Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Stroje v Becherské čtvrti ve městě Obsidie pracují přesčas a všechno se zdá poněkud vychýlené z rovnováhy. Co nevidět začne Epocha II a Ministerstvo porodnictví se už připravuje, ovšem zda bude vražedná Alex při tomto dlouho očekávaném přechodu představovat problém, nebo přínos, se teprve ukáže. Ta, co jde první Livie Llewellyn je mistrovským příspěvkem do světa Mýtu Cthulhu.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno:
2024
,
Medusa
Originální název:
The One That Comes Before, 2015
Interpreti: Marie-Luisa Purkrábková
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Chut vyzkoušet něco nového byla tak silná, že jsem se sama dobrovolně vydala děsuplné obálce a ještě děsivějšímu příběhu lapeného mezi ty malé, ťuťuňuťu, bílé stránky. Onu mega divnou atmosféru lépe vstřebáš po přečtení doslovu, slibovali, pak v příběhu Alex nalezneš možná kus svého osobního traumatu,slibuju já. Myslím, že tady kniha nade mnou zvítězila. Quid pro Quo. Tusim, ze v ni najde nejakou svou etapu zivotni kazdy. To nejděsivější z knihy totiž napsal sám život, obzvlášť pokud jste se někdy ocitli v pozici podřízeného zaměstnance, který nemá možnost volby. Jako krajka na už tak pěkných, černých šatech, dozdobil novelu úžasný překlad Romana Tilcera. Á teď troška spoilerování:
Znáte to. Nedělní rozpálená noc. Je děsný vedro, za okny se zrcadlí temno vaší duše. V lednici dochází pivo, pár kostek ledu se rozpouští v poslední sklenici s whiskey. V peněžence pusto - stejně jako v srdci, výplata až na konci týdne, stejně tak nadějné vyhlídky na víkend, které se topí v hlubinách nedohledna. Houstnoucí Tma, podivný děs, osamělost a zvláštní zvuky kolem nepomáhají vaší otrávené duši vstřebat to, že je za chvilku pondělí. A vy zas musíte vstávat do hokny, kterou tak trochu, spíš více, nesnášíte. Samotné martyrium cesty do kanclu si snažíte zpříjemnit kávou, ale výsledek je vcelku nešťastný. Ty svině kavárenský se zase flákaj. Závist se rozpouští na jazyku spolu s kostkou ledu. A vy do tý práce JDETE, i když vám v uších bzučí varovný alarm: Tohle je naposledy. Všichni tady vědí, kdy a jak umřou. Na stehně Vás však hřeje vaše oblíbená zbraň a koutky rtů cukají, choutky na krev nepřetluče ani panák vodky. Kolegy bys viděla nejraději zevnitř. Rozpárat tělo umíš. Nějak to zvládneš, co jiného ti zbývá, vodka pomáhá, potlačuje. Po mírném uspokojení bolest, týpek z ministerstva porodnictví - který musí stihnout DEADline, krev za krev, pak výbuch. Tak nějak se vše přetočí, ztrácíš pevnou půdu pod nohama a chvíli trvá, než najdeš to svoje jedinečné já. Ty ho najdeš. Ale i oni. A pak je to zas buď ty, nebo oni. Kurňa, příjde jí ta výplata, nebo ne? A co ty utěrky!
Ta, co jde první, ale vyšla až druhá (což mě nepřestává iritovat), láká na prvky Mýtu. Ovšem kdybych je pominul, připomíná mi Obsidie svou deformativní vychýleností od normality spíš akčnějšího křížence mezi Kafkou a Ligottim. Ale přirovnávací berličky stranou - autorka zde sama za sebe odvedla fajnový kus práce. Četlo se mi to v pohodě (víc podobných textů), má to za mě dobrý humor a hlavní protagonistka je vykreslena stejně působivě, jako okolní prostředí.
