Světla mezi prkny
Jakub Řehák
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16514/mid_svetla-mezi-prkny-pye-16514.jpg
4
12
12
„Běž a vyprávěj. / Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust / teče z očí, že ubíhají roky.“ Těmito slovy končí Jakub Řehák svou první básnickou sbírku. Roky ubíhaly. Čas zanechal stopu na básníkových domech – hniloba, plesnivina, pavouci, rez. Z gymnazistek předposledního oddílu se staly ženy, které až magickým procesem pojmenování dosáhnou celistvosti bytí. Jinak v knize převládají – téměř surrealisticky – jednotlivé části (nahého) těla. Neživé se oživuje a živé se stává věcí. A tak se prolínají ženy a knihy – obojímu patří celá autorova láska. „Inkoust teče z očí“ „tam, kde končí pohled a začíná popis“. Pozorování a popis jsou neoddělitelné. Ačkoliv v básních dominuje léto a zima, popř. sníh, poledne a noc, tedy jednoznačnost času, čtenář si nikdy nemůže být jistý, jestli se děj (a něco se děje, i když ‚chybí‘ slovesa) odehraje ve skutečnosti nebo ve snu. Je vždycky veden dál překypující autorovou fantazií a zvuky slov.... celý text
Přidat komentář
Vtipná a námětově originální je báseň Zahrady po setmění. Škoda, že jen tato jediná.
„vkrádá se do zahrad
těsně po setmění
chlap s rozsvícenou rukou
ví
že chodí tam holky
ze směny
číhá tam
škrtí holky
věší je na nízké dráty tramvají
ale jen na chvíli
holky se vzpouzejí odhazují tašky
když běží temnou cestou
v krku jim duní kov
a hrůza mizí
vždyť přece na holky
čekávají příslušníci
honem je sundají
a ještě promodralým jim do plic
vženou umělé dýchání
chlap s rozsvícenou rukou
je pryč
a holky potom žhnoucí
běží nocí zpátky do pivnic
kde všechno
řeknou kamarádkám
kde nezatají nic“
Básně rozkročené mezi surrealismem a syrovým realismem (ty zakouřené bufety, prázdná prostranství a dvorky za činžáky mi připomněly kdekoho ze Skupiny 42), někdy převládá ono, někdy zas to druhé, vždy je však přítomná úchvatná obraznost ("pomalu se sype hnízdo vos z rohu kůlny", "tlející kočky na dvoře"). Častá tma jako by znemožňovala zjistit, co od čeho pochází, ani se zde nenacházejí celá těla, ale jen výrazné čouhající části, jako by si je člověk mohl splést jednoduše s předměty. Vnímá se všemi smysly – jenže jestli ona skutečnost není zdaleka tolik temná, možná jde jen právě o smyslové matení ("Viděl jsem na tvém svetru / mračna barevných ptáků. / V mých slovech žila jenom tma.").
Pozorování zde hladce přechází do popisu. Většinou jde o každodenní prostory, které však v Řehákově podání působí znejišťujícím dojmem, třeba vykreslené domácí prostředí následně ukáže svá temná zákoutí, z hrnku na stole kouří spíš úzkost než káva. Jsou to mnohdy dobře známé prostory, ale často nějak deformované, zašlé, je na nich vidět stopa času, sedá prach, návrat do míst už není jako dřív ("plesnivé chodby staré plovárny"). Tu atmosféru ještě umocňuje konkrétnost, důraz na detail, neopomenutí sebezbytečnější věci. Svět se loupe jako lak poštovní schránky. Když se neobjeví milostný aspekt (bez sentimentu, naopak s dost pozoruhodnou erotikou – křupání sněhu!), jsou to i básně jaksi osamělé – nějaká ta podivná osoba se tam mihne, ale kontaktu není přehršle.
Vůbec brilantní je těch pár básní, v nichž se nacházíme na prostředí gymnázia – ať už jde o kuchařky či gymnazistky, vždycky v sobě mají podivnou atmosféru, něco důvěrně známého, ale pojímáno tak nekonvenčně, až to člověka nutí pochybovat o pravé podstatě tohoto prostředí.
Ani mi nevadí, že je to sbírka chvílemi stylově rozkročená, bavil jsem se moc, nasazuji oči a nos, běžím a vyprávím.
Suvenýr
U Mánesa
vylézáme z vody.
Mokrá saka
drhnou o černý
oblouk vln.
V parku je písek
plný rybího větru.
Šustí nám těla, zatímco
leháme k zemi.
Ještě je teplá,
jen z nižších pater
chytá chlad.
Rukama hrabe nory,
s lehkou závratí
necháváme činžáky
vyrůst nad hlavou.
Před námi na provázku
klopýtají vyschlí mořští krabi
jako dávný přelud
z procházek městem,
které jsme nechtěli
za suvenýr.
(s. 51)