Superpozice
Kat Kaufmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/322911/bmid_superpozice-W67-322911.jpg
3
56
56
Všechny postavy v této knize se vymyslely samy, nebo z nich to, čím jsou, udělali matka, otec, spolužáci, svině a kreténi. Peprné motto románu Superpozice, což je termín z kvantové fyziky i geologie, nás uvádí do světa šestadvacetileté hudebnice Izy Lewinové: jako dítě přišla do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devadesátých let. Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je blbost; ona říká „migrační popředí“. A tak glosuje svou každodennost, chodí na mejdany, hraje pro peníze, bloumá po Berlíně… Poetický jazyk se střídá s politicky nekorektním a vytváří zajímavou románovou mozaiku.... celý text
Přidat komentář
Čím více stran knihy jsem přečetla, tím více mi unikal děj příběhu. Bylo to tak zmatené a depresivní, až jsem nabyla dojmu, že takovýto příběh se dá pochopit jen s několika promile ruské vodky v krvi. Ale vlastně tomu rozumím. Hledání sebe sama je fuška.
Ale abych nebyla jen negativní. Některé myšlenky v knize mě zaujaly a dokonce jsem se přistihla, že o nich přemýšlím. Zvláštní kniha.
Tahle kniha je velmi zajímavou prózou. A rozhodně nesedne každému. Mě sedla už jen v tom, že se odehrává v Německu, dokonce i ve stejné čtvrti Mitte, jako předešlá odeonka Svět v zádech. Izy Levinová se narodila jako super nadané dítě ve hře na klavír. S milovanou babičkou Ellou, matkou Miri a otcem Arim má celý život hezký vztah, který je narušený jen emigrací z Ruska do Neměcka. Tam Izy potkává svou životní lásku Timura, který je pro změnu arab. I on Izzy miluje, ale zároveň miluje další.. a tak se Izy ocitá na pomezí hledání sama sebe v zemi, ke které vlastně nemá vztah a vzpomíná na své milované Rusko. Nadaná klavíristka a skladatelka je tu tedy spíše jako zranitelná slečna, která si utváří pohled na svět, který není vždy přívětivý a dle jejích představ. Protože "aby se člověk našel, musí se nejdříve ztratit."
Zajímavou částí knihy je doslov, kde sama autorka vysvětluje, že kniha je svým způsobem její autobiografií s přidanými prvky. O žití na pomezí kultur a států, o rodině, o kultuře, o náhledu na svět.
Próza o šestadvacetileté Izy Levinové, která na začátku devadesátých let přichází společně s rodiči a dalšími sovětskými Židy do Německa. Izy složila svou první skladbu pro divadlo a je zamilovaná do ženatého Timura, který se ale nemá k rozvodu. Mimochodem jsem za celou knihu nepochopila, jestli Timur žije a je s ní a nebo je jen v jejích představách.
Hlavní hrdinka se nachází v rozpoložení a intenzivně hledá vlastní identitu, což je pro ni vlivem exilového vykořenění značně obtížné. Je Židovka? Ruska? Němka?
Rusko je pak pro ni hlavně dětství a minulost. Přesto touží po Timurovi, který je stejně jako ona německý Žid s ruskými kořeny.
Kniha je na čtení velice náročná. Vulgarismy střídají lyrické popisy, úvahy o existenci a běžný život.
Je v ní hodně myšlenek, které člověka dokážou roztříštit na molekuly a přistihne se, že stejně jako Izy, tak i on začíná hledat sám sebe a pochybovat nad existencí sama sebe... Opravdu! Takhle mě dokázal rozhodit jen učitel na SŠ při hodině filozofie...
Každopádně těch myšlenkových pochodů bylo v knize tolik, že jsem se pak začala ztrácet. Kniha mě bavila, to ano, ale je to takový průměr.
Nechápu ani se nesnažím pochopit. Smysl téhle knihy je pro mě záhadou i po přečtení doslovu. Divím se, že jsem ji vůbec zvládla přečíst. Ovšem kdybyste se mě zeptali, o čem byla, absolutně netuším... O tom, jak hlavní postava hledá sama sebe? O prolínání různých realit, vzpomínek, snů atd.? O vykořenění Židů, Rusů a kdoví koho ještě?