Co se týče technikálií, překlad opět nezahálel a dodal tomu odpovídající dynamiku a atmosféru (našel jsem jen jeden překlep). Zejména však musím pochválit skvělou hororovou obálku, která mě upoutala prakticky ihned a navíc odpovídá (ale současně nespoileruje!) obsahu svazku. Prostě a jednoduše, sedlo mi to. Ovšem mohlo by mi to sednout o chlup víc, kdyby text měl mimo zábavný příběh i výraznější zakončení (ačkoli motivace pro napsání tohoto textu - zmíněné i v doslovu - zcela chápu).
Drsné pohlazení pro všechny každodenní rutinou utrápené milovníky podivna.
Skvěle napsaná hrdinka! Mnohem lepší než v Trávě, ale také tomu ještě něco chybělo.
Nádherně děsivá obálka a znamenitý překlad Romana Tilcera jsou nepřekonatelné vábničky, kterými tato novela disponuje.
Překladatelský um je tu opravdu zjevný, protože čtenář, který je příběhu předhozen jako mřenka dravé štice, může být zpočátku zaskočen květnatým a až goticky rozsochatým slohem. Jazykové prostředky jsou nevybíravě bohaté, rostou a bobtnají, stejně jako strach z podivného a neznámého, který je ve velmi zvláštní megapoli Obsidie přítomen stejně jako magie, čarodějové a podivuhodní rybí lidé.
Přímýma nohama se dostáváme doprostřed příběhu, k ženě Alex, nepříliš sympatické alkoholičce a vražedkyni, kterou zmítá nenávist ke své práci. Jenže peněz je třeba, i když jen proto, aby si hlavní hrdinka mohla koupit vodku na uklidnění rozjitřených nervů. Všudypřítomné vedro a skřípání obřích strojů, divné nakladatelství s měnící se budovou a občasné Alexino vražedné běsnění jsou však narušeny plány Ministerstva porodnictví. Protože se něco chystá. A bude to velké. Velké tak, jak si nikdo z nás i z hrdinů autorčina světa nedokáže pomyslet. A divné. Divnost je vlastně jediné slovo, které tuto novelu zcela vystihuje. Vše je tu monstrózní, zvláštní, děsivé, křičící zmarem a bolestí. A bolest tu rozhodně neznamená vykoupení. Možná znamená přeměnu. A možná je všechno úplně jinak. Je to vážně divný příběh. A znepokojivý. Občas jsem byla až přehlcena bobtnajícím slohem a délkou vět a asi dvakrát se stalo, že jsem si po sobě musela odstavec přečíst znovu, prootže jsem neměla dostatek klidu na vnímání textu. Proto ta jedna hvězda dolů.
Nicméně pokud máte rádi bizarní příběhy okořeněné mýtem Ctulhu, kosmickou hrůzu a podivnosti, pusťte se směle do čtení.
Surreálný obří nadsvět chrlící depresivní stereotypy vytváří ideální kulisy pro ventilaci klasicky lidské a skvěle napsané hrdinky (velmi by se líbila autorce Janě Dvořáčkové). Kniha je plná alegorií na problémy naší civilizace, geniálních nápadů, surovosti či sarkasmu a skvěle funguje i bez "napojení" na mýtus Cthulhu. Ta, co jde první je skoro až osobní příběh, který musel ven. Který vznikal z vnitřního drásavého pnutí autorky. Je živelný a živoucí. Je nebezpečný a jedinečný.
