Strašná záře

16.01.2024

Halmayovu básnickou tvorbu mám rád. Líbí se mi prolínavost, téměř repetitivnost motivů a témat, jednota času a prostoru (při vědomí veškerých přesahů), již autor buduje už od první (čili této) vydané sbírky a jíž je věrný až po knížku doposud poslední.

I ve Strašné záři tedy nalezneme odkazy k jeho rodinné minulosti a přítomnosti (venkovský dům na Kladensku, děda, rodiče, strýc), k aktuálnímu pracovnímu prostředí a kolegům (sklad kulis Národního divadla), k blízkým (to v případě této sbírky hlavně v dedikacích) a pak frekventované motivy září, bytostí, světel (jak příznačně Halmay své sbírky pojmenovává!), krve a tělesnosti, rozličných atributů periferních, okrajových, neladných a opomíjených míst a prostorů. Je v tom expresionismus (byť ne tak silně jako třeba v Bytosti), existencialismus, ale i jakási zvláštní extatičnost rodu barokního či symbolistního (leč to pouze vnitřně, nikoli okázalostí či ornamentálností). Koneckonců už jen názvy samotné, zpravidla střídmě jednoslovné, maximálně dvojslovné, povětšinou odkazují k transcendentálním obecninám typu „věčnost“, „zrození“, „mládí“, „víra“ či „konec světa“. Tím jsou prosté výjevy z obyčejných lokací a situací (podané někdy jitřivě, jindy tajuplně až mysticky) jako pohled z okna na dvůr, odrolené zablácené boty v dílně, poletování mouchy kolem holé žárovky či šlágry z rádia v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka definitivně kladeny, jaksi povyšovány do souvislosti s něčím, co by mělo být podstatou každé ryzí reflexivní lyriky (a myslím, že zde v této paradoxnosti žádná ironie není).

Celkově vzato je to ovšem sbírka o něco slabší než Bytost a Skrytá kopie. V některých básních se totiž autorovi nedaří dosáhnout sevřenosti výrazu, kterou je mi v jeho tvorbě blízká, a jsou naopak poněkud rozmáchlé a mnohomluvné (zejm. Den šestý). U některých básní jsem měl pocit, že by tvůrce udělal líp, kdyby je završil už v polovině, po první stránce, neboť pak jako by navazovala už jiná, někdy horší, jindy též obstojná báseň, jež ovšem působivost předchozí části rozmělňuje či z mého pohledu nepatřičně vychyluje (snad je ovšem záměrně dělil na dvě stránky právě takto). To jsou případy mj. textů Stvoření světa, Věčnost, Dům, Julie Kapuletová, Pokoj či Zrození. Což ovšem nic nemění na tom, že druhá, třetí a předposlední jmenovaná jsou básně vynikající.

Mimoto mám pocit, že báseň Jaro (skvělá!), popř. nějaká její variace, je zařazena i v Bytosti, ale nemám ji teď po ruce, abych to ověřil. Geneze a posloupnost zveřejňování Halmayových prvních textů je mi obecně docela záhadou: Strašná záře z roku 1991 je jeho prvotina, kdy však byly básně psány není uvedeno, v Bytosti, vydané roku 1994, jsou ovšem zahrnuty i básně z druhé půlky 80. let, takže chronologicky vzato by prvotinou mohla být ona. Aby toho nebylo málo, tak na záložce Strašné záře je ohlášeno, že básníkova prvotina s názvem Druhé tělo vyjde téhož roku (tj. 1991) v nakladatelství Práce. K tomu však (údajně „z autorova vlastního podnětu“) nikdy nedošlo. A to není vše – v Zemi nikoho z roku 2008 se Halmay k těmto sbírkám (plus ještě ke kombinované knize Hluk) vrací, pořizuje z nich výbor a básně upravuje a přepracovává.

Chvíli jsem dokonce uvažoval, zda neudělit o hvězdičku méně, ale i přes jisté rozpitosti a klopýtavost ve mně mnohé básně (včetně těch, jimž mám co vytknout) rezonuje, některé mi doslova vkročily do snu. Takže pro tuto znepokojivost (a její výsostná vyjádření jako třeba: „Protože jsme byli, / napsáni cizí rukou / pro jiný prostor, pro jiné století“) v kontextech vlastně překvapivých nakonec hodnotím výše. Na ukázku vybírám dvě básně z nejlepších. První reprezentuje oddíl Konec světa, druhá sekci pojmenovanou Julie Kapuletová

Stvoření světa I

Jednou a včera
(když v lampách trhá se syrové maso záře)
líbám tvé šlachy, tvoje oči, žíly
plnými, do krve rozbitými ústy.

Na konci zahrady v klinice ještě svítí.
U Nováků – nad šachovými stolky –
je už tma.

Člověk,
který uklízí do krabic spadalé figury

a kterého od vidění znám,
otevírá přede mnou dveře a uklání se.

---

Můj Betlém

Šest, sedm suchých pelargonií
v okně u rodičů
vidí člověk,

který,
jakoby na poslední chvíli, přijel tramvají
ze středu města.

Průhledné vemeno noci,
rozřízlé nožem hvězdy,
krvácí čirým světlem.