Svedomie proti násiliu
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294872/bmid_svedomie-proti-nasiliu-alebo-castel-b4p-294872.jpg
5
88
88
Stefan Zweig bol jedným z tých spisovateľov, ktorí museli emigrovať a k dobe sa primerane svojim možnostiam vyslovil práve knihou Svedomie proti násiliu alebo Castellio proti Kalvínovi, v ktorej analógiou boja Castellia proti Kalvínovi v šestnástom storočí, v storočí náboženských a fanatických vrážd, horiacich hraníc, honby na kacírov vyslovuje svoje presvedčenie humanistu, odsudzuje násilie a intoleranciu.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1970 , Epocha (SK)Originální název:
Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin
více info...
Přidat komentář
Co dodat historie nás učí, posunuje, posiluje. I sebelepší myšlenky, sebelepší ideje a sebelepší úmysly se mohou proměnit v nástroj proti lidskosti. ,,Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka.,, kniha plná hlubokých myšlenek a polemik.
Příběh by stačil na 10 stran, ale Stefan se dost rozepisuje a vnucuje svůj názor. Nebyl událostem přítomen, pouze přečetl pár spisů, ale dělá jako kdyby sám vše sledoval. Autor si často protiřečí, je příliš zaujatý, z jedné strany dělá nevinného chudáčka a z druhé nejstrašnějšího ukrutníka. Vkládá vlastní slova do úst. Stefan byl zjevně liberál - komunista a zveličuje, přehání, používá zbytečně nadměrně cizích slov, je pasivně agresivní, povyšuje se a slovo znásilňovat (znásilnění ducha, znásilnění názoru, znásilnění svědomí, znásilnění vůle, znásilnění pravdy) je snad na každé druhé straně. Castellio je podle Stefana největší dobrák a přitom později vyjde najevo, že věděl o zločinci, který byl jeho přítel, který vraždil novokřtěnce nebo že Castellio přeložil kacířské dílo, které uznává mnohoženství. Přitom je podle autora protagonista pokorný, skromný, nikomu názor nenutí, ale zároveň neustále vydává nové knihy a píše úvodníky, i když vlastně nechce a prohlašuje, že naposledy reaguje. Castellio je prý sám a komár, co zápasí se slonem a přitom za sebou má katedru i podporu uznávaných mužů. Celé je to přehnané. Castellio se neposmívá a je hodný, přitom o pár stránek předtím "odpovídá s posměchem". Stefan Zweig stírá vše, co by odporovalo jeho myšlence. Když odepisuje Kalvín nebo de Beze je to se zlostně vztyčenou pěstí a pěnou u huby a když píše Castellio je to skromně a pokorně a jako hodný chlapec, co se jen chce vyjádřit, ale nikomu neškodit a nevnucovat se.
Myšlenka díla je asi fajn, dozvěděl jsem se nové věci, naučil nová slova a nadávky, ale celé je to bohužel zabalené do liberálního kabátu, který ovlivňuje - znásilňuje - názor, svědomí a ducha čtenáře. Hlavně tedy mladého člověka, který nezná lépe... Je to předpojaté, zveličované a komunistické. Na konci se píše, že každý má šanci povstat, ale víme, že to nikdy nebylo možné. Žijeme v 1984 na steroidech.
Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala.
Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení.
"Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt."
"Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."
Absolútne ale že absolútne majstrovské dielo o (podľa mňa) neprávom trochu pozabudnutej epoche. Čítal som to už dávno a rád sa k tomu vraciam.
