráví vše, had požírá svůj vlastní ocas a příběh, který začíná prasečími ocásky, jimi i končí. (10/10)
To co původně vyvolávalo dojem absurdní frašky se zvolna proměňovalo v živé zrcadlo lidské společnosti, které výzývá k pochopení skrze poznání vnitřních prožitků jednotlivých postav. Co vidíme na povrchu není vždy odrazem vnitřního proudění. Kniha nás vede k rekapitualci vlastního života a ukazuje nám nové rozměry motivů lidského konání.
Kniha bez kapitol a skoro bez odstavců. Ze začátku jsem měl dojem jako bych četl Louise de Bernieresa (jeho knihy zbožňuji). Ale to jen proto, že to bylo z jihoamerického kontinentu. Moc mě to tedy ze začátku nebralo. Chvilku jsem uvažoval, že to odložím a nedočtu. Potom se to nějak zlomilo (asi ve mě) a začetl jsem se. Jen kdyby nedávali všem dětem stejná jména. Já nevěděl o kom čtu, což pro mě bylo to nejhorší. Jestli se k této knize někdy vrátím? Nevím... A jestli je z části autobiografická, tak potěš pánbůh nebo příroda nebo kdo to řídí.
p.s.: když jsem četl některé komentáře, v každém se objevovalo nějaké ale, nějaká kritika, nějaké nesouhlasné výtky k ději a přesto má kniha úžasných 86%. ???
Hezky to napsala suezie a taky lavash. Stručně a výstižně.
Zdlouhavé, občas jsem měl chuť přeskakovat stránky (Neudělal jsem to).
Pokud si to budu chtít znovu přečíst, tak opravdu za hodně dlouhou dobu.
Mě překvapilo už to, že kniha nemá kapitoly, ale je to skutečně jedno dlouhé souvislé vyprávění. Prvky magična se mi velmi líbí, do té doby jsem znala jen Murakamiho a to je zase něco úplně jiného. Jazyk a styl psaní jsou krásné, postavy se mi taky neuvěřitelně pletly, hlavně po delší pauze od čtení, ale s tím jsem se smířila. Jihoamerické prostředí a všechny ostatní výše zmíněné prvky dohromady z toho dělají originální dílo, jaké jsem ještě nečetla. Mám trochu pocit, že bych si to potřebovala přečíst ještě jednou, víc v klidu, protože mi nejspíš spoustu věcí uniklo, ale to není autorova chyba.
Ze začátku to docela ušlo, pak jsem se v tom úplně ztratil. Asi jsem si měl udělat tahák na postavy jak tady někdo radil. Možná je potřeba to přečíst najednou, protože když jsem si dal třeba týden pauzu a pak se vrátil, tak jsem se v těch Alfonzech a Alonzech nadobro ztratil. Jediná zapamatovatelná bytost byla Uršula. Taky jsem prakticky celou knížku čekal na nějaký hlavní příběh, ale buď tam nebyl nebo jsem ho nenašel. Podruhé už to číst nebudu. Šup s ní zpátky do antikvariátu.
Kniha, ktorú som videla pri čítaní vo farebných obrazoch pred sebou, veľmi intenzívne farby ako vo filme . Stratila som sa síce v tých všetkých menách, ale na dojme z knihy to nič neubralo. Ocitnete sa priamo uprostred divokých farieb.
Tak napodruhé již dočteno. První polovina knihy se četla úžasně, poté jsem se začal ztrácet v postavách (dost podobná i stejná jména). Z toho důvodu jsem napoprvé knihu nedočetl. Při druhém čtení jsem si udělal malý tahák, kdy jsem si na papír (papíry!) psal rodokmen a díky tomu i knihu dočetl. 1* ubírám právě za tento chaos, kdy jsem se nedokázal zorientovat, o kom právě čtu. Jinak je ale kniha úžasná s nádherným příběhem.
Začnu neobjektivně, kniha mě zklamala, o Marquezovi se často mluví jako o největším spisovateli Latinské Ameriky, já jsem se o něm dozvěděl v rádiu, shodou okolností nedlouho předtím, než jsem procházel okolo antikvariátu, jenž měl ve vitríně vystaven jeho "masterpiece". Čekal jsem špičkový, složitý, propracovaný román s mnoha dějovými liniemi, jak už to v jiných oslavovaných epopejích bývá, namísto toho jsem se dočkal mnohagenerační kritiky rodiny (rodu) Buendiů, společenského života a zejména historického vývoje nejen samotného Maconda, ale přeneseněji i karibského pobřeží Kolumbie, přeneseněji celé Latinské Ameriky. Ta začala být na přelomu 19. a 20. století pod silným hospodářským a politickým tlakem USA (dolarový imperialismus - "Banana Company"), které nebraly nejmenší ohledy na tamější obyvatelstvo a nahlíželo na něj jako na pouhý rezervoár pracovních sil.
