Svět jako vědomí a nic
Ladislav Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375039/bmid_svet-jako-vedomi-a-nic-sRH-375039.jpg
4
22
22
Koncem roku 1904 vydal šestadvacetiletý soukromník Ladislav Klíma v komisi knihtiskaře Emanuela Stivína vlastním nákladem knihu Svět jako vědomí a nic. Kniha vyšla bez uvedení jména autora, jen se strohým označením: „Napsal L.“ Vydání prošlo bez povšimnutí, ačkoli Klíma propagaci nijak nepodcenil. Na jeho přání tiskárna rozeslala 850 výtisků knihkupcům a různým kulturním střediskům po českých zemích, 30 exemplářů dostaly redakce časopisů a kromě toho byly další výtisky určeny „asi 8 proslulým a asi 8 neproslulým jednotlivcům“. Nepomohly ani „dosti nápadné pásky do výkladních skříní“, ani nápadně prázdná obálka s kuriózně znějícím titulem. Jedním z osmi proslulých jednotlivců, kteří dostali výtisk Světa jako vědomí a nic, byl básník Otokar Březina. Ten byl z nich zřejmě jediný, kdo se do knihy začetl a koho také její obsah zaujal. Když jej ještě před koncem téhož roku navštívil v Jaroměřicích mladý právník a sociolog Emanuel Chalupný, upozornil ho na tuto knihu a vyslovil se o ní s uznáním. Chalupný napsal na Svět jako vědomí a nic poměrně rozsáhlou recenzi, kterou zaslal redakci České mysli, jediného našeho filozofického časopisu. Jeho hlavní redaktor František Krejčí recenzi v zaslané podobě odmítl, vyslovil pochybnosti o hodnotě Klímovy knihy a požádal recenzenta o stručnější variantu svého posudku. Chalupný tento požadavek splnil a Krejčí přepracovanou recenzi v České mysli otiskl (VII, 1906, s. 143–144). Recenzent v ní připomíná inspiraci Schopenhauerem a Nietzschem, charakterizuje Klímovu knihu jako výraz absolutního subjektivismu a konstatuje, že autor pokládá svět za fikci, že dovádí své úvahy až k naprosté skepsi popírající skutečnou existenci světa, totiž že svět je „vědomí a nic“, že jde o teoretický i praktický nihilismus, neboť „všecky jevy navzájem se ruší a paralysují v nic, všecko je lhostejno“. Dále recenzent připouští, že jak u Humea, tak u Klímy vyvrací tuto skepsi praxe. Chválí Klímu, že „jeví velikou pozorovací schopnost“, že „jeho myšlenky jsou nejen formulovány, nýbrž i prožity a bezohledně vyjádřeny“. Připomíná Klímův kult síly, který vede ke kvantitativnímu hodnocení všech jevů, mimo jiné k popření evoluční myšlenky o člověku jako vrcholu tvorstva. Kritérium síly staví naopak na nejvyšší stupeň kočkovité šelmy jako koncentrát síly a charakteru. Těmto šelmám se mohou silou vyrovnat jen nejvyšší lidé – nadčlověk není vývojovým ideálem budoucnosti, bylo ho již mnohokrát dosaženo. Odtud pramení Klímův aristokratismus a kult géniů, který je aplikován i na národy: malý národ složený ze silných jedinců může překonat národy početné.... celý text
Přidat komentář
Takový český, docela agresivní Nietzsche. Zdaleka se vším jsem nesouhlasila a text se nečetl úplně snadno, ale stálo to za to.
Bol rasista. A dost odpisoval od Nietzcheho aj Schopenhauera. Len to preformuloval. Ale aj tak som si v tom bahnil...a miestami ma skrúcalo nesúhlasom a hnevom a odporom. Divné, dobré.
Zato předmluva je múdro sa tváriaci kec. Tá čo je tuto hore. Pitomosť už v úvode, potom ondulovanie vzduchu na úrovni do seba zahladeného stredoškoláka, ktorý sa pokladá za intelektuála.
Zaujímavý presun myšlienok Nietzseho do osobného života autora. Vnímam ho skôr ako literárne dielo, nie filozoficky.
Já si nemůžu pomoct, ale kolikrát jsem měla pocit, že Klíma akorát trochu poupravil to, co řekl Nietzsche. Občas tam byly momenty, které by si ani náš velký Pan nihilista nedovolil vyslovit, neboť by i na něj byly až příliš egocentrické. Každopádně dávám čtyři hvězdičky - jednak kvůli tomu, že věřím a pevně doufám v najití cesty ke Klímovi prostřednictvím jeho dalších knih, a také kvůli tomu, že i přes to všechno bylo v knize dost momentů, které mne oslovily - byť některé negativně.
