Nádraží Perdido

30.08.2011

Nabubřele tlustá městská fantasy, která se náhle objeví, vyroste jako nějaký zmutovaný živočich, nesouměrný komplex, výsměch všem lineárním principům a proporcím. Palimpsest grotesknosti, který Mieville jako zrezivělý lak nanesl na tradiční prvky fantasy románu a udělal z něj něco nového, něco, co to ještě nebylo. Barokní popisy vévodí celé knize, roztahují jí do monstrózních rozměrů, a pronikají skrze dimenze - pokud má kniha nějakou vadu, pak je jí toto. Další Mievillovy knihy jsou jakoby skromnější, psány sevřenější rukou, racionálnější myslí. Perdido je kniha, kterou zachválila elefantiáza, a která nabobtnala do racionalitě se vymykající podoby, pobodné postavě Sloního muže v Lynchově slavném filmu. Já si ovšem v takové bizarnosti, záchvatu šílenství, našel své klady, a proto je pro mě Perdido nejlepší Mievillovou knihou. Město totiž díky němu dostalo jasné kontury, zabarvilo se do všemožných barev, načichlo zápachem protékající olejovité řeky, potem lidí ztrácejících se v klaustrofobní megalomanii města. Zvuků je najednou všude tolik, že vytváří všepřítomnou otravnou kakofonii. Mievillovi se podařilo to, co možná ani nečekal. Inspirován Johnem M. Harrisonem, Mervynem Peakem nebo Bruno Schulzem se mu podařilo vzít starý koncept běžné fantasy literatury, našroubovat na něj dřevěná křídla, přetvořit jeho vnitřní orgány do podivné dekadence a vyslat ho do světa, kde prorazí natolik, že definuje žánr nový - New Weird.

08.08.2011

První polovina knihy, kdy autor popisuje prostředí, postavy a uvádí do děje, mě úplně vtáhla. Zaujala mě mnohem víc než druhá, mnohem akčnější část. Hlavní postavy mi byly sympatické všechny, ale autor je staví do složitých situací, ve kterých se musí rozhodnout, jak jednat. Čtenář má tak možnost popřemýšlet nad jejich rozhodnutími, protože nic není jenom správné nebo jenom špatné. Po přečtení v člověku zůstane aftertaste, kdy si v duchu jednání postav rozebírá ještě jednou a hodnotí ho z různých úhlů pohledu.
Celkově velmi příjemná knížka, popisu města je opravdu hodně, ale není nijak nudný. Za přečtení určitě stojí, ale vyhraďte si na ni čas - mě chytla a nechtěla mě několik dnů pustit :)

07.03.2011

Nádraží Perdido je dobře vystavěný fantasy román.Je založen na malém počtu relativně jednoduchých a přehledných dějových linek, které se stýkají v bodech, jež jsou většinou logické, a pokud se tak mohu vyjádřit o ději fantasy románu, i uvěřitelné. Jen málokdy si autor v posunu děje pomůže zásahem náhodného faktoru.
Mièville zaplnil Nový Krobuzon nesmírným množstvím roztodivných tvorů. Někomu to vyhovuje, někomu ne, ale čteme fantasy a musíme jeho pravidla přijmout. Na scéně se objevují tvorové, kteří jsou použiti jen jako kulisa, někteří autorovi slouží jako hybatelé děje, některým leží na bedrech celý příběh. A pak jsou tady přetvoři – na nich Mièville demonstruje svůj vztah k novokrobuzonské justici a vládě, možná i k justici a vládě obecně. Obratně manipuluje čtenářem aby zaujal stejný postoj, naladil se na stejnou vlnu a přijal tak jednání hrdinů jako logické a jediné možné.
Zvláštní kapitolou Mièvillovy knihy, která se zřejmě táhne všemi romány věnovanými Novému Krobuzonu, jsou přírodní zákony, věda a technika. Mièville nemá ani náznak technického myšlení, to je konstatování, ne kritika. Další rys, na který musí čtenář přistoupit, jinak je lepší knihu odložit. Mièville na sebe vrší jeden technický nesmysl na druhý. Ale asi bude lepší, budeme-li těmto nesmyslům říkat nonsens a budeme se tvářit, že to vlastně k fantasy patří.
A teď otázka nejzásadnější: je Nádraží Perdido dobrá kniha, kterou stojí zato číst? Hýří fantazií, má dynamický děj, milovníky příběhů určitě nezklame. Taková charakteristika by Nádraží Perdido beznadějně zařadila do hromady tuctových, zábavných, ale bezvýznamných knih. A to bych udělal nerad, protože do ní Mièville vložil i něco jiného, něco nehmatatelného, nepostižitelného, co odlišuje dobré knihy od těch tuctových. Je v ní směs poetiky, která kontrastuje s divokostí a drsností děje, je v ní dost podnětů o kterých lze přemýšlet.
Na závěr upozornění pro milovníky dobrých konců: Mièville své hrdiny nešetří, nešetří tím ani své čtenáře. Postava, která zdánlivě zahyne, by se měla podle pravidel pokleslých románů vybavených happy-endem objevit na konci živá, zdravá, v nejlepší kondici. Takovým koncem Mièville evidentně pohrdá. Co vypadá jako špatný konec postavy může být ještě horší a takové znovuobjevení může znamenat pro ostatní pěkné trauma, které Mièville, a budiž mu to ke cti, jen naznačuje a čtenář si je může podle své vyspělosti nebo zkušenosti domyslet až do nejhorších konců.
Asi by se o Nádraží Perdido dalo napsat ještě hodně, tím zároveň odpovídám na otázku je-li to dobrá nebo špatná kniha, ale nechám si ještě něco pro další pokračování…

18.02.2011

Nádraží Perdido je chameleon stylů a žánrů a jeho forma do jisté míry odráží jeho obsah.

