Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Stroje v Becherské čtvrti ve městě Obsidie pracují přesčas a všechno se zdá poněkud vychýlené z rovnováhy. Co nevidět začne Epocha II a Ministerstvo porodnictví se už připravuje, ovšem zda bude vražedná Alex při tomto dlouho očekávaném přechodu představovat problém, nebo přínos, se teprve ukáže. Ta, co jde první Livie Llewellyn je mistrovským příspěvkem do světa Mýtu Cthulhu.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno:
2024
,
Medusa
Originální název:
The One That Comes Before, 2015
Interpreti: Marie-Luisa Purkrábková
více info...
Přidat komentář
Llewellynová zvolila květnatý a zdobný sloh. Ten se k dekadentnímu rozpadajícímu městu vzdálenému všemu, co je nám blízké, skvěle hodí. A z každé věty je cítit, s jakou láskou a vášní Roman Tilcer knihu překládal. Obsidie a především čtvrť Becher pak nezapřou autorčinu inspiraci světy Chiny Miévilla, ale jsou mnohem krvavější, slizčí a dekadentnější.
Naopak rozpadající se svět opuštěných kanceláří, do sebe se hroutících registraček a potících se zamlžených oken dává vzpomenout pro změnu na texty Franze Kafky.
Zatímco Laird Barron v předmluvě chválí všechnu tu autorčinu precizní práci s reáliemi jí vymyšleného světa, ona sama v doslovu přiznává, že krvavá, násilná a totální nasraností prodchnutá cesta její hrdinky vznikla jako reakce na autorčin krušný život v nakladatelském korporátu.
Novela čítá 148 stran a rozjezd je poměrně dost pomalý, o to zábavnější je pozorovat gigerovsky zvrácené reálie Becherské čtvrti a neméně zvrácené duševní pochody hlavní hrdinky. A od půlky knihy až po poslední větu je to vražedná a občas dost nechutná jízda.
Zkrátka a dobře Llewellynová a Tilcer nám na poměrně krátkém prostoru přinášejí mix New Weirdu a hororu v hodně zajímavých kulisách. Připočteme-li k tomu již výše zmíněnou předmluvu, doslov, opravdu vymazlenou obálku, jejímž autorem je kolumbijský malíř a kreslíř žijící v Miami Santiago Betancur, a playlist sestavený samotnou autorkou, máme tu hodně originální a zajímavou jednohubku, která potěší každého milovníka lovecraftovských hrůz i příznivce New Weirdu.
Z příběhu jsem toho tolik nepochytil, to ale není třeba. Důležitá podstata této novely je svět, který Llewellyn stvořila. Když jsem si jej při čtení představoval, vyvolávali se mi hrůzné obrazy Beksińského nebo biomechanická Gigerova díla. A to mi stačilo, abych si ten surový, děsuplný svět velice oblíbil.
Novela o proměně člověka i celého světa, který je plný rozporů, odlišností a magie. Čtenář zde nalezne hodně bizarností a málo příběhu. Pocity vyvolávají popisy všeho a na rozsah jsou často nadbytečné. Z každého slova cítit vztek, nespokojenost a frustraci autorky. Určitě není určena pro slabší povahy. Nic pěkné. Dost jsem v tom cítil Miévilla...
Ano, jak píše Barron v předmluvě, je to bodyček kosmickému hororu, a to takový, že s kosmickým hororem to nemá vlastně vůbec nic společného. Až na pár pomrknutí k HPL, to není nic jiného než vztyčený prostředníček korporátnímu prostředí, které je samo o sobě hororem a to tam nemusí téct hektolitry krve.
Líbilo se mi to, hudba ke knize super. Bylo to temné, mokré, chaoticky v mlžné sféře. Přesně jak má být dědictví Cthulhu.
Nápad a téma knihy zajímavý. Ovšem styl psaní mi nesedl. Přišlo mi to jako jedno přes druhé a ve finále ani pořádně nevím o čem ta kniha měla být. Moc se mi líbí doporučený playlist k samotnému čtení.
Velmi zajímavá kniha, ke které je pro mě velmi obtížné napsat komentář. Začíná téměř všedně, ale postupem času, se kapitolu za kapitolou stává temnější, fantastičtější, neuvěřitelnější a šokující.
