Svedomie proti násiliu
Stefan Zweig
Stefan Zweig bol jedným z tých spisovateľov, ktorí museli emigrovať a k dobe sa primerane svojim možnostiam vyslovil práve knihou Svedomie proti násiliu alebo Castellio proti Kalvínovi, v ktorej analógiou boja Castellia proti Kalvínovi v šestnástom storočí, v storočí náboženských a fanatických vrážd, horiacich hraníc, honby na kacírov vyslovuje svoje presvedčenie humanistu, odsudzuje násilie a intoleranciu.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1970 , Epocha (SK)Originální název:
Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin
více info...
Přidat komentář
Naprosto mistrně napsané varování proti totalitě. Samozřejmě by bylo možné (a dokonce zcela oprávněné) Zweiga oprávněně obvinit z tendenčního výkladu dějin kalvínské reformace či z ahistorického překrucování, ona to ale přece jen není historická studie a stejně jako třeba Kantůrkové Hus, mluví především do současné situace. A činí to naprosto výtečně... Celkový dojem: 85%
Nesmírně patetické, ale to je prostě Stefan Zweig. Vynikající stylista a poutavý vypravěč. Rád ho čtu.
WOW. Tak tohle je teprve třetí kniha, po jejímž dočtení s klidným srdcem prohlašuji: "Je to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četl." Ty první dvě byly Prak od Michala Vrby a Jméno růže od Umberta Eca. Svědomí proti násilí je dokonalá kombinace všeho - historický příběh, filozofická esej, náboženský traktát, napínavý souboj, odborný text. A vše spolu krásně ladí do harmonického celku. Je to můj první Zweig a upřímně se stydím, že teprve první. Rozhodně se dopídím po dalších jeho dílech, protože hloubka jeho myšlenek a zároveň srozumitelnost sdělení je neopakovatelná. Příběh Castellia a Kalvína je tak nadčasový, až z toho běhá mráz po zádech. Samozřejmě je tam jasné varování před Hitlerem a nacismem, ale je tam vidět každý politik, který se snaží hloupou masu (unavenou přemírou svobody a nutnosti se neustále rozhodovat o všem) utáhnout na laciné řeči o jednoduchých řešeních, o vládě silné ruky - PROSTĚ to zařídíme, budeme stát řídit jako firmu, o všem budeme rozhodovat v centrále anofertu... pardon, nechal jsem se unést, ale zkrátka a dobře, je to tam. Bohužel. Ale vůbec nejkrásnější na tom je ta naděje, že každá tyranie jednou skončí, protože lidského ducha není možné svázat navěky. Doufejme, že má Zweig pravdu...
Skvělé a věčné, opět S. Zweig ve své plné síle. Texty zhuštěné kvalitou, poutavostí, věrohodností. Těžko hledat lepší. Každá věta je pohlazením na čtenářskou duši. Zweig to je neskutečný talent a toto je strhující a poučný příběh. Platný pro každou dobu. 100% doporučení.
Autorovy další knížky
2006 | Netrpělivost srdce |
1979 | Amok |
1999 | Svět včerejška |
1966 | Marie Stuartovna |
1993 | Marie Antoinetta |
"Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka. Když Ženevané popravili Serveta, nehájili učení, nýbrž obětovali člověka; ale víra se nevyznává tím, že jiného upálíme, nýbrž jen tím, že se pro tuto víru sami necháme upálit." (Sebastian Castellio)
Historicko-filosofická esej, plamenná obhajoba svobody svědomí, naléhavé varování před expanzí hitlerovského Německa. Rozhodně to není nudná nebo zastaralá četba. Citovat by se dalo z každé stránky, o osobním nasazení autora nelze pochybovat. Až do té míry, že ve čtenáři vzbuzuje podezření, nakolik tendenční je výběr předkládaných faktů a jejich interpretace - ale před pečlivě evidovanými přestupky, před počty popravených neutečete ani při nejlepší vůli, takže ať už by si autor přibarvoval portéty postav jakkoli výrazně, základní témata knihy jsou jasná. Je to obludný konflikt jedince a totalitní teokratické státní moci, která si své poddané nechce podrobit jen vnějškově, ale touží ovládnout a znormalizovat i jejich vnitřní svět. (A to ze zcela upřímných pohnutek!) A je to oslava člověka, který se odváží pozdvihnout hlas, zatímco všichni ostatní oponenti z touhy po klidu nebo ze strachu mlčí.
"'Nevstoupím do arény, dokud mě k tomu nedonutí mé svědomí. Chci raději zůstat němý, pokud mi to mé svědomí dovolí, než abych vyvolával diskuse a někoho urazil.' Humánní povahy vždycky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru; všichni si počínají stejně jako tento znamenitý, ale nebojovný Zerchintes: tito humanisté, duchovní a učenci mlčí a mlčí, jedni pro nechuť k halasným rozepřím, druzí ze strachu, aby sami neupadli do podezření."
Shodou okolností jsem ve stejné době nahlížela do výboru z korespondence Františka de Sales, který se stal ženevským biskupem (exilovým, samozřejmě) necelých čtyřicet let po Kalvínově smrti. S navracením kalvinistů do katolické církve měl značný úspěch, a to i díky zcela opačnému výběru prostředků, než které si zvolil Kalvín (ten s příslušným teoretickým backgroundem snad ani nemohl jinak). Dnes bychom mluvili o síle pozitivní motivace, o laskavosti a zdvořilosti, o důrazu na vnitřní svobodu. Byl to pro mě takový milý kontrapunkt k původně dosti temnému čtení.