Ne, tenhle druh literatury není nic pro mě. Navíc střídání jazyků, několika fontů písma... Nesedlo mi to.
Tato kniha je šleha, snad autobiografie velmi nadané, život a svět okolo sebe vnímající ženy. Krásné nahlédnutí mysli, velmi pěkné myšlenkové pochody člověka tak podobnému mnohým jiným ve své generaci, nezáležijící na původu.
Místy jsem netušila, co je realita a co už představa/sen hlavní hrdinky, ale v doslovu knihy je potvrzeno, že záměrem autorky je nechat na čtenáři jak příběh pojme, nic není pevně dané a to se mi svým způsobem líbilo. Hůř se mi četly věty, kdy Izy mluví o Timurovi jako např.: "Díváš se do notebooku, teď otvíráš zásuvku stolu, vyprávíš o nových sousedech,..." Jinak kniha je čtivá, určitě stojí za přečtení.
Kniha této autorky mě zaujala nejen svým nosným tématem, ale především způsobem jeho zpracování. Pojednává totiž o tom, s čím mnoho dospívajících jedinců dnes bojuje, totiž se snahou nalézt svou identitu, své autentické já, v dnešní postfakticke době a především místo ve společnosti . Zde je hledání vlastního já ještě zkomplikovane původem hlavní hrdinky, ve kterém se spojuje starobylá židovská a ruská kultura v konfrontaci s německou kulturou 90.let...Kde jsou mé kořeny, co utváří můj život a kam mám směřovat, to jsou otázky, které si autorka prostřednictvím hlavní hrdinky klade a nabízí zajímavý výklad. Kniha je hodně o pocitech, dojmech, to však neubírá na její ctivosti.
Hodně náročné čtení,hlavně o pocitech ,vztazích k přátelům, rodině,hudbě a hledání identity.
Román, který bolí i těší, chladí i pálí - a má tolik vrstev, že se je po prvním přečtení raději vůbec nepokouším vyjmenovat. Hlavní postava Izy Levinová, 26 let, emigrace s rodiči z Ruska do Berlína. Kutání v nánosech židovsko-rusko-německém původu , odrážení se v rodičích, babičce a přátelích, totální identifikace s milovaným, nerozhodným mužem, zrcadlení v umělecké tvorbě... A velká naléhavost výpovědi a emocionální působivost. Ani závěr nepůsobí tuctově, i když kdekoli jinde by představoval neuvěřitelné klišé...
fakt je to hodně knížka o pocitech, některý momenty byly strující, ale na to, aby to utáhlo celou knihu to nějak nestačilo. každopádně hlavní hrdinka má plus za originalitu, já bych se s ní ale kamarádit nechtěla:)
Příběh s hledáním vlastní identity + v Berlíně + v Odeonu = měla jsem z toho trochu strach. :) Ale jsem příjemně překvapená, Izy aspoň umí pojmenovat, co a kdo jí schází, je srozumitelnější. I když se ukáže, že kdo ví, kam až je to vlastně pravda...
Moc se mi to nelíbilo. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická od prvního pohledu až do konce knihy, v podstatě celou dobu nedělá nic jiného, než že fňuká, ale nedělá nic pro zlepšení. Že neví kdo je, že nemá Timura, že se jí stýská po Rusku. Už dlouho se mi nestalo, abych se s někým tak hodně minula v pohledu na svět, ale tady není vůbec nic, co by mě oslovovalo. Strašně negativní knížka.
Taková trochu pocitová knížka, ve které byly zajímavé momenty- kořeny vlastního židovství, vztahy k mužům, přátelům, hudbě, téma emigrace, ale někdy to bylo pocitové až moc. Nemůžu si pomoct, když knížka nemá děj a je posouvána dopředu spíše lyricky, neosloví mě na 100 %.
Superpozice
Zajímavé, trochu depresivní, se spoustou protivných postav, které se k životu staví prostě a priori odmítavě a dekadentně.
Sem tam i docela čtivé, místy jsem se musel prokousávat.