Strážci občanského dobra
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33950/bmid_strazci-obcanskeho-dobra-JRx-33950.jpg
3
116
116
Pošesté přichází Petra Hůlová ke čtenářům s novým románem a pošesté překvapuje. Tentokrát provokativním tématem: dnešní českou skutečnost popisuje „očima poražených“. Hlavní postava nového románu vnímá předlistopadový svět jako sice nedokonalý, ale nejlepší ze všech možných světů, zatímco proměnu společnosti po roce 1989 vnímá jako dobu plnou tolika omylů, že cítí potřebu aktivně a třeba i násilím vnutit ostatním svou představu o společenském dobru. Román je temnou groteskou, která upozorňuje na to, že všechno lze nahlížet ze zcela odlišných úhlů pohledu a že co pro jednoho člověka znamená nové možnosti a svobodu, může druhému člověku přinášet úzkost, prázdnotu a beznadějný pocit chaosu. Romány Petry Hůlové nikdy nehýřily optimismem, tento však zneklidňuje ještě o poznání více než ty předchozí, protože – ač se odehrává na půdorysu jednoho města a jednoho osudu – vytváří přesvědčivý obraz úplného zmatení jazyků bez možnosti dorozumění mezi lidmi.... celý text
Přidat komentář
Za mě zatím asi nejčtivější Hůlová, pro mě zajímavé téma a nevšedně zpracované, dobrá kniha
Pohled do smyšleného městečka holkou co se jí komouši dostali pod kůži s tím že doba po převratu se změnila , nicméně to hrdinka sice sleduje ale pořád to nedokáže příjmout a jede si zarytě to svoje ...
Téma vydá za pět bodů, pohled na nedávnou minulost očima "poražených" (ale hlavní postava vlastně nepatřila mezi předlistopadové mocné). Jazyk prapodivný, na rozdíl od Macochy se to dalo přečíst a pochopit, ale není to ani hovorově, spíš takový pokus o nespisovný jazyk. Děj zajímavý, ale strašně tezovitý - jakoby zhustila konflikt o budoucnost mezi pseudoanarchií a pseudonaciboly (pro neznalé - v Rusku masovější hnutí kombinující někeré stalinské a fašistické prvky - nacionální bolševismus). Připadá mi to, jakoby se autorka bála protrápit se svými antihrdiny víc. Není moc knih o současnosti, není moc autorů, kteří by se nebáli jít proti proudu, ale, jak se ukazuje na této knížce, to samo o sobě na kvalitu nestačí. Po Macoše je to ale kniha, která se dá přečíst.
Moc se mi líbilo pravdivé popsání doby před a po. Byla jsem o něco starší než hlavní hrdinka, a mohu vše, co se v knize psalo, potvrdit...
Kniha mi sedla víc, než jsem čekala, i když se přes svou útlost "nelouská" zrovna sama. Líbilo se mi to umělé městečko a lidi v něm, a také znám nátury jako je hlavní hrdinka - ustarané a nepochopené, přesto(proto!!), že jim jde "jen" o spravedlnost a dobro až na dřeň :-)
Jen ke konci jsem byla zmatená, kam to tedy spěje... ano, vážně si tu stěžuju, že při čtení nevím, jak příběh dopadne :-) Jinak viz komentář Simecef.
Kdyby se cela kniha nesla v duchu prvni poloviny, rozvazovala bych mezi 4 a 5 hvezdickami...pohled socialisticky nabuzene divenky, male hnidopisky, ktera strka nos i mezi matku a milence, jen aby prace nestala, tak ten opravdu bavil. Lehky styl, moc dobre se cetl, nad nekterymi pasazemi jsem se i zasmala (napriklad kdyz ukrast starence sitovku s nakupem je taky docela dobry vzruso, ale mezi slusnejma lidma se to proste nedela)...nemam rada obecnou cestinu ale ke knizkam Hulove mi sedi, fakt se ti moc dobre cte a clovek se lip vciti do mysli vypravece...nicmene - druha pulka byla ponekud zmatena, zamotana, nerealna (obcanska valka mezi romy a vietnamci) - nevim, nevim...snad kdyby se autorka drzela linie te male uvedomele komunisticke stouralky, udelala by lip
Přiznávám se rovnou, kniha mi nesedla. Nemám ráda hovorový jazyk plný ej a tady ho bylo požehnaně. Věty jsem si musela číst někdy dvakrát, abych pochopila jejich smysl.
