Strašidla
Henrik Ibsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/45550/mid_strasidla-QEk-45550.jpg
4
42
42
Přízraky (originální název Gengangere, česky také Strašidla) je divadelní hra světově proslulého norského autora Henrika Ibsena z roku 1881. Je den před desátým výročím úmrtí kapitána a komořího Alvinga. Druhého dne se chystá slavnostní otevření Dětského domova kapitána Alvinga, jehož zakladatelkou je vdova Alvingová. Ta je o to šťastnější, protože se jí po letech vrací z ciziny syn Osvald. Na večeři přijde také rodinný přítel pastor Manders, který vše okolo domova formálně zařizuje a pomáhá paní Alvingové. Ještě před večeří se začnou otevírat staré rány. Všichni okolo paní Alvingové se celou dobu domnívali, že komoří Alving byl řádný manžel, který žil spořádaným životem i přes své bujné mládí. Paní Alvingová se pastoru Mandersovi svěří s manželovou zhýralou minulostí a na důkaz odhalí původ své schovanky Reginy. Regina je oficiálně dcerou truhláře Engstranda, ten ale ví, že Regina je nemanželskou dcerou kapitána Alvinga. Osvald a Regina v sobě nacházejí zalíbení, což paní Alvingovou přinutí zbavit Osvalda ideálů o otci, které v něm sama dopisy živila. [spoiler] Šokovaná Regina odchází „využít svého mládí“ bez ohledu na možné důsledky. Osvald se matce svěří, že je těžce nemocný a pro všechny případy má morfium. Hra končí Osvaldovým záchvatem, po kterém se z něj stane apatická troska, „živá mrtvola“. Jeho matka se odhodlává pomoci Osvaldovi zemřít.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1909 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Gengangere, 1881
více info...
Přidat komentář
Opĕt silné emoce,slabí pokrytečtí muži v konfrontaci s ženami, které jsou sobecké a bezohledné, nebo silné osobnosti,jež dokáží bojovat za své nejbližší a vzdát se k vůli nim i vlastního životního štěstí a morálních zásad.
Všechna čest Ibsenovi. Ten se nebál poukázat na nešvary, zkostnatělé myšlení, pokrytectví, zpátečnictví církve, zbabělost a neochotu nazývat věci pravými jmény. Dílo staré více než sto let, přesto stále pokrokové.
Mrazivá, temná a otřásající hra, plná strachu z něčeho, co hrdinové až do konce nedokáží pochopit ani pojmenovat jinak než právě jako „strašidla“.
Postava paní Alvingové mluví o odkazu, který v nás zanechala minulost: „V nás se neprojevuje pouze to, co jsme zdědili po otci a matce. Jsou tu všelijaké staré mrtvé myšlenky a všemožná stará mrtvá víra a podobně. Nežije to v nás, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit.“ Když později zjišťuje, že v jejím synovi ožilo krajně nešťastné dědictví po otci, dodává to jejím slovům tragický rozměr. Marxistické poznámky k mému vydání (1958) mají rozhodně pravdu v tom, že hra není jenom o dědičnosti v biologickém smyslu. Nejvíc mě zaujala scéna, kde se svobodomyslná paní Alvingová dohaduje s pastorem o knihách, jež jí leží na stolku (poznámky k mému vydání tvrdí, že to jsou Ch. Darwin a J. S. Mill). Hrdinka při tom kritizuje zkostnatělá a po generace tradovaná přesvědčení, která svojí mrtvou vahou stahují a tísní živé. I ona, nejen genetická zátěž, jsou tedy vlastně „strašidly“.
Vím, že pastor Manders měl být karikaturou norského duchovenstva, ale mně byla tahle postava sympatická, stejně jako paní Alvingová. I díky tomu mě hra bavila. Přečetla jsem ji za jediný zimní večer u krbu, který navíc vytvořil tu správnou atmosféru. Hra se odehrává na fjordu za neustávajícího deště a během jediné noci. A po ní přichází tak bezútěšné svítání, jak jen si člověk umí představit...