Majstrovské Zweigovo dielo! Treba si prečítať, myšlienky, ktoré v ňom vyslovil, stávajú sa aktuálnymi zas... " ...vždy, keď sa ľudstvo pridlho a bezstarostne teší mieru, zmocní sa ho nebezpečná túžba opojiť sa silou a zločinecká rozkoš, pachtiaca po vojne." Avšak vyslovuje nádej, vlastne presvedčenie: "Ale takisto, ako zákonite opadne voda po každej záplave, vo veľmi krátkom čase zostarnú a vychladnú všetky krutovlády a v čase, ktorý im je vymeraný, zaniknú všetky ideológie a ich dočasné víťazstvá: jedine idea duchovnej slobody...sa večne vracia, pretože je večná ako duch. Márne sa preto mocnári nazdávajú, že zvíťazili nad slobodným duchom, keď mu zapečatili ústa. S každým novým človekom sa totiž rodí nové svedomie a vždy sa niektoré rozpamätá na duchovnú povinnosť pokračovať v starom boji za nezadateľné práva ľudstva a ľudskosti.. "
Je obdivuhodné, jak dovede Zweig aktualizovat spor starý téměř 400 let. Je osvěžující a přitom stále poučné přečíst si o věčném souboji mezi mocí a lidskostí na pozadí okolností jiných než současných nebo nedávných. V průběhu četby jsem často myslel na to, že autor události jistě umělecky stylizoval, že Kalvín nemohl být taková stvůra a že Castellio jistě také nebyl tak čistou duší, jak je vykreslen. Ale co na tom - efekt byl dosažen, a byl silný. Ostře vyprofilované dobro a zlo je zaručeně působivým prostředkem. Kniha mě přivedla ke studiu další literatury o vzniku a vlivu protestantismu, kterou jsem dohledal ve své knihovně, a já udiven zjišťuji, jak málo toho zase vím... A ještě neliterární poznámka na okraj: když jsem bral knihu do ruky, vždy jsem měl chuť nalít si sklenici dobrého červeného vína. Tak na mě působila obálka, název edice Pozdní sběr a nakonec i Kalvínovo jméno.
Pecka, sjel jsem ji na jeden zátah! Kdybych si náhodou nepustil mluvené slovo, tak ani nevím, že existovali tito skuteční hrdinové i toto neskutečné zlo. Média nás bohužel sytí hlavně jedním člověkem, který podstoupil sebeupálení, ač ve skutečnosti nikdo neví, proč to udělal, ale tak to bohužel chodí v každém systému.
No nic, jdu pátrat po další Zweigově knize.
Nejlepší kniha o podstatě a vývoji DIKTATURY, jakou jsem kdy četl. Myslím, že v dnešní (a každé) době by měla být povinnou četbou, pro každého přemýšlivého člověka. Strhující a nečekaný závěr mě donutil okamžitě si knihu projít znovu, tentokrát v rozhlasovém nastudování, které je také úžasné.
Úžasná kniha ! Donutila mne přehodnotit některé své názory, navíc jsem si uvědomila své chabé znalosti historických souvislostí.
"I nejryzejší pravda vnucovaná násilím stává se hříchem proti duchu."
Kalvinismus, reformační proud v křesťanském myšlení, byl ve svých počátcích v 16. st. pro člověka, jeho svobodnou mysl, humánní uvažování, kulturní cítění a individuální svobodu smrtící. Na nerovném souboji (svědomí) francouzského teologa a kazatele Sebastiana Castellia hájícího toleranci a humanitu a (násilí) Johna Calvina, zakladatele kalvinismu a kontroverzního obhájce teze predestinace a absolutní moci Boha chránící před věčným zatracením duše Zweig poukazuje na význam politické a náboženské tolerance, lidství a nebezpečí diktatury politických i náboženských ideologií, které pro své cíle likvidují jakýkoli protinázor i jeho nositele a tedy svobodného ducha, kterého má přitom člověk dán od Boha, aby jej uplatňoval a ne v sobě umlčoval. Obvinění z kacířství se stalo nebezpečným nástrojem mučení a umlčení nevinných těmi, jež právě měli moc. A stačilo jen slovo, bez věrohodných důkazů.
Svědomí proti násilí je jedna z nejlepších apologetik svobody a humanity, jaká se mi kdy dostala do ruky. Zweigovo vyprávění je nesmírně poutavé, jakkoli těžké pro míru nespravedlností a násilí, které se zde ve jménu Boha dějí nevinným lidem, je to však nádherná obhajoba svobody názoru a ducha člověka, které jsou v mnoha zemích potlačovány dnes, stejně jako tehdy. A přece Zweig - cele v duchu Castelliova přesvědčení - neopomíjí vepsat i světlé stránky jak samotného Calvina, tak i jeho učení, které se nakonec prosadilo daleko za hranicemi města Ženevy, a které samo v konečném důsledku, i když přes nemalá dilemata, koná ve jménu humanity, kterou Calvin sám ve svém zavilém nepřátelství vůči Castelliovi málem upálil na hranici, jako upálil svého ideového odpůrce Serveta.
