Strach ze svobody
Erich Fromm
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/191916/bmid_strach-ze-svobody.jpg
5
140
140
Strach ze svobody patří k nejznámějším dílům Ericha Fromma, který ji napsal během exilového pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci před Hitlerovým nacismem. Vzhledem k tomu, že lidem z demokratických společností se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii i praxi aktivně podporovaly široké vrstvy německého národa, považoval Fromm za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Výstižně poukazuje na fakt, který nikdo před ním explicitně psychologicky nerozpracoval – fakt dvojznačnosti lidské svobody, jež se může stát otevřením možností, stejně jako cestou do úzkosti z osamění a izolace. Je-li svoboda pojímána oním druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu. Fromm ve svém díle pátrá, kdy takový strach ze svobody vznikl a co jej podpořilo, a přes všechna svá zjištění se domnívá, že je v lidských schopnostech stát se sebou samým skrze tvorbu, smyslovou radost, lásku či práci.... celý text
Literatura naučná Filozofie Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2014 , PortálOriginální název:
Escape from Freedom, 1941
více info...
Přidat komentář
Docela srozumitelná sonda do vztahu člověk-doba ve které žije. O změnách v průběhu věků a hodnotách napříč staletími.
Určitě pomůže odpovědět na některé konkrétní otázky, které "máte někde zastrčené," ale vědomě se na ně neptáte ani sami sebe.
Preindividualizovaná spoločnosť postavila človeka do ťažkej pozície. Namiesto komfortu a bezstarostného slobodného stavu, - ktoré boli poskytnuté prvotnými väzbami (napr. v stredoveku to bol pocit spolupatričnosti k určitej vrstve spoločnosti - sedliactvo, malomešťianstvo) - človek nachádza v kapitalistickej a silno individualizovanej spoločnosti presný opak: úzkostlivosť a bezmocnosť. Ak ako ľudstvo budeme sústreďovať našu kolektívnu pozornosť na "ja", namiesto "my", veľmi ľahko sa môžeme dostať do stavu neslobody, ktorí pocítili naši predkovia v 20. storočí; hlavne počas nadvlády totalitných režimov.
Racionalita, samostatnosť a prosperita individualizmu zažili najväčší rast počas epochy osvietenstva v novoveku. Tieto faktory položili elementárny základ toho, ako vyzerá a kam sa uberá novodobá spoločnosť; no aj napriek tomu by sme nemali zabudnúť na starú slovesnú múdrosť: ... "všetkého veľa škodí" ....
Podobnú myšlienku hlása aj jeden z popredných filozofov 20. storočia, ktorý väčšinu svojho času sústredil na obhajobu pluralitnej demokracie - Isaiah Berlin. Hovorí o tom, že práve pokrok a vyzdvihovanie individuality, ktoré so sebou priniesla racionálna osveta novoveku, sa nepriamo podieľali na vzniku totalitných režimov - ideály jedného indivídua boli vysoko nadradené nad názormi a pocitmi daného národa.
Autor - ako známy sociálny psychológ, člen Frankfurtskej školy a jeden z popredných predstaviteľov humanistickej psychológie - sa snaží poukázať na to, ktoré psychologické a spoločenské aspekty, resp. zmeny v chovaní nemeckej spoločnosti doviedli NSDAP k víťazstvu v demokratických voľbách. Ako je možne, že sa raz z poprednej demokratickej krajiny kontinentálnej Európy stalo rodisko najkrvavejšieho režimu v dejinách ľudstva.
Autorovým představám o podobě ideální společnosti se ve svém hodnocení věnovat nebudu, z psychologické stránky je však tato kniha velmi zajímavá.
Dílo vysvětluje vznik moderního člověka, kterého osud již není nezvratně predestinován společenskou třídou ani bohatstvím. Zároveň je podotknuto, že tato svoboda v sobě obsahuje pocity izolovanosti a samoty, neboť tyto pocity jsou její nedílnou součástí.
Lidem už není předkládán žádný nezvratný „řád přírody“, který by předurčoval, kým se jedinec stane, individuum si na to musí přijít samo. V důsledku toho ale společnost produkuje mnoho jedinců, kteří se neztotožňují se svojí rolí v ní, cítících se odtržených a nepatřících do tohoto světa.