Moderní lovecraftovina příjemně ozvláštněná svým zasazením do zcela fádního korporátního života. Hlavní hrdinka Alex si rozhodně získala mé sympatie, jakkoliv morbidně to může působit. Velmi jsem jí přál možnost vypustit svou frustraci nekontrolovaně ven.
Škoda, že kniha byla tak krátká a nebyl moc prostor dozvědět se více o městě Obsidii nebo okolním světě. Nicméně velmi podobně jsem si představoval Lovecraftův svt ponechaný vlastnímu osodu a znovu objevený po několika desetiletích.
Rozhodně velmi zajímavá knížka, kde může být náročnější, aby se čtenář neztratil. Také rozhodně není pro každého, ale fanoušky Lovecrafta a celého weird směru tahle jednohubka rozhodně potěší.
Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.
Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.
Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.
(SPOILER)
Do výplaty daleko, na dno lahve whisky naopak příliš blízko. Alex se schovává v bezpečí milovaného bytu ve městě tak nevlídném, tísnivém, industriálním, zrezlém, horkém a nepřátelském. Prachobyčejná žena, zdálo by se... Nemá žádné magické schopnosti, pracuje v nakladatelství a po večerech chlastá.
Tohle je opravdová lahůdka pro lidi, co se nebojí podivnosti. Čert vem příběh, ten je na těch necelých sto padesáti stránkách poměrně přímočarý, ale ten styl! Ten styl je něco! Měla jsem problém nezapisovat si každý druhý odstavec.
Naprosto zbožňuju kombinaci básnického jazyka, který se oplétá kolem celého světa, ale sděluje jen žalostně málo, se surovou suverénností a intimním až erotickým násilím. A to od první stránky – e-mailů Ministerstva porodnictví (mimochodem, ministerstvo porodnictví mě děsí doteď, stejně jako „přispění biomasy“) a momentu, kdy Alex opouští svůj byt. Inu... tak nějak tušíte, že to nebude jen další obyčejné pondělí. Pondělí!
Mnohé jistě nadchne tajuplná stínová magie, mě nadchlo to, že jsou všichni zaměstnanci nakladatelství LBA ve čtyřicátém podlaží „kvůli povaze své práce“ vůči této magii v různé míře odolní (a zároveň ji neovládají). Novela je plná drobných perel, nečetla jsem ji určitě naposledy. S hlavní postavou je tak snadné se ztotožnit.
Jak píše v předmluvě Laird Barron: „Je to krvavé, nepěkné mistrovské dílo.“ A jak je u nakladatelství Medusa zvykem, autorčin doslov dává textu další rozměr (a možná malou naději na pokračování Alexina příběhu).
(S lítostí ke všem zainteresovaným) Tohle Medusino hádě mě, kromě dvou max. tří scén, nijak nezaujalo. Nepomohla tomu ani HPL příchuť, naopak, v kontextu autorčina doslovu mi přišla až zbytečná a ke zlu věci. Nezajímavé, bez schopnosti přimět mě napojit se na to.
Na tohle zkrátka nemám buňky, čtu to pořád dokola, vracím se v textu, a pořád nechápu, o čem to vlastně je.
Nebudu hodnotit, fakt jsem se snažila, ale jako by to bylo svahilsky.
Tak tohle bylo Cthulhu jak má být, jedna věc tomu ale zásadně chyběla. A to dalších cca 300 stran, do kterých bych se mohl potopit. Jinak to bylo skvělý.
Celé to halí dusivá temná atmosféra rozbitého světa, kde ale lidi chodí každé ráno do kanceláří, jako by se nic nedělo. Zejména ministerští úředníci sekají přesčasy, inu však jde o Ministerstvo porodnictví a co nevidět se má znovu narodit některý z Prastarých šílených bohů. Hlavní hrdinka Alex to ale tak neprožívá, je to takový squater pohybující se mimo systém. Jejím nejcennějším majetkem, jediným přítelem (a milencem) je poněkud zvláštní kuchyňský nůž. Ti dva okolní peklo příliš neřeší, naopak, když mají tu správnou náladu, pořádný kus k němu přidají.
Škoda, že je to jen taková novelka, z tohohle by mohla být ještě skvělá kniha.