Román se odehrává ve fiktivní metropoli Nový Krobuzon, který připomíná na jednu stranu pratchettovský Ankh-Morpork, na stranu druhou pak viktoriánský Londýn ovšem s kapitalisticko/totalitním politickým uspořádáním. Na ulici můžete spatřit kromě banálních lidských občanů i cheprijky, vaďanoje, kaktusíky a další "xeňany". Setkáme se s párou a děrnými štítky poháněnými analogovými konstrukty, s thaumaturgy a komunikátory, s přetvory, s démonickým Vyslancem a surrealistickým TKÁČem... takový steampunk říznutý Clivem Barkerem. Aby toho nebylo málo, tak nad městem ční jako varovné prsty miliční věže spojené jednokolejkami, po kterých se řítí miliční kapsle. Obyvatelstvo je pod stálým dohledem převážně neuniformovaných milicionářů... Jsem jediný, komu tento aspekt i s vrchní fízlovací věží zvanou Bodec připomíná atmosféru Half-life 2 a City 17?

Miévillova síla tkví především v atmosférickém expresivním popisu města a jeho obyvatel. I když dlouhé popisy trpí určitou rozvkleklostí a nedějovostí, jedinečná atmoséra stojí opravdu za to. Trochu mi vadí, že ze slibně se rozjíždějícího konspiračního thrilleru/dramatu se časem stává akční honěná, která nápadně připomíná dobrodružství RPG hry. Děj sice nabere na pořádném tempu, ale na úkor hloubky a zajímavosti - postavy se mění v superhrdiny, na řešení neřešitelného stačí najednou jen pár hodin a když se to hodí, přichází ve správnou chvíli deus ex machina. Člověk skoro vidí, jak postavám nad hlavičkami naskakují "expy". Konec přichází příliš rychle, jakoby uspěchaně a vnímám zde určitou tendenci poněkud klišoidní zakončovačku říznout šokantním a rádo by nečekaným osudem jedné z postav.

Závěrem - dobrá a zajímavá knížka, ne však taková pecka, jak se dočtete vzadu na obálce či nadšených recenzích. Má to jedinečnou a velmi silnou atmosféru a mohl z toho být opravdu kvalitní strhující román hravě balancující na pomezí žánru fantasy, sci-fi, dystopie, hororu - a kdoví čeho všeho. Vzhledem ke slabší druhé polovině beru Perdido jen jako kvalitní zábavu, která jednoznačně stojí za přečtení, ale asi jen za jedno...

06.01.2011

První polovina knihy vlastně jen seznamuje čtenáře s prostředím a postavami a příběh začíná až poté. Ale i potom je příběh jaksi potlačený a hraje více méně vedlejší roli.
Ze začátku mě tahle kniha hodně chytla. A vystačilo mi to tak na 400 stran, ale ten zbytek jsem dočetla už jen kvůli tomu, aby čas strávený nad těmi úvodními 400 stranami nepřišel vniveč.
Styl jakým je to napsáno mi poněkud připomíná tvorbu Pavla Renčína - pasáže s vnitřními pochody postav, poetické slovní obraty a popisy apod.
Nakonec jsem docela ráda, že jsme si to přečetla (a hlavně dočetla, protože uzavření je vymyšlené dobře).
Perdido je zajímavé zpestření a i mezi městským fantasy originální kus ( i když v poslední době mi přijde, že neotřelost a originalita je v městské fantasy jednou z charakteristik žánru :).
Sice se k této knize už asi nikdy nevrátí, ale i tak hezké počtení na čtyři hvězdy...

30.11.-0001

Pomalý, občas skoro až nezáživný román, ve kterém hlavním hrdinou není člověk ale město. Dokonale magické, promyšlené a okouzlující.

30.11.-0001

Souhlasím. Šok. Tahle kniha mne uchvátila, město plné nespoutané představivosti, špíny, páry, a napětí. Hlavní hrdina lehce připomíná Mrakoplaše, ovšem ve světe o dost temnějším.O mnoho temnějším.
Kniha je napsána opravdu svým stylem, velmi zvláštním, často se úmyslně stává nepřehlednou a popisů je vskutku dost, mně osobně to ovšem plně vyhovovalo. A za poznání Tkáče to určitě stojí.

30.11.-0001

Velmi, velmi, velmi (a to nepřeháním) plné popisů města - minimálně třetina knihy. Samotný děj je napínavý a dobře zpracovaný, proti tomu nic. Ale ten konec je vyloženě na facku - v domnění, že to bude nějak pokračovat v dalších dílech jsem přečetl i "Jizvu" a "Železnou radu" a nic.
Kniha to není špatná, je psána jiným (novým) stylem než u většiny jiných knih, ale dala by se vyškrtat na polovinu a celkem nic by se nestalo.