Přirovnání jiných uživatelů k biblickým příběhům je trefné - Adam a Eva coby "starý" Buendia s Ursulou hledají nový domov, zakládají Macondo (snad Aracataca - kde Marquez prožil dětství) a vše by vypadalo ideálně, kdyby - krom jiného nebyli bratranec a sestřenice. Přibývá členů rodu, ten se však větví mnohdy překvapivě, řada příbuzenských vztahů zůstává skryta, leckteří přišli na svět zásluhou incestu (který autor kritizuje, byť o něm píše jako o něčem, co bylo tehdy zcela normální). Idyla, rodinná či městská (spíše venkovská) však nevydržela dlouho - Macondo (kde byli všichni šťastní a "ještě tu nikdo neumřel") bylo zavlečeno do dlouhé občanské války (liberálové vs. konzervativci) a jednou z jejích vůdčích osobností se stal mladší syn Buendiů Aureliano ("plukovník). Ten však odboj po 20 letech a "46 prohraných povstáních" (pokud se dobře pamatuji) vzdal a od té doby žil jako starý mládenec smutným, jednoduchým životem v rodném domě - stal se z něj zlatotepec a svou činností jako by kopíroval cyklismus (vznik - zánik) vnějšího světa - po dosažení určitého počtu zlatých výtvorů své výrobky roztavil a začal "nanovo".
Idea, že "čas neplyne, ale otáčí se" je pro evropského čtenáře zajímavá, leč obtížně pochopitelná, četl jsem, že Latinoameričané se na "svůj svět", tj. na zemi jižně od USA, dívají jinýma očima, než jakýma bychom ji byli schopni pozorovat my - naprosto odlišná kultura, historie, jiný vztah ke smrti apod., domnívám se, že tuším, co tím chtěl básník říci, ale za něco přelomově nového takovou myšlenku nepovažuji.
Marquez se "shovívavě" nevysmíval jen poměrům v rodině, ale i naivitě, jednoduchosti a nevzdělanosti místních, bezohlednosti režimu (Banana Massacre). Tendence silně přehánět je všeprostupující, pro Marqueze typická (ať už jde o pramínek krve staršího z "prvních bratří Buendiů", který různě zatáčel po své cestě uličkami Maconda, věk, jejž se dožila např. Ursula - cca 125 - a jiné ženské postavy i více - narážka na staré ženy, které po odchodu mužů jsou jakýmisi majáky, co pozorují, jak se svět okolo nich mění aj.).
Místy čtenář ztrácí přehled, co je ještě doopravdy realita a kde je už "mistrem magična" přenesen někam jinam, to mi sice tolik nevadilo, nechat se přenést do jiného světa, nahlédnout za oponu, je nezvyklé a pokud vím, nikdo z evropských spisovatelů se o to s takovým umem nepokouší jako Kolumbijec Marquez, ale čeho je moc, toho je příliš, být podobných "výstupů" dvakrát méně, snad by se kniha četla o něco lépe.
Celkově bych Marquezovi udělil cca 75%, známkováno jako ve škole mínus 2.
Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci.
V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne.
Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii.
Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní.
Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe.
Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.
Kniha má být o lásce, o rodu a o tom, jak se životní motivy opakují. V ději ale jsou zakomponovány nadpřirozené prvky, které jsou zcela nesmyslné a díky kterým ztrácí děj pospolitost. Vlastně mi to přišlo jako blábol beze smysl a po ⅓jsem knihu odložila.
Originálne, fascinujúce a nezabudnuteľné rozprávanie o šiestich generáciách rodu Buendía žijúcich vo fiktívnom juhoamerickom mestečku Macondo. V osudoch rodu Buendiovcov sa odráža história Latinskej Ameriky 19. a 20. st. a všeobecnejšie tiež osud celého ľudstva (nechýbajú paralely k biblickým príbehom - prvotný hriech, potopa, apokalypsa). Ľudia sa nedokážu poučiť zo svojich chýb (a z chýb svojich predkov) a stále ich opakujú. Vzostup strieda pád. Autor ukazuje, kam to všetko pomaly a neúprosne speje.
Budem úprimná, túto knihu veľa ľudí nedá. Je náročná, smutná (všade cítiť samotu), zvrátená (súrodenci plodia deti), absurdná (ľudia sa dožívajú 150 rokov), magická (muži otáčajúci sa za Remedios nečakane umierajú), nadprirodzená (zjavujú sa mŕtvi členovia rodiny, ktorí sú viditeľní len niekomu). Až keď dočítate posledný riadok, uvedomíte si, že je to majstrovské dielo. Môj prvý pokus čítať ju nedopadol dobre, vzdala som to asi v tretine. Časom som sa k nej vrátila a neľutujem. Najnáročnejšie bolo nestratiť sa v postavách, ktorý je Arcadio, ktorý je Jose Arcadio, ktorý je Aureliano, ktorý je Aureliano Jose, ďalších 17 bratov zas s tým istým menom Aureliano...uff. Preto som ju čítala s rodokmeňom rodiny Buendía vytlačeným z wikipedie.
Krásna myšlienka na záver: „V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.“
Docela chápu, že tu spousta lidí píše, že knihu nedali. Mně se nečetla těžce, ale byla tak prostoupená smutkem a samotou, že jsem ji musela číst po kouscích, abych se nepropadla do deprese. Fakt to není oddychovka na dovolenou. Ačkoli jsem si občas říkala, jestli to není až moc ujetý (a občas i perverzní), bylo to tak krásné napsaný a nakonec to do sebe všechno tak krásně zapadlo, že nemůžu než ji zařadit k nejlepším knihám, co jsem kdy četla.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Zvláštní čtení, které jsem si opakovaně říkala, že odložím, že to přece nedává smysl, ale nikdy neodložila. Jako by mě kniha nějak zvláštně připoutala a nutila číst dál. A nakonec rozhodně nelituji, byl to krásný zážitek.