Svět včerejška

16.04.2021

I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským rozumem a nástupu doby, kdy tato víra byla rozmetána násilím, lží a nenávistí.Popis bezmocnosti vzdělání a inteligence a převahy primitivismu, nacionalismu a zabíjení.
Jednoduchý, vytříbený styl a spousta zajímavostí o osobnostech, se kterými se Zweig přátelil.
Škoda, že už se nedozvíme, co by si myslel a napsal o ukončení druhé světové války a následujících událostech.

Po dočtení posledních řádek Zweigovy autobiografie se neubráním uctivému "finis coronat opus". Živé, plastické vykreslení nejen stěžejních událostí evropských dějin, jichž byl za svůj šedesátiletý život svědkem, ale i skrytého podhoubí, které jim umožnilo rozrůst se do tak fatálních konců. Provádí nás posledními desetiletími Rakousko-Uherské monarchie, optimistickou atmosférou kulturního i společenského rozkvětu ve Vídni, nečekaným pádem do první světové války, těžkými poválečnými lety, desetiletím svého tvůrčího vrcholu až do hořkého, tentokrát už předvídaného opakování válečného šílenství, na jehož konec už se rozhodl nečekat. Za vzpomínkami na vše, co zažil, je cítit skromnost, vděk za to, co mu bylo dopřáno, a také hořkost z bezmoci, jak ani největší duchovní a intelektuální elity své doby nedokáží zabránit zlu.
Krásné, poučné, zneklidňující. Snad nejlepší autobiografie, kterou jsem dosud přečetla.

Obdivuji se Zweigově inteligenci, kultivovanosti a hlavě vzdělanosti - jeho záběr byl neuvěřitelný, několik prvních kapitol také vysvětluje, jak bylo možné si jej tehdy vytvořit. Spolu se zbytkem knihy pak sledují přeměnu starého světa v moderní, časů míru v časy války (velmi zevrubně a deziluzivně popsané) a stádnost s níž i inteligentní lidé v krizové doby snadno podlehnou nenávistné propagandě.
Za zásadní považuji kapitoly: Škola v minulém století, Eros matutinus, První hodiny války, Zápas o duchovní bratrství, Návrat do Rakouska, Agónie míru.

28.12.2020

Tohle je spisovatel k sežrání. Mám ráda všechny jeho knihy a tahle je jedna z mých/jeho nej.

21.07.2020

Psal-li Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid o „generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům“, píše Stefan Zweig se svým nesporným nadhledem a talentem spisovatele o celé tragédii první poloviny dvacátého století. Jeho život vyhasl brzy a vlastní rukou. To, co stačil napsat, podává zprávu o společnosti, která se z předválečného zlatého věku propadla do nejhlubšího barbarství světové války, do světa zákopů, utrpení a smrti, aby pak nakrátko jako Fénix povstala z popela, a odrazila se k hrůzám ještě nepředstavitelnějším.

Zweigův svět je ale také světem umění, světem krásy, estetiky a tolerance. Přátelí se Sigmundem Freudem, jenž „jako žádný jiný muž naší doby prohloubil a rozšířil poznání o lidské duši“, a barvitě popisuje své poslední setkání s ním: "Byl to strašlivý boj, a čím déle trval, stával se velkolepějším. Smrt vrhala stále zřetelněji stín přes jeho tvář. Vyhloubila mu líce, vytesala skráně, zkřivila ústa, slova zmrazovala na rtech. Jen vůči očím, této nedobytné strážní věži, ze které se ten heroický duch díval do světa, nezmohl temný ničitel zhola nic. Oči a duch zůstaly jasné až do posledního okamžiku. Jednou, při jedné z mých posledních návštěv, jsem s sebou vzal Salvadora Dalího, podle mého názoru nejnadanějšího malíře nové generace, jenž Freuda nezměrně ctil, a zatímco já jsem s Freudem hovořil, on nakreslil skicu. Nikdy jsem se neodvážil ji Freudovi ukázat, neboť Dalí v ní už jasnozřivě zpodobnil smrt."

