Stříbrná paruka

„Na důkaz obdivu a jako dík za dosud nezměřenou a často málo ceněnou práci kočujícího hereckého stavu. “ Snad taková dedikace by mohla stát v titulním listě „Stříbrné paruky“, prvního díla laureáta státní ceny Adolfa Branalda. A těmito slovy by bylo nejlépe vyjádřeno poslání románu, v němž vykreslil autor jako dosud nikdo předtím v české literatuře skutečný život herců kočujících společností v druhé polovici minulého století. Tři herecké generace Matyášů, přitahovaných vždy znovu a vždy jinak touhou po divadle a láskou k hereckému umění, tu zpodobňují vlastně osudy desítek podobných nadšených průkopníků českého divadla, rozsévačů českého slova a dramatického uměni na našem venkově. Dnes, kdy se na venku žije už v úzkém a pravidelném styku s veškerým kulturním děním, nám „Stříbrná paruka“ připomíná, že to byly právě kočující herecké společnosti — tu lepší, tu horší — které pomáhaly udržovat národní sebevědomí a které svými představeními přinášely venkovskému pracujícímu člověku oddych, osvěžení i poučení. Dnešní herci, už zabezpečeni, státem podporovaní a ve své práci uznávaní, navazují tu vlastně na jejich práci. Ale jak těžko žili tenkrát ti, kdož si předsevzali jako svůj životni úkol sloužit hereckému umění a hereckým uměním lidu! Byly v jejich životech tragedie, byla zklamání soukromá i umělecká, byly deserce od praporu, byly i marné oběti — ale nakonec žhavá láska k divadlu a k jeho vznešenému poslání byla silnější a pomáhala překonat i chvíle nejtěžší. Adolf Branald zachytil ve „Stříbrné paruce“ se vzácnou znalostí prostředí realisticky i se smyslem pro zvláštní vůni hereckého ovzduší celý tenhle svět, dal čtenářům ve svých postavách živý obraz minulého života — k poučení, k přemýšlení i k srovnávání.... celý text