Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296160/mid_sto-roku-samoty-yWe-296160.jpg
4
2182
2182
Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1971 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Asi půjdu proti proudu, ale moc mě to neoslovilo. Prokousávala jsem se pomalu a těšila se na konec.
Těžká literatura. Nevěděl jsem do čeho jdu. Mnoho generací jedné rodiny, historie vzdáleného kontinentu, a spousta autorovy fantazie mi přinesla do hlavy spíše zmatek než zážitek.
Těžko se mi tato kniha hodnotí. Příběh byl zajímavý, postavy barvité, ale nedokázalo mě to vtáhnout. Většinu knihy jsme spíše odpočítávala stránky do konce. Až po dočtení jsme si poslechla nějaké rozbory, díky kterým mi začalo být dílo bližší (škoda, že jsem si je neposlechla před čtením). Na první příčky v oblíbenosti se Sto roků samoty u mě určitě neobjeví, ale jsem ráda, že jsem si to přečetla.
Po Lásce za časů cholery (1985) jsem si znovu přečetl i Sto roků samoty (1967), nejslavnější a vrcholný román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Taktéž třetí četba po třiceti letech. Potvrzení, že jde o jedno z mých nejmilovanějších děl. Kdybych měl jmenovat deset mých nejoblíbenějších románů, Sto roků samoty by mezi nimi bylo určitě. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním tropickém městečku Macondo, je gejzírem šťavnatého jazyka, pestrých příběhů, barvitých epizod, bohatého děje, výjimečné obraznosti, svérázných postav a jejich tragikomických osudů; slov, nápadů, barev, chutí, vůní, pachů, které jsou z nádherného vyprávění přímo cítit; fantastických událostí, které se tu dějí zcela přirozeně (a naopak reálné jevy jsou považovány za fantastické); propletenec rodinných a jiných vztahů, kdy čtenář musí být trochu ve střehu, aby se v těch vztazích a opakujících se jménech vyznal (naštěstí dnes se dá na internetu najít rodokmen, který to usnadňuje).
Nenašel jsem ani jedno slabé místo, román proudí jako bohatá, široká, chvílemi divoká a jindy poklidná řeka s mnoha přítoky - fantastickými, půvabnými i krutými příběhy, rodinnými aférami, přírodními katastrofami, vzestupem i pády, které zrcadlí staleté dějiny jihoamerického kontinentu s jeho občanskými válkami, diktátory či vykořisťovatelskou banánovou společností. Příběhy o různých formách samoty Buendíů (osobní, společenské i samoty moci) a o všech možných podobách lásky a vášně. Román, v němž pokaždé najdete něco nového a jiného. Kongeniální český překlad.
Z počátku mě příběh několika generací šílené a zároveň prokleté rodiny pohltil, ale čím déle jsem knihu četl, tím více jsem se v jednotlivých postavách ztrácel, za což může nejen jejich množství, ale také podobná nebo totožná jména. I kvůli tomu jsem postupně o příběh začal ztrácet zájem a byť mám magický realismus v oblibě, tak mne tato rodinná sága ve finále i trochu zklamala. Márqueze ale nezatracuji a v budoucnu si od něj určitě zase něco přečtu.
Všechny osudy hrdinů románu Sto roků samoty se přes vás postupně přelévají jako povodeň a nakonec na vás ulpí jako to, co po sobě zanechá jen stoletá voda.
Tohoto autora mám velmi rád a často se k jeho knihám vracím. V knize je vše - láska, vášeň, válka, samota, magie, smrt. Občas jsem se ztrácel ve jménech, takže jsem si našel rodokmen a bylo to.
Zásadní dílo. Tedy, zásadní pro můj zájem o historii Latinské Ameriky a o literaturu, kde realismus je pokroucený magií a okořeněný humorem ve smutku. I podruhé, po několika desetiletích, jsem byl fascinován autorovou neomezenou představivostí, spojenou se smyslem pro detail a zároveň jeho schopností udržet všechny ty příběhy sedmi generací Buendiů (od José Arcadia po Aureliana) z Maconda s jejich věčnými rodinnými přemety, fantastickými úlety, kdy sexuální motivy hrají ústřední roli, to vše pod palbou osudových ran politického a náboženského fanatismu, v relativně pevné osnově.
Audiokniha - s přesnou dikcí a přiměřenou dávkou ironie přečetla Hana Makovičková.
100 % (už 2037 hodnotících s průměrem 86 %).
