Svítání na západě
Otokar Březina (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19002/mid_svitani-na-zapade-8LP-19002.jpg
3
89
89
Tato v pořadí druhá symbolistní kniha Otakara Březiny (*1896) je tematicky přelomovou. Stejně jako v Tajemných dálkách i tady převládá temnější ladění. Silně se tu projevuje jedno z ústředních témat Březinovy tvorby, že člověk je dědicem dávné viny, která ho provází po všechny dny jeho života. Přesto je v tomto stínu lidského žití naděje, smrt je cestou k vyšší existenci, temnota branou ke světlu. V poslední básni pak zaznívá naděje plnými tóny.... celý text
Přidat komentář
Hm... mé první setkání s naším nejobtížnějším básníkem. Tento typ symbolismu je mi jak poezií pro poezii, a to je větší než já.
Sbírka symbolistních básní, která ve mně vyvolala hodně emocí. Ne každá báseň mi sedla, ne všechny jsem dokázala procítit. Symbolismus mi připadá fascinující, ale zároveň je to pro mě leckdy hodně nepochopi(tel)ná a neprobáda(tel)ná oblast.
Přidávám úryvky z básní, které ve mně rezonují nejvíce:
Vteřiny
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
Tajemství bolesti
Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh’,
mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup.
V dech dávných spálenišť mne halil v myšlénkách,
a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub.
On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr,
a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou.
V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr
je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou
O Minulá, když smrti věčný passát...
Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,
kov zvonů v tvrdých intonacích tál,
a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,
u tvého prahu zadumčivý stál
Nálada
Šla bledá únava pod stromy nehybnými,
po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními,
stesk věčné otázky mi v zraky ponořila
a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila.
Květ slunce přezrálý do bílých žárů svadal,
v šer haluzí se třás’ a modrým listím padal
v tich apatických němé vysílení, v mechu
se rozdoutnal, a lázní tajemného dechu
mne mdlobou kolébal, jak pod vlnami
krev z otevřených žil by tiše řinula mi.
Mé dědictví položil's
Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí,
na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna;
na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpjetí,
na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna
Víno silných
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši:
hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků.
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého
Poprvé jsem se uchýlila k symbolismu. A zjistila jsem, že Jebavý mě nebaví. I přes všechna ta správná slova a slovní spojení a chytré verše mi jeho básně přijdou prázdné a vyumělkované. Nechávají ve mně jen jeden dojem, a to ten, že básník chtěl hlavně zapůsobit. Asi jako když máte parádní pokoj kam zvete návštěvy, ale jinak tam nikdo nechodí. Jako kdyby to vše napsal jen pro Annu.
Tys nešla
Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.
Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.
Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.
S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.
Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?
Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším
z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.
V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!
Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.
Možná lehce depresivní, leč krásně poetické . Jako by člověk procházel galerií plnou krásných obrazů a nevěděl, kam se dříve podívat...
„Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků!
Škubnutí Blížení po vláknech etherných!
Potkání ohnivá mystických oblaků,
Jež svítí pohledům do dálek nádherných!
Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát,
Na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm,
Zpěv žíti budoucích, zor příštích vonný pád,
Šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.“
Víte, jaké to je, když smyslové vjemy, udávají hlavní tón celé skladbě – v hlavním kurzu je západ slunce a soumrak, a tak uvedou mysl do mezního stavu – kdy v hlavním kurzu je tíživý kontrast, světa o kterém člověk sní, vs. světa, ve kterém nucený žít, a přivedou mysl k poznání – skrze náladu a asociace, které vyvolá?
Jestli ne, tak zkuste Březinovy básně, dovedou vás totiž na horizont prostoru, kde se budete moci rozhlédnout po poetické a melancholické krajině, s mystickou, tíživou, a ponurou atmosférou, kde se střídají stmívání a záplavy světla, šedivé těžké mraky a mlhy se slunečním svitem, vánkem a zurčící vodou, kde příroda vystřídá celou škálu svých symbolů na to, abyste pochopili ...