Obdivuje dílo Romaina Rolanda, kterého navštěvuje v jeho pařížském bytě: „Dlouhé hodiny psal u svého malého, přeplněného psacího stolu, dlouhé hodiny četl v posteli, svému znavenému tělu nedovolil nikdy více spánku než čtyři nebo pět hodin, a jako jediné uvolnění si dopřával hudbu – hrál nádherně na klavír, s nezapomenutelným jemným úhozem, laskaje klávesy, jako by z nich tóny nechtěl vynutit, nýbrž jen vyloudit.“

Do jeho domovského Salzburgu však už z mnichovských pivnic doléhá zlověstný Hitlerův hlas. Demokracie, tento nový druh politického uspořádání Evropy, stál tenkrát ještě na příliš vratkých nohách. Ve složitých sociálních, ekonomických a politických podmínkách v období mezi oběma světovými válkami nemohl přežít. Jedna po druhé padaly svobodné země Evropy. Výsledkem byl útlak a ztráta svobody, koncentrační tábory, válka, hlad a smrt.

Zweig, svým založením světoobčan, kterému byly národní státy ne snad přítěží či překážkou, ale možná zbytečným komfortem, který si Evropa mohla odpustit, a celou svou duší člověk kulturní, opovrhující barbarstvím, ulehá v únoru roku 1942 do postele vedle své ženy. Chvíli předtím se slavnostně oblékli, napsali dopis na rozloučenou a spolykali velké množství barbiturátů. Společně usínají a dobrovolně opouští tento svět. Pro ně byl světem včerejška.

12.04.2020

Jeden Evropan nám ve svých vzpomínkách ukazuje, jak snadno se může něco zhroutit a přesypat do úplně něčeho jiného a to i přestože o to vlastně nikdo nestojí a už vůbec si to většina blaženě nevědomé veřejnosti nepřipouští. A ejhle, tumáš čerte kropáč: najednou tu máme rozpad mocností, dvě bezprecedentně brutální světové války a hromadu utrpení ze situace vcelku spokojeného vegetění si...
Pozor: historie se neopakuje, ale je dobré se z ní poučit.

18.06.2019

„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval ‚nespokojenost s kulturou‘, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné síly svůj podíl na tom divokém opojení milionů, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby.“

My, čtenáři v jednadvacátém století, máme oproti Stefanu Zweigovi velkou výhodu: hledíme na děsivé události minulého století už s odstupem, dostali jsme čas na to, nějak zpracovat tu smutnou informaci, že se člověk dokáže své humanity zbavit téměř lusknutím prstů, že to zvíře, které volá po krvi nepřátel, je v nás neustále připraveno převzít kontrolu a že civilizovanost a vysoká úroveň kultury té či oné společnosti není žádnou pojistkou před epidemií nenávisti.
Stefan Zweig vyrůstal v době optimismu a jeho náraz do reality musel být devastující. Z jeho vzpomínek je to jasně cítit. A právě kapitoly, které popisují úvodní fáze první světové války mě vtáhly nejvíc – ze stránek plasticky vystupuje Zweigův pocit beznaděje tváří v tvář vševládnoucímu válečnému nadšení, neschopnost zabránit společenské agresivitě (Jak třeba oponovat vážně míněnému výroku, že „kdo nedokáže nenávidět, nedokáže ani milovat“? Zde argumenty sotva něco zmůžou...). Lehké pocity naděje navodí jen zmínka o tom, kolik opory a povzbuzení člověk s menšinovým názorem najde při setkání s někým, s kým může svůj postoj sdílet. I to může být inspirací pro dnešní dobu a aktuální společenskou diskuzi.

Svět včerejška zahrnuje mnohem delší období – pan Zweig je výborný vypravěč a dokáže udržet pozornost po celou dobu knihy. Dokonce i tam, kde je příliš obecný (popis nástupu nacismu je pro běžného čtenáře dnes jen opakováním známého) nebo příliš konkrétní (styky s jinými, dnes zapomenutými, autory) neklesne pod svůj vysoký standard. A líbí se mi také způsob, kterým události popisuje: poctivě, analyticky (částečně s výjimkou poslední kapitoly). Prezentuje nepřehlédnutelně svůj pacifistický názor, ale vyhýbá se přitom patosu a dramatickým gestům (třeba v porovnání s Čapkem v Matce). Vytváří tak pestré a čtivé memoáry – prostřednictvím velmi osobní zpovědi, která je zároveň věrohodným svědectvím o jedné pohnuté epoše evropských dějin.

