Svíce dohořívají
Sándor Márai
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57773/bmid_svice-dohorivaji-57773.jpg
4
282
282
Po 2. světové válce emigroval Sándor Márai (1900–1989) do USA, odkud nesmiřitelně komentoval události ve své vlasti a v celém komunistickém táboře. I proto jeho prozaické dílo možná vždy vzbuzovalo větší pozornost svým politickým pozadím než literárními hodnotami. V novele Svíce dohořívají z roku 1942 jako by autor koncentroval vše dobré a krásné, co kdy literatura Rakousko-Uherska evropské kultuře dala, a především vše, co lze říci o přátelství, stáří, lásce, vztahu k životu a ke světu. Nové vydání této knihy po šedesáti letech se stalo velkou událostí v řadě evropských zemí a novela Svíce se dohořívají stala i předlohou nejnovějšího filmového scénáře režiséra Miloše Formana.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
A Gyertyák csonkig égnek, 1942
více info...
Přidat komentář
Přečteno po 7 letech znovu a musím říct, že tenkrát mě kniha nadchla víc. Jsou tam moc hezké myšlenky a poetično člověka potěší, ale nyní mi sáhodlouhý monolog jednoho z dohořívajích mužů tolik nesednul. Je znát, že se člověk v různé době svého života nachází v různých sférách přijmutí toho, co čte. Kdysi jsem měl chuť Henrika obejmout, nyní bych ho pro jeho výmluvnost naopak střelil.
Tak to bylo teda něco! Na "pár" stránkách velmi hutný příběh. A krásný jazyk nutno podotknout. Každému vnimavemu člověku má kniha co nabídnout.
Jediné co mohu napsat, že je to čtení skvělé a určitě se k tété knize minimálně jednu chci vrátit. Sándor Márai je skvělý spisovatel.
Mno, zajímavé dílko, nastěstí krátké, určitě vysoce literární, to v rámci monologu je cítit nejvíce, určitě nejde o reálný výjev, ale spíše často silně poetickou a filozofickou zpověď autora protkanou příběhem o lásce přátelství a životě. Některé pasáže spíše usínající, jiné skutečně vysoce umělecké.
Krásná knížka plná brilantních popisů stavu duše a mysli... O přátelství, víře, věrnosti, osudu a smyslu života. Hlavní postava Herink si klade mnoho otázek a čtyřicet let čeká na návrat přítele Konráda a jejich zodpovězení. Mezi tím si na ně odpoví sám.
Jako úplně první po přečtení a osušení slz mě napadá - skvostné. "Svíce dohořívají" je knížka útlá jen počtem stránek, nikoliv však obsahem. Ba naopak. Je v ní vše podstatné o životě, lásce, vášni a přátelství, ale hlavně o pomíjivosti, konečnosti toho všeho. Neumím to lépe vyjádřit více slovy, všechno další už by byl jen zbytečný balast.
"Člověk vždycky pravdu zná, tu druhou pravdu, kterou zakrývá role, kostýmy a životní situace."
Priateľstvo, láska, oddanosť, rozobraté z mužského pohľadu, medzi mužmi... Netreba však zabúdať, že nad nezištným priateľstvom, ktoré je opisované, tak nad ním stojí ešte silnejšia a mocnejšia nezištná láska a to je tá materinská.
Napsáno krásným jazykem s velkým množstvím nadčasových myšlenek, obdivuji překladatele. Můj dojem je, že tuto knihu ocení pouze lidé, kteří už mají mnohé odžito. Ale třeba se mýlím.
Vypravěč se prostřednictvím dlouhého monologu svěřuje se svým životním příběhem, kterému dominuje zrada od osob nejvíce milovaných, a dlouholetá snaha se s touto zradou vypořádat. Plný zášti prožívá větší část svého života v osamění.
Kniha na mě působila velice smutně a připomněla mi, jak důležité a potřebné je umět odpouštět.
"Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. "
Celou dobu jsem si při čtení představoval divadelní adaptaci. Velmi klidnou, velmi ne-akční, velmi komorní adaptaci. Klidně bych v ní nechal diváky dlouhé chvíle tiše sledovat dva staré pány, jak tiše sledují hořící oheň v krbu. Protože to pomalé tempo vyprávění (a jeho důkladnost) bylo mimořádně důležité, krásně to vytvářelo atmosféru příběhu. A ta stála za to! To napětí, ta nejistota, ten špatně předstíraný klid... Kdepak, žádná laskavá nostalgie, žádné samozřejmé smíření! Měl jsem pocit, že to někde hluboko v generálovi i přes všechnu jeho pečlivou intelektuální reflexi vřelo úplně stejně jako den po Konrádově odjezdu.