A proč k tomu dochází? Jedinci potlačí své „pravé já“ a řídí se přáním anonymních autorit jako je např. veřejné mínění. Internalizují si přání, která se od nich očekávají, to však za potlačení svých vlastních a za domněnky, že tato nepravá nově internalizovaná přání jsou vlastně jejich vlastní. To vše pro to, aby se neprojevili jinak než ostatní, čímž zároveň dochází k utišení pochybnosti o své vlastní totožnosti, zbavení se nesnesitelného pocitu samoty a získaní jakési jistoty.
Fromm toto přirovnává ke kompulzivnímu chování: „Je to v podstatě řešení, s nímž se setkáváme u neurotických jevů. Zmírňuje nesnesitelnou úzkost a umožňuje žít vyhnutím se panice, avšak problém, který leží pod povrchem, neřeší, a za to platí způsobem života, jenž se skládá často jen z automatických nebo nutkavých činností.“
K čemu to ale vede? Vede to k hladu po životě. Z lidí se stávají automaty vyznačující se neschopností prožívat život spontánně, tento svůj hlad se poté snaží ukojit různými rozptýleními - např. chvilkovým emočním vzrušením u filmu. To je však chabá a neuspokojující náhražka za život.
Fromm v této souvislosti konkrétně říká: „Čím více je ohrožen pud života, tím silnější je pud ničení, čím více se uskutečňuje život, tím menší sílu má destruktivita. Destruktivita je únik z neprožívaného života. “
Jinak řečeno, ale opět slovy Fromma - vzdání se své spontánnosti a individuality vede k zmaření života.
A to je ještě to menší zlo. Tato touha po konformitě a po zbavení se nepříjemných pocitů doprovázejících svobodu může také vést k odevzdání své svobody vůdci, který (samozřejmě za "velkého sebeobětování") zbaví člověka toho “nesnesitelného břemene svobody“ a nahradí ho pocitem, ať už jakkoliv iluzorním, sounáležitosti a jistoty. A z historie již víme do jakých zrůdných obrazů toto může dojít.
„Prvním mechanismem úniku před svobodou, kterým se hodláme zabývat, je tendence vzdát se nezávislosti svého vlastního individuálního já, sloučit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak získat sílu, která vlastnímu já chybí.
To hlavní, co by si měl čtenář z knihy odnést, je dle mého názoru následující - seberealizace a naplňování vlastního potenciálu je velmi důležitým aspektem života a snažit se tuto lidskou přirozenost popřít je bláznovství nevedoucí ke štěstí ani k zamýšlenému cíli. Toto ponaučení by si měli zapamatovat především všichni rodiče snažící se o vnucení té “správné budoucnosti“ svým dětem bez ohledu na jejich přirozenost.
A co se naopak děje, když člověk naplňuje svůj pravý potenciál?
Opět slovy Fromma: „Když se člověk realizuje ve spontánní aktivitě, získává vztah ke světu, přestává být izolovaným atomem: on i svět se stávají součástí strukturovaného celku. Má své právoplatné místo a mizí jeho pochybnosti o sobě samém i smyslu života.“
Větší kontrast mezi oběma variantami autor udělat nemohl. Samozřejmě přednesené není možné vnímat jako nějaké dogma, přesto si však myslím, že Fromm ve své knize na něco „kápnul“ a zamyšlení nad zmíněnými myšlenkami určitě neuškodí.
Kniha poprvé vyšla v roce 1941 a jedním z autorových cílů bylo nastínit důvody/příčiny toho proč se lidé v autoritářských systémech vzdávají svobody nebo se dobrovolně podřizují vyšším politickým nebo ekonomickým autoritám. Autor se snažil o vysvětlení nástupu fašismu z jiných příčin než historických (porážka Německa v první světové válce), ekonomických (hospodářská krize, placení reparací) a vnitropolitických ( levicový extrémismus, neschopnost ustanovit trvalejší funkční demokratickou vládu) a předkládá psychologickou studii o svobodě jednotlivce ve společnosti a schopností každého jednotlivce jak s touto svobodou naložit. A to každý není schopen. Význam této knihy přesahuje až do současnosti: pohledy na jednotlivé kroky a činy vlád jednotlivých zemí a světových organizací při řízení pandemie a spousty reakcí jednotlivců na různá omezování (uzavírky, roušky, rušení akcí) a naopak podřídit se nařízení (očkování - povinné nebo ne?). Kde jsou opatření nutná a kde je to již omezování svobody? A tento problém pandemií zdaleka neskončí. Podnětná kniha, i když s mnohými myšlenkami v knize nejsem ztotožněn, evokuje vznik vlastního myšlení na téma svobody či omezování svobody, po dlouhou dobu a proto jsem s ní spokojen.