Keďže ma oslovila prvá kniha vydavateľstva Medusa, Tráva Anyi Martinovej, kúpil som si aj druhú – Tu, co jde první od u nás úplne neznámej Američanky Livie Llewelynovej. Rád spoznávam nové tváre, ktoré sa k nám v rámci hororu konečne dostávajú po monopole Kinga a spol. (James, HPL, Barker, Koontz). Po výtvarnej stránke je to paráda. Obálka super, nechýba úvodné slovo od môjho miláčika Lairda Barrona, finálne autorkine dodatky a celé je to avizované ako niečo, čo by mohlo, azda až malo, uspokojiť každého chápadlového fanúšika mýtu Cthulhu. Za toho sa považujem. Niektoré Lovecraftove texty pokladám za nadčasové. Dodnes ma inšpirujú. Táto kniha ma žiaľ do nemalej miery napriek tomu sklamala. Neustále som vypadával zo sedla a len veľmi ťažko som sa dostával naspäť. Cítil som sa, ako keby som rovnými nohami skočil do dvanásteho pokračovania úspešnej série, pričom ale prvých jedenásť dielov som nečítal. Nemám nič proti tomu, keď sú príbehy jemne vytrhnuté z kontextu. Keď si musí čitateľ domyslieť začiatok alebo koniec. Keď niektoré veci zostanú (zrejme navždy) zamlčané, nezodpovedané, nedopovedané. Taký je aj život, prečo by teda také nemali byť príbehy, ktoré nám spisovatelia rozprávajú? Tu mi to ale pripadlo predsa len už príliš. Skvelá je každopádne atmosféra. Divné, pokrivené ovzdušie sveta, ktorý na prvý pohľad funguje normálne, ako sme zvyknutí. Ale pri bližšom preskúmaní zistíme, že sa razantným spôsobom vychýlil z kurzu. Ako keby cthulhuovské božstvá pred rokmi prenikli do nášho sveta a prebehla agresívna vojna medzi nami a nimi, no nedá sa povedať, kto vyhral. Resp. či vôbec niekto. Vinou toho sa tak vytvoril čudný polosvet s ľudskými, ako i neľudskými prvkami. Toto sa mi vyložene páčilo, ale bolo toho málo, do deja som sa dostal až po strane IOO a pravdupovediac ani potom to, až na posledné strany, nebol zázrak hodný štyroch hviezd.
Jen když jsem zaslechl cosmic horror či Mýtus cthulhu, knihu jsem si prostě musel pořídit. Kniha samotná má úplně boží obálku a je takový maličká kapesní.
Celkově musím hned na začátku říct, že jsem čekal asi něco trošku jiného. Příběh se mi, ale líbil a kdo má rád Lovecrafta či Wandermeera bude spokojen. Bohužel se jedná spíše o novelu a příběh uteče hodně rychle. Tím, že je kniha tak sledujeme pracovní den Alex, ve světě, kde žije se začne dít něco kolosálního. Bohužel podrobnosti a více informací ze světa se nedozvíme. Toto považuji za největší mínus knihy. Také se nedozvíme moc o Alex a jejímu speciální noži.
Je pravda, že i v textech mistra HPL jsme se také nedozvěděli, tolik kolik bychom si přáli. Určitě bych se rád vrátil do Obsidie v dalším příběhu.
V Pevnosti 07/2022 vyšla autorce ještě povídka Poslední čisté, jasné léto. Jsem zvědavý jaká bude.
Hodnotím 75 %
Krásná obálka navnadí, čtení je to správně (ne)příjemný, tempo svižný (a knížka krátká), ale ač se mi to moc často nestává, už to bylo často za hranicemi mojí fantazie...