[spoiler] Poměrně vzácný námět sebevraždy, při níž dítěti asistuje rodič, mi připomněl Lessingovu „Emilii Galotti“ — a samozřejmě i některé historické události (je to strašně silný motiv...). Postava Osvalda zase upomíná na dr. Ranka v „Noře“ — když jsem „Noru“ četla, nechápala jsem, jaký má jeho tragický konec smysl z hlediska hry, ale Osvald mi to pomohl objasnit. Tedy trochu... asi...
Jestli se někdo někdy přiblížil na dosah Shakespeara, byl to Ibsen. Na malém prostoru, ve všech svých hrách, rozehrává neskutečná dramata a já se pokaždé nechávám pohltit tou dokonalostí. A Strašidla nebo v jiném překladu Přízraky (což mi přijde mnohem příhodnější), toho jsou dokladem. Není to má Ibsenova nejoblíbenější hra, tou navždycky zůstává Paní z moře, ale přesto je tak skvělá, že si zaslouží plné hodnocení.
Toto byla nálož v jaroslavovskyhavlíčkovském duchu! Koktejl pokrytectví, syfilidy, incestu, nevěry a navrch eutanázie k tomu! Pět hvězd Ibsenovi za odvahu a za to, jak se s konvencemi opravdu nemazal. A divadelní scénu mu výtvarně navrhl Munch :-)
Husí kůže, kterou jsem v průběhu čtení cítila, rozhodla o čtyřech hvězdách...pátou si pro jistotu nechává na další Ibsenovy hry.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Domeček pro panenky (Nora) |
| 1949 |  Peer Gynt |
| 2009 | Nepřítel lidu |
| 2011 | Divoká kachna |
| 2006 | Hry I |
Norský dramatik Henrik Ibsen (1828 - 1906) patří k mým nejoblíbenějším klasickým dramatikům a nepřestává mě fascinovat, jak jsou jeho nejlepší hry nadčasové, aktuální a stále hrané jako třeba hry Čechovovy. Já mám nejraději Domeček pro panenky, Divokou kachnu, Hedu Gablerovou, Stavitele Solnesse a Johna Gabriela Borkmana a také Přízraky (1881), k nimž jsem se teď po nějaké době zase rád vrátil. Na divadle jsem je bohužel zatím neviděl, jen ze záznamu v televizi z Divadla S. K. Neumanna (1989) se Zdenou Hadrbolcovou a Davidem Prachařem.
Přízraky jsou asi nejtemnější Ibsenova hra a autor měl odvahu přijít s tématy, která vzbudila pohoršení (nemanželské dítě, dědičná syfilis, zhýralost), takže hra byla poprvé uvedena v Chicagu 1882 a pak ve Švédsku v Helsingborgu 1883, až později téhož roku v Norsku. Komorní rodinné drama se odehrává během jednoho dne a večera v západním Norsku jen mezi pěti postavami. Helena Alvingová je vdova po kapitánovi a na jeho počest otevírá dětský domov. Její syn Osvald, malíř, se právě vrátil z dlouhého pobytu v Paříži. Pastor Manders je rodinný přítel a rádce. Regina vyrostla v domě Alvingových a slouží Heleně. Její otec Engstrand je truhlář. Pod maskou v kraji uznávaného pana Alvinga se však skrýval zhýralec, jehož Helena kdysi opustila a marně hledala pomoc u pastora. Pak se naučila i ona vše skrývat a trpět a syna raději poslat pryč. Rodinná tajemství se ovšem derou na povrch...
Pastor pronáší ctnostné řeči a nutí lidi k pokrytectví: "To je právě vzpurný duch, požadovat zde v životě štěstí. Jaké právo máme my lidé na štěstí?" oponuje Heleně, když si stěžuje, jak byla v manželství nešťastná. A před ní se objevují přízraky minulosti: "Nejde jen o to, co jsme podědili po rodičích, co se v nás tak přízračně vrací. Jsou to i všechny možné přežilé názory a všelijaká přežilá víra a takové věci. Už to v nás nežije, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit." Stále působivé drama s krásnou postavou Heleny Alvingové!