Sto roků samoty mě uvrhlo do stavu nikoli osamocenosti či melancholie, ale beznaděje. Magický realismus, kterému právě Latinská Amerika je připisována coby místo zrodu, je můj oblíbený umělecký směr. Jenže sám o sobě zjevně nestačí. Márquez vytvořil smyšlené městečko Macondo, aby si mohl sepsat rodinnou pseudokroniku. Členy rodiny Buendiů zdá se však stíhá takřka pohroma za pohromou, ať životní, pracovní nebo válečná, nadto jsou provázání incestními vztahy, dále pak zatíženi jmény svých předků. Márquez ale nezatížil jen osudy nositelů jmen, ale i čtenáře tohoto jeho osobního opus magnum, protože odlišit jednoho Buendiu od druhého Buendia bylo nad mé síly. Sedmi generací bych se dopočítala těžko. V představách (vzpomínkách) Márqueze přitom dominuje sexuální soužití, sexuální hrátky či naopak jejich absence a z toho plynoucí sexuální frustrace či úchylky v rodině Buendiů. Márquez se nadto vyhýbá pohledu do hlav a srdcí svých postav, a soustředí se na popisy jejich jednání a průběh životů. A důsledky. Prasečí ocásky, válka, samota, smrt.
Knihu jsem četla poměrně dlouho, asi 2 měsíce. První půlka se mi četla obtížněji, zato ta druhá mě neuvěřitelně vtáhla a já si říkala, co se to tu všechno děje?? Magický realismus v krásné podobě. Lepší než u současného Dědictví od Miguel Bonnefoy, která je také psaná o rodokmeni jedné rodiny, ale pocit po přečtení není zdaleka tak hluboký jako u Márqueze. Litovala jsem, že jsem si nepsala od začátku rodokmen, je opravdu rozvětvený a jména Aureliánů a Arcadiů se dědí po tolika pokoleních, že jsem se někdy ztrácela. Je to typ knihy, o které po přečtení delší dobu přemýšlíte a kterou si přečtu znovu.
,,Toho prvního přivázali ke stromu, posledního žerou mravenci."
Neopakovatelný magický realismus Garcii Márqueze. Kdyby nikdy nic jiného nenapsal, tímto si vytesal pomník dostatečné velikosti.
Text můžeme vykládat jako imaginární dějiny Kolumbie posledních 2 století.Hojně odkazuje k biblickým mýtům, aluze na prvotní hřích, potopu i apokalypsu. Román je zalidněn velkým množstvím postav a je sestaven z množství dějových epizod a osudů rozvětvené rodiny Buendiů. Tříšť dějových epizod, velká fluktuace postav, dynamická proměnlivost životních osudů, do nichž zasahují velké milostné vášně i mocenské síly, občanské války, živelné pohromy, projevy civilizačního vývoje,vzbuzuje pocit nekonečné samoty každé z postav . Vše jakoby plynulo ke konečnému zániku v naprostém chaosu. Zároveň se však navrací k prvopočátkům života. Čas totiž podle Garcii Márqueze neletí stále dopředu,ale otáčí se kolem dokola. Smrt není koncem života,ani lidská samota není definitivní.
Trochu z jiného soudku: až po přečtení chápu Márdiho text ,,kdyby bylo nebe blízko, kdyby bylo o trochu blíž, tak bych si sáhnul na Remedios, to si piš."
S touto knihou mám poněkud komplikovaný vztah. V minulosti jsem se ji snažila číst už asi tak 5x či 6x (odhadem) a nikdy jsem ji nedokončila. Bůhvíproč jsem se ke Sto rokům samoty ale pořád měla potřebu vracet. Nikdy jsem se k žádné nedočtené knize nevracela tolikrát. Když jsem Sto roků samoty zkoušela číst posledně, mám dojem, že jsem se tehdy i zařekla, že se už k této knize nikdy nevrátím. Nicméně člověk míní, pánbůh mění. A já jsem konečně Sto roků samoty dotáhla do finiše. Ale že to byl teda boj!
Byla zde místa, u nichž jsem si říkala, jak moc mne to baví. Byla zde místa, v nichž jsem se trochu ztrácela a tápala, o čem to vlastně čtu. Opakující se jména mi to příliš neulehčovala. Přesto ale tenhle příběh má své určité kouzlo, které mi v hlavě zůstane ještě asi dlouho.
Opakující se motivy a životní události či podobnosti ulpívají na postavách jako těžké závaží. Předávají se z generace na generaci, jako by se historie vracela pořád v cyklech a jako by se nikdy nemělo přihodit nic nového. To mi znělo dost povědomě - jako bych ve svém životě tu a tam zažívala podobné věci, co se mi staly už před lety. Může se člověk vymanit ze svých životních cyklů a neopakovat stejné věci a chyby dokola a dokola? Z tohoto důvodu jsem měla k postavám blízko.
Postavy jakoby tu žily naplno, živočišně, nespoutaně, nevázaně. Což také nemusí být nutně od věci. Lze v tom brát inspiraci a nežít uťápnutý život ve strachu? Mít život naplněný sny, vášní, zápalem, být urputný v tom, co člověk dělá? Jako by tu snad byl návod na to, jak (ne)žít svůj život.
Vlastně si nejsem jistá, co tímto komentářem chci říct. Asi to, že i když člověk někdy s knihou bojuje, neznamená nutně, že je kniha špatná. Třeba se s ní člověk nepotká v tu správnou chvíli. Jako se to stalo mně s touto knihou. Trvalo mi to nějakých dvacet let, než jsem se dokázala prokousat od začátku na konec. A i když vím, že jsem nerozuměla všemu, něco si ze Sta roků samoty odnáším.