30.01.2019

101/100. Lepší už to být prostě nemohlo.

Svět včerejška na mě udělal nesrovnatelně lepší dojem než Zweigovy esejistické monografie (které jsem ale četla až po něm). Zaujal mě zejména brilantním slohem a schopností postřehovat a vystihovat esenciální jednotlivosti. (Například Rathenau je charakterizován jako "cosi skleněně přízračného, a tudíž bez substance".) Byla to jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla - řekněme, že vytvořila moje osobní paradigma 20. století. Ostatně pro mě bylo zajímavé porovnat ho třeba s Haffnerovým Příběhem jednoho Němce (nádherné jaro roku 1914, hovory vzájemně cizích lidí v přeplněných vlacích těsně po vyhlášení 1. světové války atd.).

Co a jak Zweig popisuje na Rodinovi, Belgii, inflaci - je geniální a osobité. Jak stručně, citlivě a přesně dovede vyhmátnout z nejhlubší vrstvy nějakého jevu jeho podstatu a vyjádřit ji tak, že lépe už to nelze, tak, že čtenář zvolá: "ó ano, už to také vidím, a uvidím to až do smrti!". Je to básník, který se dívá jako filosof. Jeho charakteristika Rilka, Verhaerena, Joyce nebo Gorkého působí tak, že člověk má pocit, jako by jim nahlédl do ledví, tedy silnější a živější, než kdyby je krátce poznal osobně. Jako by teď už tušil, co byli zač.
Zweig je patetický (jedna z jeho bytostných vlastností), což nemusí být nutně na škodu. O upřímnosti jeho patosu nepochybuji, u ostatních knih mě ale unavoval. Tady mi nevadil, jelikož ve svých pamětech, kde spisovatel psal o vlastních tragédiích a excitacích, měl na něj nepochybně největší právo. Zato plnost, dokonalá míra, elegance, nehledanost, vynalézavost slovního výrazu jsou u Zweiga nedostižné. A velmi si ho vážím za to, že dovedl mít rád lidi, s nimiž nemohl souhlasit. Hluboce na mě zapůsobil jeho dobromyslný popis germanomaniakálního Lissauera.
Budu nadosmrti vděčná drahému prof. Kovářovi, že nám Zweiga doporučil na přednášce ze světových dějin 20. století, kde nám parafrázoval pasáž o rakouské a bavorské hyperinflaci.

* „... morální vítězové, ne političtí: Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta.“
* „Milujeme-li sami, milujeme dvojnásob.“
* „Právě ve chvíli, kdy vše ve mně bylo jakýmsi ne proti době, nalezl jsem ano k sobě samému.“
* „Kdo chce být správným skladatelem, ten musí zhudebnit i hudební lístek.“ (R. Strauss)

18.12.2018

Požitek číst. Pozoruhodná autobiografie psaná brilantním jazykem skvělého pozorovatele a znalce lidských duší Stefana Zweiga. Skrze svůj vnímavý intelekt předkládá čtenáři obraz společnosti své doby a její dynamický vývoj. Jeho pouť začíná na sklonku devatenáctého století, pokračuje přes první roky příslibůplného 20. století, převalí se přes tragédii I. světové války, obtíže poválečné Evropy a končí nástupem temných a ničivých ideologií fašismu a nacionálního socialismu. Významnou součástí obrazu společnosti jsou postřehy z osobních setkání s tehdejšími evropskými osobnostmi kultury, politiky a vědy (namátkou Roman Rolland, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Richard Strauss, Walter Rathenau, Theodor Hertzl, Maxim Gorkij, Bernard Shaw, H. G. Wells, atd.). Jejich profilové skicy - často jen na pár řádcích či odstavci - dokáží mistrně načrtnout ducha příslušné osobnosti.

Jako Čech jsem čekal možná i nějakou tu zmínku o Češích jako celku, či alespoň některých jeho osobnostech. Ačkoli však Zweigův otec vybudoval nejvýznamnější textilní továrnu na českém území (konkrétně v Liberci), o Češích se v knize téměř nic nedozvíme; až na dvě zmínky, přičemž jedna naráží na pohraniční spory Čechů a Poláků po vzniku jejich republik a druhá na nemožnost Rakouska uzavřít spojenectví s Československem, ve kterém vůči Rakousku údajně stále "přetrvává nevraživost".

