Miroslav Olšovský

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1970

Nová kniha

Psaní mi za rukou běhá jako pes

Psaní mi za rukou běhá jako pes - Miroslav Olšovský

Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih
Psaní mi za rukou běhá jako pes
Psaní mi za rukou běhá jako pes
Líčení
Líčení
Anarchie a evidence: Esej o psaní a vidění
Anarchie a evidence: Esej o psaní a vidění
Průvodce krajinou
Průvodce krajinou

Nové komentáře u knih Miroslav Olšovský

Psaní mi za rukou běhá jako pes Psaní mi za rukou běhá jako pes

„Zápisky, ve kterých Miroslav Olšovský bez okolků zprostředkovává své já otisknuté do hlavního města. A své nitro potištěné hlavním městem. A nitro Prahy plné dalších lidských niter, která se zdají být stále prázdnější a šedivější – stejně jako zdi paneláků a reklamní slogany v obchodních centrech. „Všechno, co tu píšu, je součástí mého v čase stárnoucího těla, ze kterého pomalu odpadávají nikomu nepotřebná slova.“ – str. 65 „Proud lidí v dožhava rozsvícených vagonech metra, proudy lávy stékající tunely a zvolna se řinoucí k nám. Nastupujeme do těchto rozžhavených jícnů a vystupujeme u Teska.“ – str. 72“... celý text
— marketaproch

Tahiti v hlavě Tahiti v hlavě

„Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.“... celý text
— OdvaznyMladyMuz

Tahiti v hlavě Tahiti v hlavě

„Psát o tom, jak je všechno na hovno, můžete elegantně a zábavně jako Krchovský, nebo prvoplánově a nudně jako v téhle sbírce.“
— DiskretniBarman

Tahiti v hlavě Tahiti v hlavě

„Jazyk selhal. Co s tím. Olšovského básně neoplývají opulentní slovní zásobou (ta je naopak osekaná na nejnutnější dřeň) ani šokujícími pointami. Ohmátávají prázdnotu, nicotu a pociťují, jak je člověk z jazyka bezradný. Autor též ukazuje svůj postoj k poezii, mnohdy až radikálně („Poezii nejde než odmítnout a nepsat“, „Psát básně je k ničemu“). Nevím, jak bych pojmenoval způsob čtení těchto básní. Snad ve mně ani nevzbuzují ani zvídavost, hravost, ale jen nějaké zkoumání každého verše. A bavilo mě to, zejména oddíl čtvrtý má spoustu skvělých kusů. Koncept sám o sobě je výborný. Ale pár much tam vidím – třeba řazení básní v jednotlivých oddílech podle abecedy na mě působí ledabyle, nějaké pečlivější pořadí by možná zapůsobilo silněji. A osekal bych to. Občas se jednotlivé koncepty/myšlenky opakují a třeba poslední oddíl bych odřízl úplně – resumé je to pěkné, ale kdo četl předchozích 120 stran, udiven nebude. Experiment dobrý. Otázka je, jestli se každý čtenář v Olšovského nevíře v poezii a jazyk najde. Já tuhle skepsi zkrátka nesdílím. Jsme tu a tady pro nikoho Pro nikoho jsme tu a tady Postel rozestlaná mezi našimi spánky zmuchlané peřiny se drží za ruce Jen jacísi lidé s polštáři opírají si o sebe neodpočaté hlavy (s. 20) Stvoly rostlin jako kurvy u cesty Trhal jsem plátky květů na plátky nicoty (s. 95)“... celý text
— lubtich

Tahiti v hlavě Tahiti v hlavě

„Zakoupila jsem si na základě silnýho hypu na sociálních sítí a jsem zklamaná. Občas mě zaujala nějaká strofa, ale strofa následující moje zaujetí smetla ze stolu. Škoda.“... celý text
— timelady

Přejít na knížky autora