Ukazka:
"Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboženské svobody a individualismu v osobním životě byly výrazem tužeb po svobodě a současně se zdálo, že přibližují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosažení vytouženého cíle: svobody jednotlivce." (s. 13)
"Cílem této knihy je analýza těch dynamických činitelů v charakterové struktuře moderního člověka, které ho ve fašistických zemích přiměly vzdát se svobody a které převládají i u milionů našich vlastních lidí." (s. 14)
"Proti Freudovu hledisku je analýza uvedená v této knize založena na předpokladu, že klíčem k psychologickému problému je specifická vztaženost jedince ke světu, a ne jeho uspokojení, frustrace nebo instinktivní potřeby per se; a dále na předpokladu, že vztah mezi člověkem a společností není statický. Není tomu tak, že by na jedné straně existoval jedinec od přírody vybavený určitými pudy a na druhé straně společnost jako něco od něj odděleného, uspokojující nebo frustrující jeho vrozené pudy. Existují určité potřeby - hlad, žízeň, sex -, které jsou obecně lidské; jsou však i pudy přispívající k rozdílům v lidských charakterech - láska či nenávist, mocichtivost a přání se podrobovat, radost ze smyslové rozkoše a bázeň před ní - a to všechno jsou produkty společenského procesu. Nejkrásnější i nejohavnější lidské pudy nejsou částí pevně určené a biologicky dané lidské přirozenosti, ale výsledkem společenského procesu, který člověka utváří. Jinými slovy: Společnost má nejen potlačovací funkci, ale také funkci tvůrčí. Lidská přirozenost, její vášně a úzkosti jsou produktem kultury; ve skutečnosti nejdůležitějším výtvorem a velkým výdobytkem nepřetržitého lidského úsilí, jehož zaznamenání nazýváme dějinami, je člověk sám. " (s. 17)
"Od renesance až po naše dny jsou lidé naplněni žhavou žádostivostí po slávě, zatímco u člověka středověké společnosti se toto úsilí, které se nám dnes zdá tak přirozené, vyskytovalo velmi málo. V témže období lidé rozvinuli svůj smysl pro krásu přírody, který dříve neměli. A v zemích severní Evropy od 16. století lidé vyvinuli takovou posedlost prací, která svobodnému člověku v předchozím období chyběla. Člověk však není dějinami jen vytvářen - člověk dějiny tvoří. Řešení těchto zdánlivých protikladů připravuje pole pro sociální psychologii." (s. 18)
"Z toho, co jsme už řekli, vyplývá, že hledisko uvedené v této knize se od Freudova liší tou měrou, v níž důrazně odporuje jeho interpretaci historie jakožto výsledku psychologických sil, které samy o sobě nejsou společensky podmíněny. Stejně tak odporuje teoriím, které opomíjejí lidský faktor jako jeden z dynamických prvků společenského procesu. Tato kritika je zaměřena nejen proti sociologickým teoriím, jež vysloveně chtějí psychologické problémy ze sociologie vyloučit (viz Durkheima a jeho školu), ale také proti těm teoriím, které jsou víceméně zabarveny behavioristickou psychologií." (s. 18)
"Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a od přírody, která ho obklopuje. Toto vědomí však po dlouhá historická údobí zůstává velmi nejasné. Jedinec byl nadále těsně připoután k přírodnímu a sociálnímu světu, z něhož vzešel; zatímco si částečně uvědomoval sám sebe jako oddělené jsoucno, zároveň se cítil být i částí světa kolem sebe." (s. 23)
"Dítě spojují s jeho matkou, člena primitivního společenství s jeho kmenem a přírodou, středověkého člověka s církví a jeho společenskou kastou. Jednou je však stupně úplné individualizace dosaženo a jedinec je od těchto primárních vazeb osvobozen a postaven tváří v tvář novému úkolu: orientovat se a zapustit své kořeny do světa sám, najít bezpečí jinými způsoby, než jaké byly charakteristické pro jeho předindividuální existenci. Svoboda má pak odlišný význam, než měla před dosažením tohoto stupně vývoje. Zde je nutné se zastavit, abychom si ujasnili pojmy konkrétnějším výkladem individuálního a společenského vývoje." (s. 23)