Asi nejdůležitější - ač nepřímé - vyjádření vztahu k Čechům se objeví, když Zweig líčí poslední roky před vypuknutím druhé světové války a popisuje narůstající obavy a strach z blížícího se mezinárodního konfliktu. Přiznává totiž, že se rovněž nechal unést a společně s celou Anglií (kde žil v exilu) oslavoval Nevilla Chamberlaina po návratu z Mnichovské konference, který již na schůdcích letadla mával papírem a oznamoval, že přináší "peace for our time". Přesto, na jaké podmínky musela Velká Británie (a Francie) v Mnichově přistoupit (podstoupení příhraničních oblastí Československa Německu), převážná většina obyvatelů britských ostrovů tuto oběť nepovažovala za důležitou v porovnání s příslibem zachování míru; byť jakkoli pochybným.

Není rovněž bez zajímavosti (jak v doslovu uvádí Eduard Goldstücker), že Zweigovi bylo od určité části jeho současníků vyčítáno ústupnictví, jakýsi radikální pacifismus, snaha o zachování míru za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat vládu zla. Jedním z jeho velkých kritiků byl kupř. Thomas Mann, který nakonec i Zweigův dobrovolný odchod ze světa označil jako zbabělosti.

27.10.2018

Bez slov. Stranu po strane, kde som si označovala vetu za vetou, až mi skončili pooznačované celé strany. Nostalgia i trochu pátosu sa striedali až s prorockou prezieravosťou. Smútok za starými časmi i obdiv novej generácii. Skvost.

18.08.2018

Svět včerejška je mimořádná kniha, která nejen velice plasticky zachycuje prakticky půlstoletí evropských dějin a to půlstoletí velmi bouřlivé, ale navíc dává skvěle nahlédnout do pocitů a prožitků autora, člověka jinak poměrně uzavřeného a své pocity střežícího. Zmíněná uzavřenost je ostatně patrná i v knize samotné. Velice málo se například dozvíte o Zweigových manželkách, mimo kapitolu o dětství a mládí velmi málo o jeho rodičích, obecně téměř nic o soukromém životě. Nejsem psycholog a tuhle uzavřenost neumím zhodnotit, řekl bych ale, že je pro tohoto autora tak nějak charakteristická. A že se promítla i v jeho díle.
Pokud jde o zachycené události, Zweig je líčí velmi barvitě a sugestivně, ale také navýsost subjektivně. Rozhodně to není historická práce. Ostatně přesně takové jsou i jeho autobiografické práce. Jsou mnohdy dokonalejší a vypointovanější než byla skutečnost sama. To samozřejmě není nutně výtka, je ale dobré si toho být vědom... Celkový dojem: 85%

21.01.2018

Stefanu Zweigovi se podařilo nemožné; bez filmových záběrů, bez jediné fotografie zachytil ducha své doby s neuvěřitelnou plastičností a do nejživějších detailů, že pouhými tahy svého mistrovského pera a jasnozřivostí myšlenek dokázal to, co je (a nejspíš i navždy zůstane) nad síly vědy: přenáší čtenáře o století nazpátek do časů nenávratně ztracených, do přízračného světa včerejška. Neboť s každým obrácením lehce zažloutlé stránky autorových pamětí jako by člověk zároveň cestoval i jednotlivými okamžiky těchto tak vzdálených let.

Těch géniů doby a v pravdě historických veličin, které se Zweigovi poštěstilo poznat, navázat s nimi přátelství a jejich obraz nesmrtelně zachytit pro nás (v tomto smyslu) nešťastníky později narozené: Rilke, Herzl, Rodin, Rolland, Rathenau, Gorkij, Strauss, Freud! A vedle nich desítky ba stovky dalších, dnešnímu čtenáři již méně známějších jmen. Leč síla Zweigova exkursu neleží ve jménech a osobnostech, ale ve výpravě za duchem doby minulé.