Ale začátek se mi líbil, připomínalo mi to Hrdého Budžese, ale naruby. Můžeme mít sympatie pro hlavní vypravěčku, dokonce jsem si chtěla vyhledat, zda něco jako Krakov existovalo.
Bohužel druhá půlka mě od toho odradila, všichni mi přišli jako mešuge. Měla jsem pocit, že čtu nějakou silně alternativní realitu. A přiznám se, nejsem si jistá, že jsem správně pochopila konec.
Přišlo mi, že Hůlová začala psát nějaký příběh, který jí pod rukama ale naprosto zdivočel, takže se z něj stalo to, co si můžeme přečíst (a ona jen byla líná přepsat anotaci na obálku, protože ta mi k tomu sedí jen tak z poloviny).
Hrdinka to měla v hlavě všechno srovnané, byla zásadová ale ne zlá, její kritika polistopadových poměrů často uhodila hřebíček na hlavičku, ale pokud vše mělo směřovat k tomu konci, jaký to má, měla se ta kniha od začátku profilovat trochu jinak. Takhle mě po přečtení napadlo jen „WFT?!“, jež odválo pryč i ty dobré myšlenky a zajímavé postřehy, které jsem v průběhu čtení pochytila.
O této knize jsem se dozvěděl díky kolegyni, která mi ji stručně popsala jako retro memoáry sympatizantky komunistického režimu. To mě docela zaujalo, protože politické názory Petry Hůlové prostřednictvím jejího veřejného působení znám a představa, že zpívá s Grebeníčkem a Ransdorfem na prvomájové veselici internacionálu, mi přišla trochu divná. Sáhl jsem tedy po knize a na vlastní oči jsem se přesvědčil o nesmírné sugestivnosti, s jakou ji autorka napsala.
Vžije-li se čtenář do vypravěčky, musí uznat, že z logiky dospívající outsiderky musel být listopadový přelom skutečnou tragédií. Pevný hodnotový rámec vystřídal postmoderní chaos, dříve státem organizovaná mládež se rozlezla do vybydlených ruin a místo budování socialismu si našla zálibu v drogách.
Co je však na románu nejpřesvědčivější, je srovnání pokrytectví obou režimů. Oba se tvářily jako svobodné, ale výsledkem obou bylo osekávání svobod a politická perzekuce. Hůlová rovněž odkryla poměrně tabuizované téma českého undergroundu, jehož podvratnou činností byla často jen nihilistická negace bez jakéhokoli politického obsahu.
Co mi naopak nesedlo, byla forma. Je třeba prokousat se špalky popisných pasáží, než se tu a tam - jako zrnko zlata - objeví nějaký ten krátký dialog. Čtení pak, lidově řečeno, neodsejpá...
Románová groteska z vymyšleného českého maloměsta. První půlka se odehrává v kulisách husákovského socialismu. Druhá půlka v kulisách let devadesátých, a končíme přelomem století. Petra Hůlová zná výborně psychologii a všechny postavy se chovají zcela perfektně podle pravidel lidského chování, a nic navíc. Jsou to takové automaty žijící ve světě příčin a následků v kombinaci s náhodami. Intuici, inspiraci, tvůrčí schopnosti si autorka laskavě ponechává pro sebe, její postavy si je asi nezaslouží. Nejvíc je to vidět na tom, jak je líčena doba sametové revoluce - jako by se ani nic moc nestalo. Podezřelé existence zůstávají podezřelými existencemi, vzorné žákyně dorůstají do pionýrských vedoucí, bezradný manžel zůstává bezradným manželem. Takhle to po roce 1990 opravdu nebylo, všichni jsme se bouřlivě rozvíjeli do směrů, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.
