Stýskání zakázáno - Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu
Soňa Červená
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412068/bmid_styskani-zakazano-kousek-meho-divad-rNT-412068.png
4
22
22
Komorní pěvkyně Soňa Červená, česká mezzosopranistka, zahájila svou profesionální operní dráhu po zkušenosti z Osvobozeného divadla v operním angažmá v Brně, odkud po sedmi letech přešla do Berlína. V nejvýznamnějším, tehdy východoněmeckém operním divadle vytvořila role, které jí otevřely cestu na prestižní světové scény západní Evropy i Spojených států amerických. K její strhující Carmen tvořily vynikající protějšek role francouzského, německého a italského repertoáru i německé barokní opery, zvláště pak opery dvacátého století – Janáčka, Berga, Stravinského, Prokofjeva, Hindemitha, Nona, Ligetiho, Henzeho, Brittena. Spolupracovala s vynikajícími režiséry a dirigenty a sama stanula mezi světovou pěveckou elitou. Byla protagonistkou avantgardních divadelních inscenací šedesátých až osmdesátých let, nastudovala a provedla obdivuhodně rozsáhlý koncertní repertoár písňový, kantátový a oratorní. Její umělecké působení bylo dvakrát oceněno titulem komorní pěvkyně (v Berlíně r. 1960 a ve Frankfurtu r. 1978). Paměti komorní pěvkyně Soni Červené Stýskání zakázáno vyšly původně po jejím návratu z emigrace v letech 1999–2006 ve třech českých a jednom německém vydání. V přepracované a doplněné podobě nyní tuto knihu vydává Nakladatelství Academia jako první díl pamětí, na který obsahově navazuje kniha Stýskání zažehnáno, poprvé vydaná Nakladatelstvím Academia v edici Paměť v roce 2017.... celý text
Přidat komentář
Životní příběh Soni Červené dokládá, že velké umění lze dosáhnout jen s plným nasazením. O to smutnější je, že musela navíc překonávat překážky kladené režimem, které vyřešila emigrací. Každý režim, který brání seberealizaci nadaných jedinců (z vědy, kultury, sportu nebo jakékoliv jiné činnosti), okrádá v konečném důsledku nás všechny.
Zajímavé jako přehled rolí a vystoupení, spolupracovníků, úryvků z recenzí. Čtenář si udělá obrázek, jak neuvěřitelně byla vytížená, neustále zkoušela, každý den někde vystupovala, cestovala z místa na místo, únavu si nepřipouštěla. To je ale všechno. Říkám si, při vší úctě k tomu, co dokázala, že buď byl její život opravdu nekončící sérií zkoušek a vystoupení, nebo se záměrně rozhodla v memoárech všechno osobnější vynechat. Uvědomila jsem si to hned na samém začátku. Ve druhé větě knihy je zmíněna existence sestry, dál už ale o ní není ani slovo, jako kdyby spolu nevyrůstaly. Líčí své prázdniny s tatínkem u moře, své střety s maminkou, a sestra nikde, až mnohem později je zmínka, že maminka nechtěla odjet a raději pobývala s vnoučaty na Moravě. To samé platí o sestřenici Evě, která přitom musela být blízkou přítelkyni. Vím, že jsou to memoáry Soni Červené, takže jsou o ní, jenže kdokoli, když začne vzpomínat na svůj život, vzpomíná právě i na lidi, kteří byli jeho součástí. Takhle na mne memoáry Soni Červené působily trochu jako podrobnějšími komentáři rozšířené profesní CV. Nic víc.
Na jméno Soni Červené jsem narazila kupodivu teprve před pár lety v souvislosti
s jejím účinkováním v operním nastudování procesu s Miladou Horákovou
„Zítra se bude…“. Nějakou dobu poté jsem viděla moc pěkný celovečerní dokument
Olgy Sommerové „Červená“. A tak mi nemohla uniknout ani knížka memoárů.
Četla jsem a žasla, znovu a znovu. Nejen nad tím, co jsem už věděla a nad tím, co jsem se teprve o osudu téhle mimořádné dámy dozvídala. Ale zejména nad další hřivnou, která jí byla darována jaksi mimoděk, a to schopnosti vypovídat o vlastním životě tak poutavě a s takovou neokázalou noblesou.
Vděčně (a bez obvyklého brblání na šumy a nevyhnutelnou opotřebovanost nosiče) jsem taky vyposlechla cédéčko s nahrávkami zpěvu, které je součástí knihy.
Díky za ně.
Soňa Červená je pojem nejen pro milovníky opery - je to symbol nezdolné vůle jít za svým snem, překonat všechny překážky osudu a vytrvat. Myslím, že už název této biografie hovoří o mnohém - paní Červená by jistě měla mnoho důvodů si "stýskat", ale to je naprosto proti jejímu naturelu, o tragických událostech mluví v knize věcně a bez zbytečného patosu - a podobně líčí i svou cestu uměleckou - a čtenáři se až tají dech nad všemi peripetiemi jejího života. Pokud bych měla použít jedno slovo k popisu knihy, napadá mě: precizní. Obsahuje soupis rolí a recenzí , dozvíte se kdy, kde a s kým role studovala - navíc vše psané krásnou češtinou. Pro mne byla paní Červená jedním z jmen, které se snažili komunisté vymazat z našeho povědomí - jsem proto velmi ráda, že jsem se mohla touto cestou s paní Červenou seznámit.
Soňa Červená je TAK mimořádná žena, mám ji na své nástěnce žen, které obdivuji. Když jsem četla jiné knihy ze světa opery, vždycky mi scházela ta hudba, o které se jen psalo. A tady mi konečně bylo splněno přání nejen číst, ale i slyšet. Chtěla bych toho o Soně vědět mnohem víc. Chtěla bych naslouchat moudrým radám ženy vnitřně i navenek nádherné. Doufám, že ještě napíše další knihu.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Stýskání zažehnáno |
| 2014 | Stýskání zakázáno - Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu |
| 2001 | Můjváclav |
Není to zrovna literárně vybroušené, Soňa Červená vypráví o svém životě prostě a bez příkras. Ale její životní příběh je nadmíru zajímavý. To, jak ztratila (a v jednom případě opět na čas nalezla) své tři "otce" a poté i své tři partnery, je vskutku dobrodružné. Člověk si uvědomí, že ani lidé úspěšní (a právem) to často nemají jednoduché a že by s nimi vlastně ani na chvíli neměnil. Její oddanost opeře a divadlu ji mnohokrát stála mnoho, ale právě díky ní se dostala tam, kde je dnes.
Podobně jako milary jsem na její osobnost narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - u mě až s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A stejně jako ona se o ní chystám dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.