Výchozí bod putování tvoří jemnou nostalgií prodchnutý "svět jistoty", který se vyhříval v posledních paprscích pozvolna zapadajícího slunce staleté habsburské monarchie. Tento na první pohled střídmý, rozvážný a konvencemi sešněrovaný svět ctihodných otců a dědů nikam nespěchal, na vše měl dost času a na každý náznak možné změny pohlížel s hlubokou nedůvěrou. Spolehlivými hodnotami totiž byla píle, trpělivost a spořivost. Kdo se narodil "včas", mohl v těchto kulisách prožít poklidný život jistoty, tak jako Zweigovi rodiče. Zároveň však lidstvo neochvějně věřilo v pokrok rozumu, chovalo v hluboké úctě kulturu, vážilo si vzdělání a učenosti a nastupující výdobytky vědeckotechnických objevů slibovaly ještě bezstarostnější a zářivější budoucnost.

Tuto víru rozprášilo burácení kanónů a společně s miliony mužů umírala v zákopech první světové války i víra v humanitu. A Stefan Zweig poprvé okusil trpkost exilu, byť nejprve jen vnitřního a posléze v takřka sousedském Švýcarsku. Stále zůstával v srdci Evropy, kterou tolik miloval. Když explozi šílenství postupně odvály čtyři roky nesmírného utrpení, zdálo se, že Evropané přichází k rozumu. Zweig se tedy vrátil do zbídačené domoviny pln sil znovu budovat a navázat tam, kde jeho zaběhnutý život přerušila nesmyslnost války. Navzdory hyperinflaci a zoufalé hospodářské situaci pohrobka podunajské monarchie začal žít znovu. A tvořit. Na krátký čas, jedno desetiletí, mu bylo ještě dopřáno spolu s ostatními uvěřit, že Evropa se poučila.

Podobalo-li se vypuknutí první světové války náhlému úderu blesku uprostřed parného červencového léta, pak její pokračování se snášelo na Evropu pozvolněji, ale o to dusivěji. Stejná rozvaha ducha, s níž pečlivě přeměřoval každou větu ve svých románech, otevřela Zweigovi oči dříve než mnoha jeho rakouským vrstevníkům. Odešel včas, získal čas dále pracovat, ale za strašlivou cenu: stal se mužem bez domova a bez vlasti. Šílenství, do kterého se Evropa již podruhé za čtvrtstoletí propadala přitom tuto oběť škrtla jedním tahem pera. Tísnivé déjà vu zahnalo Zweiga na útěk od všeho, co mu bylo drahé – pryč od společnosti, pryč od Evropy, pryč od budoucnosti. Osud naplnil jeho kalich hořkosti až do dna. Avšak než jej vyčerpaný autor pozvedl ke rtům, aby jím zapil dávku jedu, rozloučil se se světem, prožitým životem i svými čtenáři posledním literárním testamentem, Světem včerejška. Jedná se o tím více obdivuhodnou knihu, když uvážíme, že ji Stefan Zweig sepisoval s odstupem desítek let bez jediné písemné opory v denících či korespondenci, čistě jen silou vlastních vzpomínek a prožitků. Jakkoliv je to smutné loučení, přesto stokrát díky za něj! Kéž jej bude číst a brát si z něj ponaučení co nejvíce lidí…

10.01.2018

Smutná labutí píseň vnímavého, kultivovaného, vzdělaného humanisty je pro dnešního čtenáře zajímavá nejen popisem očitého svědka posledních dvou desetiletí habsburské monarchie, pádivé inflace a nástupu nacismu, ale i paralelami s naší nedávno minulou i zcela aktuální dobou, které přemýšlivější čtenář v knize může hledat a nalézat. Jenže jak už pravil Kazatel, marnost nad marnost, a všecko marnost. Kulisy se mění, někdy s překvapující rychlostí přezrálé karmy, ale lidská povaha je pořád stejná, poučení z minulosti si nepřipouštějící ani nehledající, a temné společenské proudy stále vynášejí podobné týpky na světlo boží, aby skvěle sehráli svou roli tlučhuby, bezohledného hrabivce, křiváka, mocechtivého šejdíře, tupouna, hazardního hráče s osudy lidí, válečného štváče nebo masového vraha. A za čas to zase nějaký spisovatel sepíše pro výstrahu potomkům, a tiše pozře svůj jed.

08.01.2018

Ať už Zweig vzpomíná na Rilkeho nebo 1. světovou válku, ať píše o Romainu Rollandovi nebo o posledním rakousko-uherském císaři Karlu I., je to skvělá četba... ale teď nevím, jestli se trošku sentimentálně nebalamutím - když totiž v závěru došlo na 2. světovku, nechalo mě to téměř chladným.