"Alex, Alex, nejsi ty žena mého života?" (po scéně, kdy poprvé použila svůj nůž, respektive oba jeho konce, jsem se zamiloval) Haha. Ok, teď už vážně, druhá publikace Medusy a začínám sledovat jistou tématickou vystředěnost, která byla avizovaná (sexuální fetiše začínají být pestré). To, že je to v podobě krátkých novel, jelikož času mám málo, je něco pro mě a tak když se dostanu k textu tohohle ražení, mám to do pár dnů a čtu s upřímným zaujetím, nehledě na to, jak to se mnou souznělo, protože mám v šuplíku taky jeden, roky trvající koncept, který má stejný záměr a chce být realizován podobným způsobem, z podobného koutu (mé) duše. Livia mě překvapila touhle nekompromisní vizí, ač jsem si párkrát řekl, že ten svět, kde se na jednu stranu dodržuje administrativa, ale zároveň dochází k bezhlavému vražednému mučení, mi k sobě nějak nesedí, jako kdyby to bylo utkáno ze dvou nesourodých částí... ale tohle vše je pak v pár stranách objasněno v doslovu, který dost nechá zaklapnout některý dílky dohromady. I ten soundtrack sedl. Skvělá práce, Filtře! Publikovat podobný texty, mě po opětovném čtení některých mých výplodů přiměje si říct, hele, není to s tebou tak špatný, JP, je nás tu víc.
Rovnou se přiznám, že atmosférické věci kolem mě většinou proletí. Jsem ten typ čtenáře, který potřebuje většinu věcí vyslepičit, protože jsem nepozorná. Takže co se vlastně na konci téhle knihy stalo? Divnosti! Ale protože jde o kosmický horor, o věci, co mají dávat smysl v tom, že nedávají smysl, tak mi to ani nevadí. Užívala jsem si podivný svět, zvláštní hlavní postavu, kterou jsem si i přes její povahu velmi oblíbila, a kdyby se někomu chtěl udělat atlas tohohle místa, hned bych ho s chutí otevřela. Většina kosmických horrorů, které jsem četla, se zakládá na postavě, kterou svět podivna semele v našich reáliích. Ale tady není nic jiného, než podivno. Rybí lidi, vlhkost, podivné entity žijící ve vašem domě? Jen obyčejný den. A to mě baví.
Když jedete do Brna pomocí Českých drah a vaše hodnoty, morálka i duševní rozpoložení se hroutí do lovecraftiánských temnot, není nic lepšího, než sáhnout po pořádném knižním bizáru.
V pořadí druhý nakladatelský počin Medusy vám zpříjemní cestu do kterýchkoliv horoucích pekel. Skoro jednohubkový, hororově weirdový příběh koncipováný jako pocta HPL a vytvořen jako vzteklá a hořká zpověď osobního života autorky na vás dýchne těžkostí, úzkostí, drsnou surovostí a snovým oblakem plným kouzel a krve. Vtáhne vás do magického cyber světa plného strojů a tajemné energie a donutí vás přihlížet nejbizarnějšímu porodu v historii městečka Becher. To vše za zvuku skvěle sestaveného playlistu, který je pro vás díky QR kódu a vkusu samotné autorky k dispozici na zadní straně titulu.
Takže Romane, moc díky za výbornou literární svačinku! Co bude k večeři? 3:)
Lovecraftiánský new weird, jaký tu ještě nebyl, temná jízda plná divných věcí i odkazů, která nezpomalí až do samého konce. Stejně jako bydlení v Becherské čtvrti to není pro slabé povahy, a hádám, že starouš Howard by měl také nějaké výhrady, ale co už. A minuta ticha za chudinku Veculu Threadneedle.
P.S:: Doslov autorky a předmluva Lairda Barrona též výborné.
Tento literární počin jsem objevil na Facebooku Obce překladatelů. První, co na něm okamžitě zaujalo (krom překladatele), byla obálka: nechutná i fenomenální zároveň! Hlavní hdinka mi svou vnitřní zlobou a nestabilitou ohromně imponovala. Upouštěla ji dost vulgárními výrazy, které mne vždy pobavily. Hlášku o ukňouraných a neuctivých kurvách z hlavy už nedostanu... Občas upustila i z někoho jiného, když onu osobu proměnila v cedník. Doslov autorky osvětlí spoustu ukrytého a jen lehce naznačeného mezi řádky, čímž umocní zážitek z této osobní personifikace. Zajímalo by mne, jak to s Alexandrou dopadlo, zasloužila by si dostat se z té špinavé díry v zemi.