Divoká weird jízda, v níž se to odkazy na Mythos jen odpudivě hemží. Musím však říct, že mi toto "pomrkávání" a střílení referencí připadalo namnoze vyprázdněné, bez hlubšího smyslu a ukotvenosti v příběhu či zde předloženém universu. Na jednu stranu mě zaujal koncept světa, v němž jsou prastaré hrůzy obecně známé, nejčernější tajemství se stala veřejně přístupnou věcí a nelidská monstrozita byla začleněna do společnosti tak, že obludnost kapitalismu tu dostává nový rozměr. Na stranu druhou je v praxi tato výstřední a podnětná idea provedena dost neuspokojivě. Ve výsledku jsem neměl nejmenší tušení, jaká jsou pravidla zdejšího světa, jaké zde působí síly a panují hierarchie, co je v možnostech společnosti a co v jejím zájmu... Vše je tak divné, až to paradoxně divné (a zejména děsivé!) být přestává. Většina toho, co jsem četl, mě tak nechávala chladným, což je u podobné knihy značné zklamání.
Jistě, je tu pár scén, jejichž atmosféra byla řádně hutná, znepokojivě cizí a nepřátelská, ale zdaleka ne tolik, abych příběh či celou knihu hodnotil nějak kladně. Ani styl psaní ke mně kdovíjak nepromlouval, a povedený doslov autorky na tom mnoho nezmění. Zjevně jdu proti proudu, ale to se někdy stává. V rámci Weird fiction raději sáhnu po jiných dílech.
Pro mě byl krátký příběh od Livie Llewellyn mnohem lepší než předchozí kniha od Medusy. Už od první stránky tíživá a zvláštní atmosféra. K tomu připočtu hlavní hrdinku, která je vše možné - jen ne normální. A všechno se to tak nějak v prostorách kanceláří pomalu bortí, společně s okolním světem. Další bonus je v podobě soundtracku - zde najdu svůj oblíbený dark ambient a své nejoblíbenější album od Goldfrapp. Perfektně to k tomuto depresivnímu a temnému příběhu sedne.
Krátké, ale o to intenzivnější vyprávění. Hlavní postava je opravdu celkem nezvyklou (anti)hrdinkou a její cesta z obyčejnosti a všednosti k výjimečnosti je lemována slušnou řádkou krve, slizu a dalších tělesných tekutin. Co mě ale bavilo nejvíce, je celková atmosféra díla. Ta, co jde první není prvoplánový a laciný horor, naopak jde o dílo tíživé, hutné, prošpikované jak beznadějí, tak i jakousi útěchou, která navzdory všem těm hrůzám prosvítá skrze závoje temnot. Klidně bych si dal pokračování.
Přemýšlím, jak popsat pocity, které ve mě tato novela vyvolala. Je to těžké popsat. Prvních asi padesát stran jsem byla doslova ztracená (za to si ale můžu sama). Moc jsem se neorientovala v ději, v tom, jak ten prapodivný svět a město Obsidie funguje, co jsou zač lidé, kteří v něm žijí a jaký úkol má hlavní hrdinka Alex v tom všem, co se v knize odehrává.
Mýtus Cthulhu a Lovecraft jsou pro mě zatím pořád velkou neznámou. Možná i proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se v příběhu zorientovala (musím dohnat mezery a toho Lovecrafta si konečně přečíst!). Když opomenu děj, který bych nejspíš nezvládla smysluplně popsat ani kdybych se sebevíc snažila, autorka ve mě svými popisy vyvolala několik nepříjemných pocitů: ze začátku to byla deprese, neznámo a zoufalství. Taková svým způsobem i bezmoc a prázdnota světa a města, o kterém Livia Llewellyn píše. Fascinuje mě, jak dokázala něco takového vymyslet a popsat. V doslovu jsem se dozvěděla, že autorka tuto novelu napsala, když její život nebyl růžový, nebyla spokojená se svou prací a potácela se sama na pomezí bezmoci. Hodně ze svých tehdejších pocitů promítla do hlavní hrdinky Alex a je to znát. Některé části jsou syrové a chvílemi i zamotané, jako bychom nahlíželi do samovolného nesmyslného plynutí myšlenek člověka, který ztratil sám sebe a zase se hledá.
Rozhodně zajímavý kousek. Doporučuju jen číst v klidu, když plně vnímáte text a nejste unavení - minimálně ze začátku se to hodí, než si zvyknete na styl psaní a lehkou depresi mezi řádky. Já jsem knihu rozečítala během pracovního týdne, když jsem byla unavená a často jsem se musela vracet a číst některé části znovu. V knize je navíc playlist sestavený samotnou autorkou, který na mě působil podobně depresivně jako kniha, ale dokonale k ní sedí!
