Stromy

http://www.literarky.cz/blogy/miroslav-vejlupek/19688-pod-klenbou-strom-karla-fleissiga

Jsou to právě Stromy, s kterými naposledy vyrostla autorova filozofická moudrost a v té nadobyčej zamilovaná křehkost nazření diskrétně obejmutého světa, který zbyl umírajícímu. Jenže spisovatel a básník Karel Fleissig měl i ten velký široširý svět v sobě – jedině proto chtěl a musil psát takřka do posledních dnů, kdy je život už zkřehlý zimou. Prozřetelnost chtěla tomu, aby také začátek (*4. ledna 1912 v Sulkově u Plzně) a konec (+7. února 1976 v Plzni) Fleissigova vzdoru uzurpátorské pomíjivosti lemoval zimní čas.

Svým Stromům neřekl jinak než lyrický triptych a jeho části pokřtil na Stromy radosti, Stromy smutku, Stromy života. Každou z dvanácti básní prózou opentlil Douškou. A přidal epilog, jímavý.

Knížečka je to nevšední, jen s trochou představivosti amfora, v amfoře nijaké cetky: „Z jara je každý strom utkán z tikotu malých chvil,“ vepsal těžce nemocný básník do Malé jarní chvíle a o pouhé dva listy dál už pospíšil od podobenství k autoportrétu: „Vítr občas zaduje stromům do jejich holé zkroušenosti. Jako lidem, když zestárnou. Ale i stáří mívá svou krásu. S jarem mládne drobnými krůpějemi radosti.“ (Zimní sny) Prostě odraz vlastního churavějícího stáří - právě takovým člověkem Stromy napsány.

Jen výjimečně vydá amfora přiznání, že básníkovy emoce přetekly a že též umělecký jazyk je organismus stárnoucí: „Měkká celistvost koruny stromu se svou tichou a odevzdanou líbezností překročí práh tvého srdce, aby se s ním polaskala v neviditelném dešti ptačího zpěvu, když nad ní jitra začnou rozpřahovat svou široširou náruč a večery se k ní schoulí a stulí do křehkých nášeptů, pod jejichž vlahý dech nosívá muž a žena společně všechnu svou lásku.“ (Letní intermezzo)

Vzděláním i praxí byl Karel Fleissig právník, ale také rozhlasový redaktor, odborný archivář, ředitel velké městské knihovny a samozřejmě prozaik a básník, samozřejmě překladatel (z, do vietnamštiny a perštiny). Básníkův Život důkladně prošel Plzeň a Plzeňsko a stejně tak i umělcova Tvorba – Fleissigovy knihy vyšly v Plzni (B. Vidimský, Krajské nakladatelství, Západočeské nakladatelství), v Blatné (Bratři Řimsové) a na Kladně (Nakladatelství Mladých). Střelka kompasu vedla Karla Fleissiga po směru sociálního a socialistického. Jakkoli ho táhla próza a látka historická, niterně byl básníkem. Prózu o útrapách dětí v době světové války označil za píseň – Píseň o Martínkovi (Krajské nakladatelství v Plzni, 1963). V prologu pak předeslal: „Věčný kruh zrození a zániku naplňuje melancholií jen toho, kdo utonul v pošetilém přecenění – zbožnění sama sebe. Jediná jest úzkost v těchto úvahách, aby dílo, které leží za námi, nezměnitelně, nenapravitelně, a nezrušitelně, bylo dobré. Ale tím dílem nejsou jen knihy, stavby a stroje. Dílem tím jsou stopy, které zanecháváme v srdcích lidí. Jimi hromadíme zásluhu nebo odsouzení. A tento výsledek nás doprovází na neznámé a nedozírné pouti všehomírem.“

Tím spíš je nám třeba dojít s Karlem Fleissigem pod klenbou korun Stromů až na konec aleje: „Viděli jste strom s rouškou? Viděli jste pařát rakoviny, jak se zaklesává hluboko do jeho boků i slabin, z nichž košatí krása i plodnost? // Souladně vrchovaté jsou měřice bolesti stromu i člověka, když se v nich zabydlí tumor, ten zhoubný novotvar sobeckosti, který chce žít jenom na úkor druhého. // A jak se tu najednou zužuje objem životního jmění, uzavřeného do operačního pole a ohraničeného rouškami, přichystanými andělským pohybem rukou i prstů zdravotních sester. Jak tu pod bělostným jíním prostěradel a plášťů přenocují za bílého dne v narkóze těla nešťastníků, pro něž není milodaru kromě zapomnění.“ (Strom s rouškou)