Tahiti v hlavě
Miroslav Olšovský
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418372/bmid_tahiti-v-hlave-Re2-418372.jpg
3
16
16
Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.... celý text
Přidat komentář
Psát o tom, jak je všechno na hovno, můžete elegantně a zábavně jako Krchovský, nebo prvoplánově a nudně jako v téhle sbírce.
Jazyk selhal. Co s tím.
Olšovského básně neoplývají opulentní slovní zásobou (ta je naopak osekaná na nejnutnější dřeň) ani šokujícími pointami. Ohmátávají prázdnotu, nicotu a pociťují, jak je člověk z jazyka bezradný. Autor též ukazuje svůj postoj k poezii, mnohdy až radikálně („Poezii nejde než odmítnout a nepsat“, „Psát básně je k ničemu“).
Nevím, jak bych pojmenoval způsob čtení těchto básní. Snad ve mně ani nevzbuzují ani zvídavost, hravost, ale jen nějaké zkoumání každého verše. A bavilo mě to, zejména oddíl čtvrtý má spoustu skvělých kusů.
Koncept sám o sobě je výborný. Ale pár much tam vidím – třeba řazení básní v jednotlivých oddílech podle abecedy na mě působí ledabyle, nějaké pečlivější pořadí by možná zapůsobilo silněji. A osekal bych to. Občas se jednotlivé koncepty/myšlenky opakují a třeba poslední oddíl bych odřízl úplně – resumé je to pěkné, ale kdo četl předchozích 120 stran, udiven nebude.
Experiment dobrý. Otázka je, jestli se každý čtenář v Olšovského nevíře v poezii a jazyk najde. Já tuhle skepsi zkrátka nesdílím.
Jsme tu a tady pro nikoho
Pro nikoho jsme tu a tady
Postel rozestlaná mezi našimi spánky
zmuchlané peřiny se drží za ruce
Jen jacísi lidé s polštáři
opírají si o sebe neodpočaté hlavy
(s. 20)
Stvoly rostlin jako kurvy
u cesty
Trhal jsem plátky květů
na plátky nicoty
(s. 95)
Zakoupila jsem si na základě silnýho hypu na sociálních sítí a jsem zklamaná. Občas mě zaujala nějaká strofa, ale strofa následující moje zaujetí smetla ze stolu. Škoda.
Tak tohle ne-e. Jako první bych chtěla podotknout, že nemám ráda poezii, ale sem tam jí dám šanci a někdy se dokonce i stane, že se mi líbí. O této knize se to rozhodně říci nedá.
Knihu jsem našla v e-knihách zdarma a zaujala mě svou obálkou - vypadala jako taková ta moderní poezie ze zahraničí, a tak jsem si řekla, že jí dám šanci. Takhle, už chápu, proč je tato kniha zdarma, protože podle mě ti, co by za ní reálně zaplatili, tak by požadovali peníze nazpět.
Dočetla jsem tuto poezii až do konce, protože jsem doufala, že narazím alespoň na jednu báseň, která bude stát aspoň za něco. Bohužel nic takového nepřišlo a tohle byla nejvíc zbytečná kniha, kterou jsem kdy četla.
Nechápu, jak někdo mohl něco takového napsat a víc nechápu, jak někdo mohl něco takového vydat.
Doopravdy to nejsou básně, ale je to slátanina.
PS: nikdy jsem si nemyslela, že o knize napíšu něco tak ošklivého, ale tady to doopravdy jinak nešlo
Štítky knihy
česká poezieAutorovy další knížky
| 2019 |  Tahiti v hlavě |
| 2012 |  Líčení |
| 2006 | Záznamy prázdnot |
| 2011 | Průvodce krajinou |
| 2020 |  Anarchie a evidence: Esej o psaní a vidění |
Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů.
Nemám se čeho chytit.
Nechytám se.
Jsou to velmi krátké básně.
Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá.
Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.