Sto sonetů Lauře

08.06.2023

PŘEKRÁSNÉ!

20.03.2023

"Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde chce říct asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebký vlasy?
Kdy srdcí dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vdechnutí,
jak sladkou řeč má, jak sladký smích."

Nádherný exemplář vzorného užití řeči vázané. :-) Bylo úžasné a povznášející, smět se s mistrem Petrarkou (a vlastně také s mistrem Václavem Renčem, na podíl pana překladatele na celkovém dojmu bych nerad zapomněl) kochat a nechat se okouzlovat.
Trochu rozpaků ve mně ale vyvolávala autorova až otrocká oddanost Lauře, přišlo mi to - i přes tu renesanční "trubadúrskou" záměrnou absolutizaci, jíž jsem si vědom - jaksi nepatřičné a nezdravé. To zbožštění jiného člověka skrze pocit vlastní nehodnosti, ten vyhroceně pěstovaný kontrast mezi "Ona - Božská" a "Já - prach země", no, ta je možná opravdu jen v extrémní poetické stylizaci. Snad i proto mi byly bližší sonety z poslední (pro mě nejpůsobivější!) třetiny sbírky, ve které se básník obrací ke své múze již zesnulé, tam ten odstup od opěvovaného objektu lásky působí přece jen přirozeněji.
Ale milostná poezie je milostná poezie, má svoje pravidla, vím - a tak jsem se nevěnoval pokusům o psychologizaci vztahu lyrického já k lyrickému subjektu až přespříliš a jen se úplně obyčejně čtenářsky radoval. Bylo z čeho.

"Ty oči, k nimž se vroucně vracela
má píseň; paže, ruce, nožka malá,
ta tvář, jež od davu mě dělívala,
až změnila mou mysl docela;

vlas, který linul zlato do čela,
ústa, v nichž úsměv archandělský sálá,
jimž pokaždé se země rájem stala...
To vše je už jen hrstka popela.

A jen já bídný trapně dále žiji,
na moři sám, bez milovaných hvězd.
loď bez kormidla, do níž vichry bijí.

O lásce sladké dospíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest."

06.05.2022

Básně jsou krásné, až si říkám, že básnící po Petrarcovi zkoušící psát sonety museli být hodně odvážní, protože ty jeho jsou dokonalé. Hodně mě zaujaly poznámky o překladu a o středověkých metaforách, pomohlo mi to uvědomit si, jak nelehká je práce překladatele. Nepřekládáme jen z jazyka do jazyka, ale i z jedné časové epochy do jiné.

30.12.2021

Moc krásné verše, které mne pohltily. Některé byly až dojemné. Oceňuji i vysvětlivky některých metafor a jiných básnických pojmenování na konci knihy. V poezii se někdy ztrácím a hodně mi pomohly.

16.11.2021

Sonety známého italského básníka, který je představován mnohdy jako milostný. Ano, je zde popisována láska, ale jde pouze o fantazii nešťastně zamilovaného Petrarcy. Verše jsou hezké a čtenář vždy pochopí jejich smysl.

13.10.2020

Kdo z nás vypoví tak krásně,
co zde zapsáno jest.
Lidské je city v srdci nést,
však proměnit je v básně?

Toť úkol daný géniovi,
a nebýt citů, co v něm vzpláli,
bychom chválu nevzdávali
Francesku Petrarcovi.

Jen Píseň Písní Šalamouna
možno srovnat s těmi sonety,
jenž vedou nekonečnou tmou, na

vrchol hory, skály pevné,
nechť se nikdy nerozpadne;
ne jak z písku sypká duna!

11.02.2019

Petrarca ve svém díle opjevuje Laury krásu a její svrchované vlastnosti. V milostné poezii píše o své duchovní lásce.
Kniha je rozdělena na dvě části: 1) Za života paní Laury, kdy on sám ji považuje za bohyni a 2) Po smrti paní Laury, kdy ji začne považovat za ženu...

Kniha mě nijak zvlášť nezaujala, ale jako náhled do Itálie 14.století by to šlo ;-)

"Líbáš ty oči, z nichž se na mne rojí
milostné včely, že jsem plný ran.
Jda za pokladem, jenž mi odepírán,
jak soumrak klopýtám s cestou svojí."

24.07.2018

Poezie, kterou jsem si jednou hodlala přečíst a "Čtenářská výzva 2018" mě k četbě přivedla o něco dřív. Leč i po přečtení si úplně nejsem jistá, jak se s hodnocením knihy vypořádat.

Četla jsem ji s malým zaujetím, protože doba je přeci jen o dost jiná a úvodní část knihy tak na dnešního (spíš asi mladého) člověka až úsměvně zdrženlivá. Možná se ke knize vrátím, až budu starší.

Tři hvězdičky dávám za téma, pár veršů plných životních mouder a v jistých částech autentičnost (např. SPOILER v druhé části především tesknost a nedokázání k smíření se se ztrátou).

24.06.2018

Tématicky poněkud jednostranné :-) Tedy, ve skutečnosti se kromě obdivu k Lauře (v první části) objevuje ještě pochopení marnosti lidského snažení a spíše než o lyriku milostnou jde o lyriku náboženskou (ve druhé části Po smrti paní Laury - a upřímně, tahle zhruba třetina výběru má mnohem větší hloubku).
Díky poznámkám k některým sonetům navíc čtenář získá trochu představu o tom, jak náročné může být překládat poezii a že mluvit např. o Petrarcovi a jeho poezii může být velice ošemetné, pokud člověk zná jen překlad. A to i v případě jako je tento, kdy překladatel (a přebásnitel) Václav Renč odvedl skvělou práci.

03.04.2018

Petrarca zde krásně zbásnil svou lásku k Lauře.

Už mlčí vítr, nebesa i zem
a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží,
už krouží tmou noc s hvězdným kočárem
a moře bez vln odpočívá v loži…

A já bdím, hořím, štkám a před sebou
mám stále ji, své sladké sužování,
válka mě ničí, hněv a žal mě rvou
a mír mi dá jen pomyšlení na ni.

Tak z téže jasné studny pramení
sladkost i hořkost, kterou polykám,
táž dlaň mě hojí a hned ranní zase…

A nemá konec to mé trápení:
tisíckrát za den hynu, ožívám,
protože mám tak daleko k své spáse.

Ty zlaté vlasy, co tak sladce vlály
a co je vánek splétal v prstencích,
ty krásné oči, co tak hořívaly
tou něžnou září, co teď hasne v nich,
ta tvář a soucit, rozestřený na ní,
ať to už byla pravda nebo klam:
jaký div, že jsem se chytl na potkání,
byl-li troud lásky ve mně přichystán?
Když přicházela, když se kolem brala,
šla jako anděl, a když promlouvala,
jako by někdo z nebe promlouval.
Bylo to pro mne božské navštívení,
živoucí den; a i když se dnes mění,
i když luk klesá, rána trvá dál.

14.03.2016

Kdo vypoví, jak hoří, málo hoří!