07.12.2017

Vždycky jsem si myslel, že biografie mohou být poutavé a poučné, nikoli však strhující – protože přece nemají „děj“ v pravém slova smyslu. Svět včerejška mě vyvedl z omylu. Jde o naprosto dechberoucí a napínavé čtení, díky němuž si člověk udělá dokonalou představu o společenském i politickém vývoji v Evropě první poloviny 20. století.

04.12.2017

Skvělé historické ohlédnutí za historií Evropy 1. poloviny 20 století se zaměřením na kultru a války. Zvláštní kombinace, ale jde o faktory, které nejvíce ovlivnili život tohoto geniálního a stále nedoceněného spisovatele.

22.07.2017

Souhlasím se vším, co zde bylo napsáno. Mě osobně zaujalo především několik momentů, o nichž jsem dříve nikdy neslyšela:
1) Sarajevský atentát se stal záminkou k rozpoutání války až dodatečně, na něčí popud. Občané Rakousko-Uherska nijak tento pár nemilovali, nesmutnili po něm, nevolali po pomstě. Po smutečních obřadech vše pomalu vyšumělo. Až po čase, jako na objednávku, se postupně, ve všech tiskovinách začaly objevovat výzvy k odplatě, které se stupňovaly . . .
2) Jak bezmocní a bezbranní byli všichni, především umělci, kteří se snažili oběma válkám zabránit. Co všechno podnikli, spolupracovali na celoevropské úrovni, odsunuli veškeré dosavadní spory a názorové neshody. Politická, mocenská a zbrojní mašinérie jim nedala nejmenší šanci. A posléze semlela všechny bez rozdílu.
3) Jak neuvěřitelně popsal autor třeba první dny 1.světové války - popisuje léto roku 1914, léto, jaké se vyskytne jedinkrát za život. Nebylo ani velké horko, ani příliš deštivo. Vzduch byl nádherně svěží. Úroda skvělá, ať šlo o obilí či ovoce. Naprostý protiklad tomu, co se poté rozpoutalo. Jako by sama příroda nabízela lidem zázrak naší planety v té nejdokonalejší formě, jako ten nejsilnější argument proti válečným hrůzám. Jenže zbytečně.

07.03.2017

" Len ten, kto prekonal jas a tmu, vojnu a mier, vzostup a pád, prežil ozajstný život."