Na lovecraftoviny já slyším, takže Ta, co jde první, mi nesměla ujít.
Neliterární plusy - uhrančivá obálka, součástí je odkaz na soundtrack vytvořený přímo autorkou pro tuhle knihu, který k tomu fakt sedne.
Literární plusy - kromě obsahu samotného musím vyzvednout překlad, který je vážně skvělý.
Jedná se o novelku krátkou, víceméně jen shrnutí jednoho pracovního dne kancelářské krysy, který neskončí běžnou rutinou, aneb z práce rovnou domů utěšit se kapkou alkoholu, který pomáhá doklepat večer, přežít ráno, protlouct se dnem a opakovat, aneb program alkoholika ztrhaného životem. Což Alex je. Přežít práci, dostat výplatu, pomazlit se s lahvinkou a opakovat. Takové ty klasické životní problémy. Jo a na pozadí ubíhá svět, kde se probouzejí Prastaří, kolegové mají žábry, oplývají magií a Alex je nicotný človíček v divokém světě. Celé to působí skoro až humorně a zároveň reálně - svět a prachy se prostě točí dál, ať se děje, co se děje.
Takový poznatek, spíš jen pro mě, ale tahle kniha pro mě pulzovala barvami, zejména šedou, rudou a odstíny zelené. Šedý začátek, depresivní prostředí a ubohý život hlavní hrdinky, rudá pro krev a vnitřnosti, které se valí pryč z lidských schránek a zelená...zelená pro ten kosmický horor, který přichází a mačká svět, dokud z něj jako z modelíny nevytvoří jeho novou podobu.
Alex je neotřelá hrdinka, která má zajímavý vztah se svým kuchyňským nožem a která si svá tajemství nechá jen pro sebe, její aura je zosobněním frustrace, hněvu a zejména zuřivosti, která si občas najde cestu na povrch a pak to končí unikajícími tělními tekutinami. Ačkoliv se ocitá ve středu menší apokalypsy, celkem komicky je celá katastrofa upozaděna jako otravná kulisa a pro Alex je highlightem dne, že se může urvat ze řetězu a dát svým kolegům, co proto.
Na konci knihy autorka vysvětluje, jak novela vznikla a co posloužilo jako předloha, je to hezky doplňující zajímavost.
Takže Ta, co jde první, nezklamala a může se uvelebit v mojí lovecraftovské knižní sbírce :)
Popis šíleného města a kanceláří byl naprosto úžasný. Ale knize chybí nějaký tah na bránu a nějaká větší pointa. Čekal jsem podle recenzí a hodnocení mnohem více.
Z recenzí jiných v knize se dozvíte, co asi tak zhruba můžete čekat. Trochu hororové, magické, mystické, s náznakem prastarosti. Co vyrostlo z kořenů zapomenutého a jednou za čas zlovolně vyraší do okolí. Vychrchlá to zhoubné částečky, které se zavrtají a vyčkají, až nazraje jejich čas. No... a to by stačilo.
Jako dílka H.P.Lovecrafta - trochu. A je v tom i kapka současnosti, protože Alex žije v megaměstě, normálně pracuje. Pravda, její zaměstnavatel úplně normální není, valná část společnosti, s níž koexistuje také ne. Ale co už, když to tak ve světě chodí. Člověk je potom trochu jako savý papír. Ale ani ten nedokáže cucat donekonečna.
V doslovu autorka píše, kde se celá představa zrodila - tedy z čeho. Jen málokdo má ale schopnosti "s tím něco dělat." Vždyť autoři jenom píšou to, co po nich hrdinové chtějí :).
Lovecraftovský alternativní svět, kde funguje magie, věci běží na shoggotí pohon, v rodokmenu můžete nalézt pár vodních příbuzných a lidé slouží ve prospěch temných božských tvorů z hlubin. Jako mnohé od samotného HPL, je tahle kratičká novela hlavně o pocitu a atmosféře a naladěním se na danou notu, což se mi uplně (především v počátku) nepovedlo. Je to divné, je to zajímavé, je to sexy... ale taky to asi holt není úplně můj šálek mazlavého temného slizu...