"Obraz středověku je dvojím způsobem překroucen: Moderní racionalismus v podstatě na středověk pohlíží jako na dobu temna. Poukazuje na všeobecný nedostatek osobní svobody, na vykořisťování lidových mas menšinou, na úzkoprsost, která dělá ze sedláka z blízké vesnice nebezpečného a podezřelého cizince vůči obyvateli města - nemluvě o lidech z jiných zemí -, uvádí se středověká pověrčivost a nevědomost. Na druhé straně byl středověk idealizován - většinou reakčními filozofy, ale někdy i pokrokovými kritiky moderního kapitalismu. Ti poukazovali na smysl pro solidaritu, podřízenost ekonomických potřeb potřebám lidským, bezprostřednost a konkrétnost lidských vztahů, nadnárodní princip katolické církve a pocit jistoty, jenž byl charakteristický pro středověkého člověka. Oba obrazy mají pravdu; to, co je falšuje, je vyzvedávání jednoho z nich a zavírání očí před druhým." (s. 31)
"I když však člověk [středověku] nebyl v moderním smyslu svobodný, netrpěl osamělostí a izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezměnitelné a nesporné místo a byl svými kořeny zapuštěn ve strukturovaném celku, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat, a ani to nebylo nutné. Člověk se ztotožňoval se svou rolí ve společnosti; byl rolníkem, řemeslníkem, a ne jedincem, který náhodou má to či ono zaměstnání. Společenský řád byl pojímán jako řád přírodní a příslušnost k němu člověku dávala pocit bezpečí a sounáležitosti." (s. 32)
Myslíme si, že jednáme svobodně a dobrovolně, na základě vlastního přesvědčení. Že to, co víme, jsme nabyli svým vlastním svobodným rozumem a budeme to hájit až do roztrhání těla.
Přitom jsme jen vystrašení otroci, vtěsnaní do krabice, naučených, převzatých vzorců, jedoucí na autopilota.
A nejhorší na tom je, že na první pohled nám to přijde normální. Přitom ale někde tam pod povrchem...
"Je-li svoboda pojímána tím druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu".
Fromm rozebírá dvojznačnost lidské svobody: člověk může růst, rozvíjet se, žít tak jak opravdu žít chce; naproti tomu se může stát obětí autorit, přebírat názory, o kterých si jen myslí, že jsou jeho. Chová se tak, jak si myslí, že by se měl zachovat, jak je nejspíš správné se zachovat a neuvědomuje si, že tím ztrácí část sebe a ztrácí určitou svobodu.
Masochista se bojí mít vlastní já, až má tendenci se na druhé nezdravě upnout - naproti tomu sadista druhého potřebuje asi tak stejně jako masochista potřebuje toho svého, jinak by nemohl zapomenout na sebe samotného, své problémy. Druhého chce ovládat, mít v plné moci.
Lidé se mohou stát automaty, neschopny příliš kritického myšlení a přebírat názory druhých.
Rostoucí role kapitálu, konkurence a trhu změnily životy mnoha lidí směrem k nejistotě a izolovanosti. Člověk měl naproti tomu spoustu možností, rádoby svobodu, na druhou stranu se jeho původní vazby přetrhaly. Člověk byl sám, osamocený, v nejistotě a v nejistých vyhlídkách.
Toť stručně k Frommovi. Myslím si, že se spousta lidí bude v týhle knížce vidět a považovat to za něco světobornýho, protože Fromm (a nejen tady) píše tak obecně o něčem, co je tak z většiny asi tak zhruba jasný, akorát to vcucnul do mnohem víc stránek, než by bylo nutný. Dávám teda 4 hvězdičky, ale s bídou. Někoho to ale může nadchnout a vidět se v tom a říkat si, jak je ta společnost zkažená a ovládající.
Přestože s autorem v mnohém nesouhlasím, resp. mám na některé věci jiný názor, uznávám, že se mu podařilo napsat inteligentní a inspirativní text, který je z velké části platný i v dnešních dnech (bohužel...).
Moje první filosofická knížka :-) A musím říct - nezklamala! Rozuměla jsem defacto všemu a cítím, že mi knížka byla velkým přínosem...
Hodně jsem se mohla zamyslet nad životem a nad sebou samotnou.
Doporučuji přečíst!
U téhle knihy mi došlo, proč je svoboda ve společnosti tolik vzdálená. Lidé mají sklony k nesvobodě, v různých formách. A zjevně se je nepodaří asi nikdy zcela překonat.
