Stýskání po mámě
Joyce Carol Oates
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15007/bmid_styskani-po-mame-nKD-15007.jpg
4
21
21
Psychologický román americké autorky je intimním příběhem jedenatřicetileté ženy, která po matčině smrti vzpomíná na svůj minulý život a v paměti si znovu s láskou skládá matčinu podobu a její jen zdánlivě všední osud. Nečekaná násilná smrt matky je pro jednatřicetiletou, svobodomyslnou a úspěšnou hrdinku zpočátku jen velkou osudovou ranou, jejíž dosah si v prvním ochromení ani plně neuvědomuje. Čím delší doba však uběhne od matčiny smrti, tím víc na ni doléhá definitivnost ztráty. Vědomí, že nedala včas a dostatečně matce najevo svou lásku a obdiv ji trápí, nutí ji vzpomínat a skládat kousek po kousku nejen matčin, ale i svůj vlastní život, přicházet na klíčová či krizová místa jejich vztahu, a to všechno s mučivou lítostí a pocitem dlužníka. Intenzitu jejího smutku umocňuje i potřeba dosáhnout potrestání matčina vraha, která zatím není naplněna. Celý rok hrdince trvá, než se vyrovná se svou bolestí a dokáže díky ztrátě nejbližšího člověka přijmout vlastní dospělost se všemi riziky a smířit se i sama se sebou.... celý text
Přidat komentář
Psychologický a hodně osobní román o ženě, která najde svoji matku mrtvou. Prožíváme s hlavní hrdinkou Niki násilnou smrt a pohřeb její matky, truchlení a stýskání po ní. Niki dělá co může, aby se se ztrátou nějak vyrovnala. Její život nabere úplně nový směr. Dozví se několik skrytých tajemství ze života své matky a na čas se vžije do její kůže a dělá to co dříve dělávala její matka. Tato kniha donutí čtenáře zamyslet se nad vlastním vztahem k matce a nad pomíjivostí života. Moc se mi líbila, četla se zlehka a zakončena je skvěle.
Není to můj žánr, ale i tak jsem si chtěla přečíst. Kdyby měla kniha cca o sto stránek méně, možná by mě bavila i více. Přišlo mi tam hrozně moc zbytečného psaní okolo, co ani moc nesouviselo s příběhem. Alespoň podle mě
Autorovy další knížky
| 2007 |  Znásilnění: Milostný příběh |
| 1982 |  Zahrada pozemských slastí |
| 2009 | Hrobařova dcera |
| 2001 | Blondýnka |
| 1988 | Bohyně a jiné ženy |
tuze zdlouhavé a plné body shamingu. v očích hrdinky je nadváha vedlejších postav jejich dominantní charakteristikou, které se opakovaně vysmívá. výhrou není ale ani opak obezity, starší ženu popisuje zase jako vyschlou.
jediné postavy, disponující atraktivitou, jsou hlavní hrdinka, její zesnulá matka a v konečném důsledku štíhlý detektiv.
chápu, že to mělo asi vykreslit narcistní sklony postavy, ale proto se ještě hanlivé odsudky a sebezálibné obdivování nemusely opakovat ad nauseam. takhle to skoro zní, jako by autorka měla nějaký problém se sebeobrazem. scéna, kde Nikki hostí preláta a s ošklivostí sleduje, jak dotyčný pojídá skořicové rohlíčky, ve mně vyvolávala chuť vypíchnout si oči.
líbila se mi protivná starší sestra, ochable charismatický milenec a ambivalentní sbližování s detektivem.
*
EDIT:
až zpětně mi došlo, že jsem nekomentovala hlavní děj knihy; asi proto, že mě do něj autorka nevtáhla, postavy mi byly vlastně fuk. možná, že kdyby Oatesová věnovala nerůžovému stavu manželství rodičů stejně prostoru, jako růžovým vlasům Nikki, záleželo by mi na nich víc.
rychlý přerod hrdinky z rodinné rebelky do pokračovatelky v misi matky - která usilovala o to, aby mi ji měli všichni rádi, pečovala o potřeby druhých namísto vlastních a submisivně se poddávala dominantním lidem ve svém okolí, až se jí tento balíček stal osudným - mi nepřišel věrohodný. stejně jako příliš ostrý střih ve vztahu k matce, kterou hrdinka na počátku knihy nesnáší a vzápětí žalostně miluje.
a asi mě to celé irituje tím, jak postava matky - světice podporuje společenskou adoraci sebeobětování. už dlouho se přitom ví, že sebeobětování není znakem osobnostních kvalit, ale jde o adaptační strategii na minulá traumata. viz. skvělá přednáška G. Matého, kde cituje z úmrtních oznámení mnoha takových záchranářsky založených - a předčasně zesnulých lidí.