Kalvinismus a kalvínské učení absolutní poslušnosti vtiskl svou tvář zemím, jež si podrobil, a dal vzniknout zvláštnímu typu nenápadně žijícího, bezúhonného občana, který bezpodmínečně plní své mravní i náboženské povinnosti, říká autor. Již na ulicích má být znát na první pohled, že zde existovala nebo existuje kalvínská kázeň. A to podle jisté odměřenosti v chování, bezvýraznosti v odívání a vystupování i podle neokázalosti kamenných budov. Strávila jsem v Ženevě studiem nějaký čas. Kdo město znal, mě litoval, kdo ne, záviděl. Takové nudné město, říkali. Odívání se určitě změnilo, stejně jako domy, protože Švýcarsko od 16. století nesmírně zbohatlo. Jinak ale mohu potvrdit zjevné úsilí vrchnosti města o zachování mravní čistoty obyvatel Ženevy. Noční bary nepřesáhly počet prstů na jedné ruce, byly takřka neviditelné a alkohol v nich (tehdy) pouze pro hosty cizince. Obchody zavíraly přes poledne, navečer a o víkendech zcela. Stačilo mi ovšem přejet nejakých 85 km přes francouzské hranice a tam si v supermarketu, se spoustou dalších Ženevanů ☺, nakoupit. Vpravdě poklidné městečko, kde lidé ve volném čase korsují podél ženevského jezera. Jenom si člověk není jist, jestli a kdy vůbec Ženevana potká, protože zde jsou sídla mnoha mezinárodních organizací a vysoký počet přistěhovalců. A stejně tak je enormně vysoká kriminalita hlavně co do vykrádání bytů. Tohle už městská vrchnost zdá se nezvládá.
"Moc podněcuje k všemohoucnosti, vítězství k zneužití vítězství. A tak těmto konkvistadorům nikdy nestačí, že nadchli tak mocně tolik lidí pro svůj osobní přelud... Podléhají vždy znovu pokušení přeměnit většinu v totalitu a chtějí vnutit své dogma i nestoupencům. Nestačí jim jejich vyznavači ani jejich nohsledi, duševní nevolníci a všichni ti, co se odevždy přidávají ke každému hnutí, nikoli. Chtějí, aby i lidé svobodní, aby i menšina nezávislých se stala jejich chvalořečníky a otroky. A aby prosadili své dogma za jedinou pravdu, označují z moci státu každý odlišný názor za zločin. Vždycky znovu se naplňuje tato kletba všech náboženských a politických ideologií, které se zvrhají v tyranie, jakmile se promění v diktaturu."
Samozřejmě se nejedná pouze o souboj Serveta s Kalvínem a Castellia s Kalvínem, nýbrž o nadčasové vytyčení souboje humanity s tyranií. Ono upřímně, viděli jsme co se stalo, když u nás „vládl" falckrabě Fridrich; „vyčištění" chrámu Svatovítského byla odporná akce radikálního kalvinismu. Popravdě na toto úžasné nadčasové dílo mne přivedlo nastudování pro ČRO Vltava s nezapomenutelným Františkem Derflerem, a tak jsem si to nemohl nechati ujíti. „...Chtějí aby i lidé svobodní, aby i menšina nezávislých se stala jejich chvalořečníky a otroky. A aby prosadili své dogma za JEDINOU PRAVDU označují z moci státu každý odlišný názor za zločin." Myslím si, že by si to měl přečísti každý- věřícího či pohana nevyjímaje. 95%
Mrzí mě, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládal. Svědomí proti násilí by se dalo ve zkratce označit za nadčasovou oslavu humanismu. Stefan Zweig byl humanista a je všeobecně známo, v jaké situaci knihu napsal a co chtěl jejím prostřednictvím světu sdělit.
Ono se totiž vůbec nemusí jednat pouze o souboj Castellia s Kalvínem, protože střety jednotlivců s diktaturami či jinými formami nesvobody se dějinami táhnou opakovaně, přičemž v mnoha rysech jsou si dost podobné. Zweig v knize brilantně popisuje nástup diktatury k moci a prostředky užívané k jejímu udržení. Jak napovídá samotný název knihy, primárně důležitá je otázka svědomí, kdy odvážné vystoupení byť i jediného člověka nahlas říkajícího pravdu má smysl.
Kniha je moc hezky napsaná a čtivá. Zweigův vzletný styl se mi velmi líbil a díky již zmíněné nadčasovosti jsem se dokázal s mnoha myšlenkami v knize plně ztotožnit. V průběhu četby jsem v duchu autorovi nejednou tleskal ve stoje. O to více se pak těším na jeho Svět včerejška. Dík náleží nakladatelství Prostor za krásné vydání z roku 2017.