Přestože nemůžu říct, že bych od Klímy četl vše, odvažuju se tvrdit, že právě tato kniha, která byla jeho prvním dílem, je jeho dílem zásadním a nejlepším (přestože jeho více beletristické knihy je nutno hodnotit podle jiných měřítek). Rozhodně jde o dílo výchozí, kde předestřel mnohé teze, které už později nepřesáhnul, nanejvýš je rozvinul. Kdyby od něj mělo zbýt pouze jediné dílo, mělo by to být právě toto. Vždyť sám Klíma původně chtěl podle vzoru předsokratovských filozofů napsat jedinou, všeobsahující knihu. To se mu ale v pouhých šestadvaceti mohlo jen těžko podařit, i když podobný záběr a hlavně systém už v jeho dalších dílech nevidím.
Klímovu filozofii sice nedovedu přijmout jako celek, ale mnohé dílčí teze mi připadají nanejvýš trefné. Především obdivuji jeho psychologické postřehy ohledně lidských vlastností, kdy je schopen zachytit nejrůznější, i drobné duševní stavy a emoce. Myslím, že podobně jako Nietzschemu se mu podařilo téměř dokonale poznat sám sebe a toto poznání uspořádat a vyvodit z něj mnohé závěry obecného rázu. Sebepoznání je nutné k tomu, aby člověk lépe odhadl vlastní jednání v budoucnosti a aby dokázal číst i v ostatních lidech. Za cenné považuji také to, že se Klíma na některých místech dokázal vymezit vůči právě Nietzschovým tvrzením - například co se týče názoru na ženy, Klíma se překvapivě ukazuje být lidštějším než Nietzsche, i když patrně jen v rámci jediné úvahy, na celé dílo bych to nevztahoval.
Pokud mi na Klímových sentencích něco opravdu vadí, je to často jejich notně nabubřelá absolutnost. I zde ale vidím východisko: jako mnohý velký duch, i Klíma si často protiřečí, a jestliže posbíráme některé jeho dva výroky, které jdou proti sobě, odhalíme u Klímy ve výsledku docela výrazný relativismus. Tímhle záludným aforistickým stylem nám pak může připomenout například Hérakleita.
Moje hlava už v půlce vypovídala poslušnost a odmítala spolupracovat v chápání těch neskutečných protimluvů, které se v záplavě myšlenek opakovaně objevují v celém spisu. Je nekonzistentní, arogantní a sebepopírající. Ne má neochota myslet, ne můj nedostatek intelektu, špatné zpracování autora a jeho vlastní nedůslednost a alogičnost v alogičnosti je problém. K zešílení.
Klímova filosofie ve své dokonalé podobě. Pro ukázku úryvek který pro neznalé naznačí a milovníky Klímy potěší :
Všechno tvé úsilné hledání štěstí nerozmnoží ho, všechno tvé odříkání nezmenší ho! Tvé obavy před bolestí jsou nesmyslny: trpíš-li, raduj se, že’s si toho už kus odbyl; raduješ-li se, věští to pouze bolest, přesně tím větší, čím větší tvá radost. Nanejvýš lhostejno jest nejen, co činíš, ale i co se ti přihodí! : Jednou musíš si vše odbýt! Tvé úsilí zlepšit svůj stav je směšné, radost rovněž! Každé zlepšení zaplatíš až do posledního haléře zhoršením, štěstí neštěstím, velkost malostí; ale každé tvé špatno promění se v dobro. Nesmíš v nic doufat, ale nemusíš se ničeho obávat: – Až bude závratný koloběh všeho u konce, jaký bude výsledek ... ? Žádný ..., – a jako by nic nebylo bývalo... : jediná cena všeho se zatím v koloběhu tom rozplynula... A pak začne tento příšerný svět otáčet se znovu... Zde je nejvnitřnější „hrozné tajemství“ tohoto světa – fantomu:
Vše snaží se a plahočí, touží a děsí se, doufá a zoufá, jásá a naříká pro něco, co nejen theoreticky „jest“ ničím, ale co i prakticky V NIC se paralysuje...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Utrpení knížete Sternenhocha |
| 1991 | Slavná Nemesis |
| 1990 | Svět jako vědomí a nic |
| 1989 | Vteřiny věčnosti |
| 1991 | Lidská tragikomedie |
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na poměrně osobitou stavbu vět, archaický jazyk a určitou hutnost. Pak jsem byl okouzlen. Bohužel, s postupem času se začaly vršit protimluvy a v části Společnost už jsem to příliš nebral. Na jednu stranu individualista a egoista, na stranu druhou zestádnění ve jménu anonymního národa a válek, které musí vést, aby si uchoval čest? Nevím, asi jsem tomu ještě nedorostl.