Právě trvalý rozpor mezi zdánlivě pokojným rozhovorem dvou důstojných starců a jejich nepřiznanou nervozitou vdechlo prezentovaným myšlenkám život, náhle už nešlo o vycizelované akademické úvahy na různá témata, náhle se života hluboce dotýkalo všechno vyřčené. I nevyřčené.
Stejně jako Koku v dřívějším komentáři, i mě zaujala Konrádova pasivita. Nejprve setkání vyvolal svým příjezdem, aby pak neformuloval jedinou aktivní myšlenku! Zdálo se mi, že neřekl nic, co by Henrik už předem nevěděl. Kdybych neznal Máraie jako velmi realistického autora, tak bych snad i předpokládal, že se v závěru knihy dozvím, že se celý rozhovor udál jen v Henrikově hlavě. Že je skutečný Konrád třeba už dávno mrtvý. Nebo že umírá Henrik a tohle je jeho poslední halucinace (ve stylu Goldingova Ztroskotání Christophera Martina). Nebo – pokud už to teda není moc mysteriózní – že Konrád zemřel někde daleko v cizině právě v ten večer, kdy měl Henrik pocit, že s ním u krbu účtuje.
Zajímavá knížka, s nejdelším monologem, co jsem kdy četla. :-) Děj knihy se odehrává během jednoho dne a vlastně nejde ani tak o děj, ono se během toho dne nic moc závratného nestane. Hodnota knížky spočívá v přetlaku myšlenek a filosofických úvah na téma přátelství, stáří, zrada, láska, odlišnost, ... Těch nádherně vystižených myšlenek tam bylo víc, než dost.
Nostalgické rakousko-uherské retro.Brilantně napsaná novela,o níž guru německé
literární kritiky Reich-Ranicki prohlásil:"Kdo/tuto/knihu nečetl,nemá ponětí o
literatuře 20.století".
Příběh v dětství vzniklého velkého přátelství Henrika a Konráda,které se ale s
dospívaním a dospělostí mění u jednoho z nich v závist,zášť,nenávist a poté i zradu.
Přesto oba jakési neviditelné pouto spojuje i nadále a proto může po dlouhých
desetiletích dojít ještě k jednomu,poslednímu setkání.
Sándor Márai ukazuje krásný literární jazyk, stylistiku i ekonomičnost textu, kdy rozehrává fenomenální trojúhelník s velkým finále POSLEDNÍHO FINÁLNÍHO ROZHOVORU. Onen poslední rozhovor je pro mě učebnice asertivní komunikace.
Je to první kniha, kterou jsem od Máraie přečetl, skvostné jsou jeho Deníky I,II , Herbář i Měl jsem mlčet. Doporučuji i jeho Racka :-).
Nádherná kniha, u které mne kromě neobvyklého děje zaujala atmosféra. Nemám ráda sáhodlouhé popisy prostředí, ale u čtení této knihy jsem si připadala, jako bych se ocitla v loveckém zámečku generála, hlavní postavy této knihy.
Příběh přátelství a lásky dvou mužů a jedné ženy je podáván netypickým způsobem, vlastně se svým způsobem vyřeší až po více než čtyřiceti letech. Určitě si od Sándora Máraie ještě něco přečtu.
Monolog plný myšlenek a životních pravd...ale jen pro toho, kdo o to stojí...náročnější četba, která náladu pozitivně neposílí...
Štítky knihy
stáří meditace maďarská literatura hledání smyslu života středoevropská literatura moudrost životní moudrost
Autorovy další knížky
| 2009 |  Svíce dohořívají |
| 2003 | Zpověď |
| 2005 |  Judita |
| 2006 | Noc před rozvodem |
| 2004 | Země, země...! |
I když premisa je jednoduchá a zajímavá, setkání starých přátel po 41 letech na zámečku v lesích, a mezi nimi nevyřčená tajemství minulosti, nedokázala mě kniha zcela pohltit. Henrikův monolog je plný zajímavých myšlenek a jistě se nejedná o slovní balast, já tam ale prostě to mistrovství slov a myšlenek zatím nedokáži vidět, a mám pocit, že povídkový formát by příběhu spíše prospěl. Nicméně sem tam se vyskytují věty, co se dají tesat a poetický autorův jazyk. Určitě jsem zvědavý a seženu si i Máraiův Herbář.