Petra Hůlová píše zajímavě, ale hrozně agresívně. Texty jsou úmyslně takové, aby se k nim nedalo nic moc říct. Přemýšlím, jestli ona sama je skutečná, nebo jestli se za tou firmou někdo skrývá. Třeba nějaký Petr Hůl.
Tahle knížka mi moc nesedla. Možná to bylo ovlivněno tím, kdy a kde jsem zrovna knížku četl. S odstupem několika let budu možná hodnotit jinak, ale třeba také ne, kdo ví ? :-) Takto jsou ty 2 * jsou ovlivněné tím, že mám autorčiny knížky moc rád.
Výborná kniha, jen jsem nepochopila ten konec. Jestli by mi to mohl někdo napsat do zprávy. Né sem, aby nevznikl spoiler. Předem děkuji. Nerozumím, co za akci bylo v Praze a co se stalo s hlavní hrdinkou. Jinak pěkná kniha, mně se líbila.
Překvapuje mě tak vysoké hodnocení, zvlášť v kontextu celé tvorby Petry Hůlové. Knize chybí propracovanost - čtenář má často pocit, že na sebe halabala vrší jednotlivé historky, jak ji zrovna napadne; jazyk, byť je zde znatelná snaha o co nejvyšší míru "hovorovosti" v celkové výpovědi, neodpovídá vykreslované postavě, dále jsou zde zřetelná klišé - kdy máme znovu pocit, že nejde o záměr, ale o nedůslednost, nad některými formulacemi vět zůstává rozum stát, čtenář se marně dopátrává smyslu, co jimi chce autorka vlastně říci. Vůbec mi je nad procesem psaní Petry Hůlové smutno, od vydání Paměti mojí babičce uplynulo přeci jen už dlouhých 12 let a není zde zřetelný vývoj, ani stagnace, spíše pokles kvality, když se dotkneme řemeslné stránky psaní textů. Autorka už si vystačí s málem, ze kterého se pak snaží - za každou cenu -, vystavět příběh. Možná, že je na těch 12 let i devět knížek dost, asi by nebylo od věci nechat texty déle zrát. A možná se taky nebát většího redaktorského zásahu. Domýšlím si už jen, že se v malém českém rybníčku pracuje s "termínem Hůlová" jako se stigmatem prověřené kvality...Škoda, zrovna u knížky Strážci občanského dobra bylo dobře nahozené téma.
Kniha mě nadchla - podle mého názoru se autorce podařilo trefně a originálně popsat jednu kapitolu českých dějin. (Ne)sympatie k hlavní hrdince zde není rozhodující - ona sama je pouze prvkem, díky kterému jsou ve větším kontrastu věci a jevy pro tuto dobu typické. To, že příběh je málo uvěřitelný mi nevadilo ani trochu, od fikce tohoto typu to ani neočekávám. Byla to první knížka, kterou jsem od autorky četla, a už mám koupenou další :)
Další ze slabších knih Hůlové. Chybí tomu lepší propracovanost, psychologie, uvěřitelnost.
Po otřesné knize Umělohmotný třípokoj bylo tohle milé vylepšení. Zajímavé čtení, mohu doporučit. Ovšem jen málokdy nesnáším hlavní postavu už od samého počátku. :))
Štítky knihy
komunismusAutorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Musím se přiznat, že jsem chvílemi a v detailech i s vypravěčkou až souhlasila. Nebo ji alespoň chápala stejně, jako se dají pochopit současné výlevy těch, kteří tehdy poctivě chodili do práce, kde sice oddělali půlku a zbytek prokecali, ale ze které si nic domů neodnášeli, o dění ve společnosti moc nepřemýšleli a svobodu neměli na prvním místě v žebříčku hodnot. Ale ať je to, jak chce, do absurdna vyšponovaný závěr mě zas a znova přesvědčil, že tihle "poctiví strážci dobra" jsou obrovsky nebezpeční neomaleným prosazováním jen svých názorů, svou konzumací nenáročné zábavy a omezeným rozhledem a pověstným bojem do posledního muže v zájmu míru. A proto autorce tleskám a za sebe se za ty chvilkové úlety pochopení stydím až do pekel.