Březinovy básně jsou tak pro mě spíš takovou náladovou krajinomalbou … při čtení plynou hladce, ale spíš než jako básně mi připomínaly prózu s pravidelným rytmem, která se, navzdory tomu, že je těžká (a vlastně i tíživá) překvapivě lehce čte … jako když sníte a ve snu se slova seskupují … a po probuzení si najednou nejste jistí … tím, co jste viděli svým vnitřním zrakem, a cítili svými smysly … jako zapomenutý sen …
„Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.
Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.
S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.
Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? …“
Knuhu jsem si vybrala do ctenarske vyzvy a vyzva to opravdu byla!
Predem se priznavam, ze poezii nerozumim a bezne ji nevzhledavam. Aby mi kniha nezustala jako jedina neohodnocena, davam ji prumerne 3 hvezdy.
Mam sve oblibence, ke kterym se rada vracim, ale bohuzel pana Brezinu mezi ne nezaradim. Pro me zatim zustava nepochopen.
Tuhle outlou básnickou sbírku jsem si vybrala hlavně kvůli čtenářské výzvě. Znovu jsem si ale potvrdila, že básně lyrického rázu opravdu nejsou nic pro mě. Dovedu ocenit květnatý jazyk, hru s rýmy i ohromnou slovní zásobu pana Březiny. Jenže se na četbu něčeho takového nedokážu plně koncentrovat a tak už u druhé sloky nevím, co bylo v té první. Možná i z toho důvodu nechci knihu nijak jinak hodnotit. Jistě se najdou tací, kteří poezii rozumí mnohem více.
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
V minulosti jsem četla poezii docela ráda, ale panu Březinovi jsem tentokrát příliš nerozuměla. Souhlasím s Ainyskou, asi je to pro "dorostence". Použila jsem do Výzvy, ale možná ještě sáhnu po něčem jiném. Je spousta knih s oxymoronem v názvu.
Vůbec nemám za cíl nějak shazovat pana Březinu, ovšem sbírka básní na mě působila, jako by ji přeložil nejmenovaný překladač a nejednou to projel různými jazyky a zase zpět.
Nejspíš jsem na poezii totální kromaňonec. Nejsem schopná dešifrovat básně a ani není v mých silách je pochopit. Nejspíš je to pro zkušenější a "dospělejší" čtenáře poezie, kteří do ni "dorostli". Není to moje první setkání s tímto druhem knih, ale toto je opravdu nad moje síly. Obdivuji všechny kdo tomu rozumí. Klobouk dolů.....
Nechala jsem se zlákat do výzvy. Opravdu se jí stala. Na první přečtení jsem hořce litovala! Se slzou v oku vzpomínala na loňskou Sylvii Plath :o)
Pročítala nekonečno symbolů, nálad a citů bez špetky zaujetí. 'Tys nešla' byla prvním světélkem v tunelu, možná klíčem.
Nakonec jsem našla pár blízkých veršů, ale mým básníkem se tento muž zatím spíš nestane. Je naprosto geniální, jen tak málo rezonuje s mým vnímáním a dost realistickým přístupem k životu.
Přesto si vážím času stráveného s ním. Povedlo se mi proniknout do jeho vnímání světa a celkem snadno našla duši celé sbírky, která mě oslovila. Snad za pár let na shledanou. . . . ?
"...řeč mrtvých slov s mou duší hovořila" (nálada, s. 49)
Toto oxymorní spojení by mohlo být mottem útlé sbírky...
Verše, které nítí pozornost,
hořknou zmarem,
skrývají tajemství,
odhalují smutek,
navozují bolest,
vzbuzují soucit,
zaclánějí Slunce,
- přesto -
dýchají životem.
"Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po zkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám." (s. 53, Až sedneš za můj stůl)
"Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně
vichry tajemství svály!
Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!
Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá
v dáli
a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!" (s. 18, Vteřiny)
...............................................................................................
ČV 2019 - Kniha s oxymórem v názvu
Svítání přichází sice z východu, ale zde se rozumí jakási moudrost, kterou západní civilizace údajně světu přinášela.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Svítání na západě |
| 2008 | Ruce |
| 2008 | Stavitelé chrámu |
| 1895 | Tajemné dálky |
| 2010 | Větry od pólů |
Některé verše jsou velmi krásné, některé by mě okradly o desítky let mého života. Já se ale sbírku pokoušet dešifrovat nehodlám, takže jsem přišla jen o času zlomek.