„Právě tehdy, kdy chápeme svobodu už jako návyk, a ne jako nejsvětější vlastnictví, vyraší ze tmy pudového světa tajemná vůle, aby ji znásilnila; vždycky, když se lidstvo příliš dlouho a příliš bezstarostně těší z míru, zmocňuje se ho nebezpečná zvědavost po opojnosti síly a dostává zločinnou chuť na válku.“
Pro zájemce přidávám stručnou recenzi knihy v českém vydání: https://horasion.cz/stefan-zweig-svedomi-proti-nasili-kniha/
Kniha byla velmi čtivá a opravdu unikátní, protože portrétuje jednu zatajovanou část křesťanských dějin.
„Historie, ta nemá kdy na spravedlnost. Jako chladná kronikářka zaznamenává jen úspěchy, ale málokdy měří mravní měrou. Obrací pozornost jen na vítěze, a přemožené nechává ve stínu. (...) Ale přesto nelze označit za marné žádné úsilí, které vychází z ryzího charakteru, nikdy se vynaložená mravní síla ze světa zcela nevytratí. I když prohráli, splnili své poslání ti, co byli přemoženi, ti, co přišli příliš brzy se svým nadčasovým ideálem; neboť každá idea nabývá zde na zemi životnosti jen tím, že si vytváří své zvěstovatele a vyznavače, kteří pro ni žijí a umírají. Z duchovního hlediska dostávají slova ‚vítězství‘ a ‚porážka‘ jiný význam; proto bude třeba vždy znovu připomínat světu, oceňujícímu jen pomníky vítězů, že skutečnými hrdiny lidstva nejsou ti, kdož budují své pomíjivé říše na milionech hrobů a zničených existencí, nýbrž právě ti, kteří sami jsouce bezmocní podlehnou násilné moci, jako právě Castellio Kalvínovi, v boji za duchovní svobodu a za konečné vítězství humanity.“
Obhajoba humanity z pera mistra Zweiga je vážně strhující! Byl jsem tak pohlcen jeho nasazením, jeho osobní angažovaností, že jsem ani příliš nezkoumal, jak moc se drží historických reálií. Jasně, trochu jsem si Kalvína, Serveta i Castellia (toho hlavně, než jsem se dozvěděl o této knize, nebylo mi jeho jméno ani jen povědomé) googloval, abych jejich příběh četl v kontextu, ale nějak by mi tentokrát nevadilo, kdyby si autor pro své potřeby něco poupravil – vnímal jsem totiž tuhle knížku jako modelový případ, jako exemplum.
Protože kniha není jen o kalvinismu, nebo jenom o nacismu. Připomenout nám může také leccos z komunistického experimentu i současného režimu. Je zkrátka o obecné tendenci vládnoucích struktur (ať už to jsou fanatici nebo „pouze“ pragmatici) uchvacovat moc a o tendenci moci vnikat do každého prostoru, který demokraté – z lenosti nebo přílišné bezstarostnosti – nebrání. Je vlastně o nesamozřejmosti svobody, o nutnosti ji neustále aktivně hájit.
Věcí, které mi neladily, bylo minimum, ale našel jsem. Posuzování povahových rysů podle obličejů protagonistů, například. A taky jsem někdy měl pocit, že vykreslený morální profil Kalvína byl až příliš jednostranný: když se rozhodl se neúčastnit popravy Serveta, je mu to přičteno ke zlému (Odsoudí a pak se tváří, že se ho to netýká! Hanba!), ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že kdyby na upálení přítomen byl, tak by to od Zweiga schytal taky (ve smyslu: Krutě se kochal jeho smrtí! Hanba!).
Jako křesťana mě při čtení téměř fyzicky bolelo při uvědomění si, co všechno jsou si lidé schopni dělat v Jeho jménu. Sice tentokrát nebyla viníkem moje katolická denominace, ale to nebyla žádná útěcha, inkvizice a upalování čarodějnic byly morálně stejně zvrácené. Není jednoduché si to přiznat, ale nemůžu zavírat oči před faktem, že upřímně věřící lidé jsou schopni při prosazování své představy o pravdě nevidět lidskou důstojnost bližního stejně spolehlivě jako nacisti nebo komunisti. A tak nezbývá, než se společně se Šebastiánem Castelliem ptát: „Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí (...) Je pravda, že ses nyní tak změnil? (...) Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouhání Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!“
Myslím si, že každý z nás má v sobě trochu Castellia, jen málokterý člověk je natolik ztracený případ, že by někde uvnitř necítil tíhnutí k lidskosti. Ale každý v sobě máme i trochu Kalvína: jsme někdy přesvědčeni, že naše zkušenost je objektivní pravda, že tato pravda je dobrá pro všechny a když naše okolí holt ještě nedorostlo k jejímu poznání, je přece věcí obecného blaha použít pro dobro ostatních trochu té manipulace, nátlaku a násilí – byť jen emočního... Nikdo z nás už dnes neškrtne sirkou pod hranicí s jiným člověkem, ale na úrovni mezilidských vztahů se můžeme netolerancí a nedostatkem empatie stávat těmi, kteří zraňují. Kdysi jsem četl, že snad všechna nelaskavost se vynořuje v okamžiku, kdy zapomeneme, že ten druhý je jako my. Tak si myslím, že je to dobré si to připomínat.