Nevím, proč jsem si knížku půjčila. Jen jsem jí prolistovala a není pro mne. Tím neříkám, že je špatná.
Fromm vo svojej knihe v duchu ľavicovej tradície konštatuje, že v každej spoločnosti je duch celej kultúry určovaný tými skupinami, ktoré sú v spoločnosti najmocnejšie. Je to preto, že tieto skupiny majú moc kontrolovať systém výchovy, školy, cirkev, tlač, divadlo a tiež ich vlastné ideje prestupujú do celej populácie; tieto mocné skupiny sú nositeľmi tak veľkej prestíže, že nižšie triedy sú pripravené ich hodnoty prijať, napodobniť a psychologicky sa s nimi stotožniť.
To má za následok neblahé dôsledky pre človeka ako je moderné sebectvo. Sebectvo je podľa Fromma zakorenené v nedostatku potvrdenia a lásky k svojmu skutočnému já. Já, v ktorého záujme moderný človek jedná, je spoločenské já, bytostne konštituované rolou, ktorú podľa očakávaní druhých človek hrá – maska. Moderné sebectvo je chamtivosťou prameniacou z frustrácie autentického já a jeho objektom je já sociálne. Napriek tomu, že sa zdá, že človek je charakterizovaný prílišným sebapresadzovaním, v skutočnosti sa oslabuje a redukuje len na obyčajnú výseč celého svojho já - na intelekt a silu vôle.
Fromm vo svojej knihe problematizuje aj pocit vlastnej vlastnej hodnoty vo vzťahu k sebavedomiu. Vlastná hodnota človeka, je výsledkom zhodnotenia na trhu osobností, ktorý rozhoduje o hodnote ľudských vlastností a dokonca o reálnej hodnote ich nositeľa. Ak vlastnosti, ktoré má nie je treba, tak nemá užitočnú hodnotu podobne ako tovar, ktorý nikto nechce. Nie je to on, kto je presvedčený o svojej hodnote bez ohľadu na popularitu a úspech na trhu. Sebavedomie je teda len poukazom na to, čo sa o určitom človeku súdi. Ak je po ňom dopyt, je niekto; ak populárny nie je, jednoducho nie je nikto. Táto závislosť sebaúcty človeka na úspechu “osobnosti” je dôvodom, prečo je pre moderného človeka tak dôležitá popularita. Na nej závisí nielen to, či sa mu darí v praktických záležitostiach, alebo nie, ale tiež či si udrží svoju sebaúctu, či prepadne hlbokému pocitu menejcennosti.
"Svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou sebekultivaci. “
Zatímco Sartre věřil, že jsme ke svobodě "odsouzeni", že jí nemůžeme uniknout a pokaždé, když se o to pokusíme, stále je to naše svobodné rozhodnutí, Fromm příchází s opačným názorem. Podle něj je svoboda především dovednost, jíž se musíme neustále učit. Být svobodná, nezávislá, myslící bytost je náročné a vůbec ne samozřejmé či neměné.
Jeho filosofie se v tomto ohledu velmi opírá o psychoanalýzu. Frommova (a Freudova, Sullivanova či Jungova) psychologie ukazuje, jak moc je člověk vázán na své nevědomé pocity, komplexy, pudy. Ani polovinu z toho, co děláme, neděláme vědomě. Pokud na sebe nedohlédneme, tak ani polovinu z toho, co děláme nevědomě, neděláme z našich tužeb. Jednoduše aplikujeme vzorce chování či přemýšlení z vnějšku. V konzumní společnosti jde především o patogenní touhu víc zkonzumovat, víc vlastnit, víc mít.
Podobně jako v ostatních spisech i zde příchází Fromm tváří v tvář této krizi identity s možným řešením. Obrana proti konzumerismu a podobným mechanismům úniku před svobodou a sebou samým je rozvinutí své osobnosti. Je nutné pracovat na svých tvůrčích dovednostech, žít v harmonii s přírodou a životem. A především milovat. Milovat lidi, přírodu, svět... život.