Knihu nakonec hodnotím průměrně. Byl to boj, ale i přes deprimující závěr jsem tuto knihu dočetla s úsměvem na tváři - totiž s vědomím, že jsem tuto knihu konečně pokořila. Nevím, jestli se někdy budu k této knize vracet. Pokud ano, snad ji budu umět chápat o něco lépe.
Milión postav a u žádné se nezastavíme déle než pár stran. Tohle opravdu nebylo pro mě.
(SPOILER)
Ha. Knížku jsem začala číst během let snad pětkrát, nikdy jsem se nedostala přes padesát stránek. Nechtěla jsem nad ní ale zanevřít a letos jsem se hecla.
První třetina pro mě byla asi nejnáročnější, trvalo než jsem si zvykla na styl vyprávění a rychlost s jakou děj plyne. Taky na fakt, že asi třicet mužských postav střídá tři jména.
(Plus teda - incest bych ještě v kontextu děje pochopila - nakonec to prasečím ocáskem začlo i skončilo, ale dětská nevěsta je totál přes čáru. Budu to brát dejme tomu jako obraz doby, ale zavírám nad tim obě oči a nedělá mi to radost.)
Každopádně to není relax knížka, u které bych vypla. Jo a přijde mi úplně neuvěřitelné, kolik děje se na 320 stran vešlo.
Od třetiny jsem to přečetla jedním dechem, hvězdu dolu za pedo "vztah".
..."až vtedy pochopil, že tajomstvo pokojnej staroby môže byť len statočná dohoda so samotou.,,
Můj první krok do světa Magického realismu a hned takhle zprudka. Příběh se buduje napříč několika generacemi a není od věci si k postavám kreslit rodokmen. Skáče se tam a zpátky a přitom určitý základní motiv zůstává stále stejný a propojený s touto rodinou. Magické prvky a přitom věrohodný popis naprosto jiné doby a odlišné kultury vytváří perfektní dílo.
Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už roky, protože magický realismus je můj top žánr. V průběhu čtení jsem váhala, jestli mě to baví, ale pořád mě něco nutilo číst dál. Zpočátku jsem bojovala trochu s tím, že události, včetně těch tragických, jsou vyprávěny takovým nevzrušeným stylem. Toto mi ale postupně přestalo vadit, naopak mi to do rázu knihy zapadlo.
Magické prvky mě okouzlily jako vždy - konverzace s mrtvými, nespavá nemoc a další "nereálnosti" jsou pro mě osvěžující, jedinečné, fantastické.
Každý člen rodu Buendíů je jedinečný, přitom je ale spojuje určitá osamělost, což je zřejmě daň za onu originalitu. Svérázní lidé, svérázné městečko a svérázné události, o kterých si nemůžete být jistí, jestli jsou výplodem mysli nějaké postavy nebo je jiné postavy jen nevidi nebo nechtějí vidět :)
Sečteno podtrženo, Sto roků samoty je velmi originální dílo, na které hned tak nezapomenu. Zároveň musím říct, že někteří jiní autoři toho žánru mě zaujali víc (Rushdie, Murakami,..). Možná je to způsobeno do určité míry i stářím knihy.
Nakonec musím dodat, že mě mrzí, že Odeon tuto jedinečnou knihu odfláknul- nedokážu pochopit překlepy a taky netuším, jaký byl důvod nedat do knihy rodokmen Buendíů, který jsem si musela najít na netu - bez rodokmenu jsem se cca v třetině knihy začala dost ztrácet.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Všechno další, co bylo ve stylu magického realismu později napsáno, už působí jako pouhá nápodoba. Márquez je jen jeden. A tahle kniha už je legendou. Rebecca pojídající z lásky a pro lásku hlínu a omítku zdi, zatímco učí přítelkyně složitým stehům, je naprosto nepřekonatelným zosobněním nejen lásky, ale i vášně a chtíče. A celé Macondo se všemi barvami, vůněmi i pachy. Dědičná jména Buendíů a dědičné vlastnosti. To všechno hraje roli a všechno do sebe zapadá jako puzzle. Kniha je magická a fantastická.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Můj literární rest dlouho odkládaný. Je to skvělé, skvělé, skvělé. Ano, je potřeba trochu více čtenářské soustředěnosti a mnohokrát jsem si musela ujasnit, o kterém muži to zrovna čtu. Ale jako celek to krásně funguje, chronologické přeskakování děje sem a tam mě vlastně udržovalo v napětí. Ta kniha je fascinující, nejšílenější věci světa jsou jen tak zmíněny mezi řečí. Co třeba ten Věčný Žid? Co Krásná Remedios? Pro mne to byl velký čtenářský zážitek. Sice si marně lámu hlavu, jestli jsem si za těch "sto let" oblíbila nějakou postavu... možná nejvíc nenápadnou Santu Sofiu de la Piedad. Doporučuji hravým čtenářům, kteří se nebojí mnoha postav a mnoha podivností :-)