Ještě tak před desíti lety bych do komentáře ke knize optimisticky psal, že žijeme v době, kdy osvědčování Castelliových vlastností nebude třeba, že demokratické instituce jsou v Evropě tak pevné, že žádný Kalvín nemůže dostat relevantní prostor pro uskutečňování násilí na společnosti. Dnes si tak jistý nejsem, dnes už mám trochu strach. A proto si myslím, že je důležité číst Zweiga – nebo třeba Havla a Snydera – a pěstovat v sobě lásku k druhým, toleranci a připravenost nést svůj díl odpovědnosti. Může to být zapotřebí. Pokud ne, tím líp...
„Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná.“
Ve znamení konstantního nezájmu pro mě další rok začíná hekticky, protože co začnu číst, to odkládám. Teprve až Zweig mě zaujal sdostatek, abych u knihy setrval do konce. Vytrhl historický kontext, aby hlásal univerzální konflikt. 'Svědomí proti násilí' mě zaujalo hlavně náhledem do myslí zúčastněných, a to jak teokratického Kalvína, tak "svědomí" Castellia - všechny ty drobné momenty, kdy Zweig sice fabuluje, ale fabuluje dost možná velice přesně, jaký je z nich kdo člověk, jak vnímá život, lidskost. Nicméně, asi nejznámější citát knihy „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ je aktuálnější, než kdy dřív. Církve přinesly spoustě lidí během své existence kýženou duchovní pomoc, což ale pořád nevykupuje vše ostatní co napáchaly a stále páchají a že, pokud by člověk začal Bibli studovat, zjistil by, že většina největších církví na téhle planetě hlásá věci, které sice chytře nejsou (většinou) s knihou v rozporu, ale ještě lépe, nikde v ní vlastně nejsou.
Na Zweigovi nejvíc obdivuji, že vedle subjektivního odsouzení „zla“ mu zbývá smysl pro objektivní velikost některých jeho představitelů. Bez ohledu na to, jak si tento liberál, humanista a individualista hnusil Kalvína, dovedl vystihnout některé jeho ušlechtilé rysy (například pracovitost a kultivovanost), místo aby ho popsal jako primitivní a násilnické prase. Na druhou stranu si neidealizuje povrchního všeuměla Serveta, ač s ním z lásky k člověku sdílí jeho utrpení. Přijde mi, že tahle nuance části čtenářů jaksi unikla.
V knížce ale samozřejmě nejde o Kalvína, pouhou stafáž „Zla“, nýbrž o Castellia.
Jako historik si myslím, že Zweig dělá chybu ve dvou zásadních věcech. Zaprvé v tom, že ztotožňuje svoje mravní zásady (humanismus, kosmopolitismus, ...) s civilisací obecně, a zadruhé v tom, že předkládá jedince vymykajícího se době za měřítko jeho současníků. Asi v tom smyslu, že když mohl být tolerantní Castellio, mohli a měli být tolerantní všichni lidé 16. století. Je velmi cenné, že nám autor Castellia, toto čisté a nezávislé svědomí, ukázal jako důkaz, že člověk výjimečně může přerůst svou dobu. Ale nelze jím obžalovat Kalvína, protože Castellio byl muž (v dobrém smyslu) anachronický a výjimečný. Stejně tak nelze obžalovat řeckou civilisaci s argumentem, že Diodóros byl už ve své době odpůrcem otrokářství a Pýthagorás vegetarián, tak proč ne všichni?