Týmito slovami končí kniha a vlastne aj život génia rakúskej literatúry, pre mňa dlhšie neznámeho, o to viac ceného pri jeho nájdení. Vo svojich ešte stále mladých rokoch som k žiadnemu autorovi tak neprimkol, žiadne slová ma tak nesformovali a neponúkli tak ucelený pohľad na humanizmus, od ktorého sa ako ľudstvo v týchto časoch odkláňame, ako slová Stefana Zweiga.
V knihe, a toto svedectvo vydáva autor už v úvode svojej knihy, sa nezameriava na svoju osobu ako posúvača deja, ale práve skrz posunu deja samotného, jeho uvoľnenosť v riadkoch a plynulému prechodu od konca dlhého 19. storočia až do začiatku rozpútania vojny všetkých proti všetkým, necháva čitateľa spoznať ho v duchu jeho obľúbenej Shakespearovej myšlienky : "Stretávajme sa s časmi, ako nás hľadajú."
Pod prizmov jeho charizmy vás upúta svet pred prvom svetovou vojnou. Bezstarostný vek, kedy hranice medzi národmi existovali len v zemepisných učebniciach, nie však v hlavách ľudí. Kedy dôvera v panovníka bola silná ako viera v samotného boha a ľudstvo smerovalo k svojim žiarivým zajtrajškom. Nič nemohlo narušiť toto fluidum tých čias ako opisuje Zweig.
Rozpínavosť slobody a duše v jednom, však utkvie v druhom ako rozpínavosť územná, nacionálna a neracionálna zároveň. Národy a štáty globálne pospájané poslednými výdobytkami vedy a techniky sa stretli prvý krát v najširšej možnej miere tých čias. Svet nevedel čo ho čaká, väčšinu vojna otupila a najväčší umelci tých čias pridávali puncu jej marazmu čosi magické, príťažlivé, svojim spôsobom nutné zažiť v týchto dobách istoty.
Stefan Zweig, do tých čias spätý so svetom a svet s ním, pocítil istý druh samoty, samoty ktorá sa s ním vláčila celým jeho dovtedajším životom, aby mu napokon v exile dala posledné zbohom. Toto poznanie v ňom utvrdilo jeho bytostnú úlohu pre svet, a síce ako majáka spätosti humanizmu a ducha pretvorenú v niekoľkých jeho najskvostnejších dielach.
Po svete vyhľadáva súputníkov, jedincov, v ktorých tak ako v ňom tkvie poznanie slobody a ľudského ducha. Skrz naskrz Európou, ju spoznáva spolu s týmito umelcami jeho doby, opisuje ich charakteristické črty a spomedzi desiatkov opisov vám každý príde iný, jedinečný, jedinečný vďaka skvelému psychologicko-umeleckému opisu Stefana Zweiga.
Veľké penzum času strávi tento rakúsky autor židovského pôvodu spoznávaním ich osôb, dokonca vo svojej pretavenej zbožnovanosti týchto unikátnych ľudí zbiera pozostalosti po už bytostne neexistujúcich persónach ostávajúcich v pamäti ľudí skrz ich diela literárne, maliarske a hudobné. Zbiera exepláre, rukopisy, všetko vzácne v čom sa zachytila a zaskvela genialita ich ducha, dáva dokopy v tých časoch podľa jeho slov unikátnu zbierku, v posledných rokoch jej tvorby vyšperkoval jej jedinečnosť a unikátnosť.
Toto mu bolo v živote najbližšie, o toto sa delí vo svojej knihe, a o toto prichádza v posledných rokoch pred vypuknutím druhej svetovej vojny. O sny a nádeje v zjednotenú Európu bez rasových a nacionálne vyhrotených útokov, o svojich priateľov, o svoju milovanú zbierku...Tieto roky sa mu stávajú osudným a predznamenávajú únik do úzadia, ako píše:
" Do blata odhodili moju najvnútornejšiu úlohu, mierové zjednocovanie Európy, ktorej som venoval počas štyridsiatich rokov všetky sily a presvedčenie...Po celý život som sa usiloval o spätosť humanizmu a ducha, no v hodine, keď sa vyžadovalo väčšie nezlomné spoločenstvo ako kedykoľvek predtým, ma zrazu prudko izolovali, a ja som sa cítil zbytočný a osamelý ako ešte nikdy v živote."
Stefan Zweig, hoci je jeho osoba 75 rokov po smrti, ( 23. február 1942 ) prináša v knihe " Svet včerajška " memento do dnešných dní. Memento ktoré je stále živé, aktuálne, meniacu formu len v čase, akom nás stretlo. Opäť, v udalostiach priamo sa nás týkajúcich, vystáva morálna otázka pre každého jedného z nás, na ktorú stranu, a za aké presvedčenie sa chceme postaviť. Či budeme počúvať prázdne slovné zvraty vedúce k nenávisti a odcudzeniu sa človeka od človeka, alebo budeme s tichým porozumením pevne stáť za tým obrazom za ktorým si Európa chce stáť, a zaslúži si dať svetu, ale aj svojej minulosti vzor. Vzor spojitosti humanizmu a ducha.
" ...našu vlastnú cestu životom určuje naše vnútro, nech sa akokoľvek zdá, že sa naše cesty krútia a odchyľujú od našich želaní, napokon nás len predsa zavedú k nášmu neviditeľnému cieľu. "

21.11.2016

Jedna z nejpůsobivějších knih, kterou jsem kdy četl. Zweig zde popisuje autobiograficky svůj život již od útlého mládí, jde o působivý historický exkurz, který je obohacen postřehy a pocity jedince, který prožil pád Habsburské monarchie a obě sv. války. Zweig je především geniální vypravěč, jenž čtenáře provede epochou Rakouska-Uherska, na které nostalgicky vzpomíná, jako na poslední ostrov jistot, který stačil během svého života poznat. Období po první sv. válce a následně se fašizující Evropa, jež vyústila až ve 2. sv. válku pro něj představovaly nekonečné zklamání z evropské společnosti. Člověka až mrazí, když při čtení zpozoruje do očí bijící paralely s dnešní společenskou situací. Vřele doporučuji k přečtení.