Myslím, že s takovou filosofií nelze nesouhlasit. Můj problém se Strachem ze svobody ale není v rovině filosofické, nýbrž historické. Fromm se pokusil fenomén útěku před svobodou popsat v historickén kontextu. Problém ale je, že zanedbal komplexnost tohoto jevu. Svojí analýzu tohoto jevu v dějinách totiž započal reformací, kdy lidé věřili v absolutní se podrobení vůli a nevoli Boha. Například kalvinismus svobudu popřel úplně: Vše je předem rozhodnuto. Nic, co déláme, nijak neovlivní naši budoucnost. "Bůh" to rozhodl za nás. Takový přístup bezesporu stojí na strachu před zodpovědností nad svým životem, před svobodou. Jenže...
Jenže strach ze svobody tu byl dávno před Lutherem a Kalvínem. Vzpomeňme například na kult osobnosti a "zbožštění" faraonů v Egyptě nebo celé řady despotických císařů/tyranů z antiky. Stejně tak středověk, který Fromm považuje za poměrně zbavený tohoto strachu, je plný křižáckých tažení či jiným agresím proti muslimům či kacířům (lidem, jež se lišili vyznáním od nároků panovačné církve), pogromů proti Židům a podobným projevům nenávisti, které se strachem ze svobody úzce souvisí. Strach ze svobody tu byl dávno, dávno před Lutherem a reformací. Mrzí mě, že právě tuto komplexnost Fromm zanedbal.
Další problém představuje i zmatená strkutura knihy. V Mít nebo být? se text drží témat kapitol, které jsou zároveň srozumitelně seřazeny tak, aby se na sebe nabalovaly a vrstvily se. Ve Strachu ze svobody Fromm naopak často odbíhá od tématu. Ne že by jeho odbočky nebyli zajímavé a poučné, avšak text poté působí chaoticky. Obdobné je i vrstvení kapitol, kde by bylo mnohem příjemnější, kdyby výrazněji oddělil psychologické části ( Studie autoritářského charakteru, Analýza konformity, atd) a ty psychologicko/historické (Svoboda za reformace, Psychologie nacismu).
I přes tyto výtky ale před Frommem smekám. Kromě nevídaně moudrých filosoficko-etických poznámek, pracuje totiž i s mistrnými psychologickými teoriemi. Jeho analýzy autoritářství, sadismu nebo masochismu jsou velice promyšlené a jako vždy obdivuhodné ve své hloubce. Totéž platí i o sociologické rovině knihy. Právě tyto obory jsou totiž Frommovou parketou a právě pro myšlenky jako je ta, která začíná tento komentář, je jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec.
Tuto knížku jsem četla jen proto, že nám to bylo dáno za povinnost ve škole. Nějaké myšlenky by se daly použít i k dnešku. Celkově mě kniha neoslovila a nenašla jsem pasáž, u které bych se zastavila a začala o ní více přemýšlet.
úžasná studie o tom, proč se lidé nechají ovládat místo aby snášeli svou vlastní svobodu
Asi nejlepší kniha o svobodě a nutnosti ovládat/být ovládán. Nečte se to zrovna dvakrát lehce, ale podnětů je tam neskutečně mnoho.
K Erichově smůle jsem jeho Strach ze svobody začala číst až po jeho Mít nebo být. Oba tituly jsou takový sourozenci, které spojuje čtivá psychologická linka. Přesto Mít nebo Být osobně hodnotím jako čtivější, srozumitelnější a v předkládání svého stanoviska je zde Erich Fromm více otevřenější. Jakoby dával více ze sebe. Strach ze svobody tak o chlup zůstává v závěsu. Jde více o popisné dílo, které i když velmi výstižně analyzuje historická fakta, tak mi tam prostě něco chybí. Obě knihy však stojí za přečtení. Erich Fromm je klenot.
----------------------------------------------
„ Svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou sebekultivaci. “
„ SVOBODA JE VĚC, U NÍŽ NEEXISTUJE NÁVOD K POUŽITÍ “
Erich Fromm
Podnětná kniha. Škoda, že se autor v závěru opět pouští do naivního ekonomického a politického teoretizování. Dokud se pohybuje v oblasti psychologie, je to perfektní.
Štítky knihy
nacismus psychologie konzumní společnost svoboda existencialismus Erich Fromm, 1900-1980 kritická teorie Frankfurtská škola neomarxismusAutorovy další knížky
| 2010 |  Umění milovat |
| 1992 | Mít nebo být? |
| 1993 | Strach ze svobody |
| 1997 | Anatomie lidské destruktivity |
| 1996 | Lidské srdce |
Autorovy představy mi přijdou trochu naivní, ale jinak knížku považuji za velmi zdařilou.