* „Kalvínův obličej je jako vápencový kras, jako jedna z těch opuštěných odlehlých krajin, v jejichž němé uzavřenosti sídlí jen bůh, ale zhola nic lidského.“
* „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ (Castellio)
* „A i ty nejlepší věci, které z nás vznikají, jsou vždycky zamořeny a znešvařeny tělesnou nečistotou a zaneseny špínou.“ (Kalvín)
Úžasná a nadčasová kniha. Mierne netradičný štýl písania, trochu mi to najmä zo začiatku pripadalo ako z wikipédie alebo nejakého historického článku. Som vďačný za túto knihu, pretože som sa opäť niečo dozvedel z histórie, spoznal minimálne dve významné postavy dejín o ktorých existencii som nemal tušenie. Číta sa táto knížka ako nebo. Zaujme, pohltí a aj napriek tomu, že viete ako to skončí, neviete sa od nej odtrhnúť. Skutočne napínavejšie ako niektoré detektívky. Plus nie je nejaká obsiahla, takže v nej nenájdete žiadnu vatu ale iba podstatné veci. Krása. Určite odporúčam.
Tohle je typický Zweig: exaltovaný, hluboce angažovaný, řemeslně dokonalý. Já mám ten jeho patos prostě rád.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
"A Castellio dokazuje, že vnucovať človeku nejaké vyznanie, ktoré vnútorne nevyznáva, je nie len nemorálne a protiprávne, ale okrem toho aj nezmyselné a nerozumné. Pretože násilné vnucovanie nejakého svetonázoaru vždy získava iba zdanlivo veriacich; metódou heveru a násilnej propagandy sa množí členstvo strany len navonok a kvantitatívne. No v skutočnosti každý svetonázor, ktorý si tatýmto násilným spôsobom získava prívržencov, neklame svojou falošnou matematikou ani tak svet ako predovšetkým sám seba. Pretože "tí, čo chcú mať len čo možno najväčší počet prívržencov, a preto potrebujú masy ľudí, počínajú si rovnako ako istý blázon, ktorý mal veľkú nádobu a v nej málo vína a doplnil ju vodou, aby ho mal viac; tým mu však vonkoncom nepribudlo viac vína, ale pokazil si aj to dobré, čo mal v nádobe, Nikdy nebudete môcť tvrdiť, že tí, ktorým ste vnútili svoje vyznanie, vyznávajú ho skutočne zo srdca. Keby mohli otvorene hovoriť, povedali by: Zo srdca verím len to, že ste nespravodliví tyrani a že to, čo ste mi nanútili, je bezcenné. Zlé víno sa nikdy nestane lepším, ak niekto prinúti ľudí, aby ho pili."
"Ľudia sú natoľko presvedčení o vlastnom názore, alebo skôr o falošnej istote svojho názoru, že povýšenecky pohŕdajú inými; z tejto pýchy vyviera ukrutnosť a prenasledovanie a nikto nie je ochotný znášať druhého, pokiaľ sa s ním nestotožňuje v názoroch, hoci je dnes temer toľko rozličných názorov ako ľudí. A predsa niet jedinej sekty, ktorá by neodsudzovala iné a nechcela sama vládnuť. A z toho vznikajú všetky tie vyvolávania, exily, zatvárania, upaľovania, vešania a celá ničomná zbesilosť popráv a mučení, ktoré sú na dennom poriadku, a to jedine kvôli niektorým názorom, čo sa nepáčia niektorým pánom a často dokonca bez akéhokoľvek určitého dôvodu." Iba z tvrdohlavosti vzniká odpor, len z náboženskej neznášanlivosti "divá a barbarská záľuba v ukrutnostiach, takže dnes človek vidí mnohých natoľko rozohnených vystupňovanými ohováračkami, že ich privádza do zúrivosti, keď niekoho z tých, ktorých dali popraviť, najprv zahrdúsia, namiesto toho, aby ho mučivo zaživa upálili na pomalom ohni".
Len jedno môže preto podľa Castellia zachrániť ľudstvo pred týmto barbarstvom: tolerancia. V našom svete je dosť miesta pre mnohé pravdy- nielen pre jednu, a keby ľudia chceli, mohli by žiť v mieri. "Znášajme sa navzájom a neodsudzujme vieru iného".
Priznám sa, že obdobie reformácie ma síce fascinuje, ale skôr v Anglicku ako v Európe (myslím Luther a Kalvin), takže toto útle dielo bolo pre mňa zaujímavým prekvapením. Prvýkrát som počula meno Castellio a som rada, že história na tohto pána nezabudla, lebo jeho myšlienky nám majú čo povedať aj dnes. Odporúčam.