DiskretniBarman
komentáře u knih
Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy
Pavel Kolmačka
Rozhodně výrazný román, který stojí za přečtení, ale přišlo mi, že po silném rozjezdu se příběh porozbíhal do příliš mnoha směrů a mezi příliš mnoho postav (mezi kterými se mi špatně orientovalo, kdo je vlastně kdo a v jakém je vztahu k ostatním) a nakonec tak nějak vyšuměl. Jako by měl autor původně rozepsaných několik románů, ze kterých nakonec poskládal tento.
Cesta k billboardu
Ondřej Škrabal
Překvapuje mě zdejší vysoké hodnocení, mě kniha spíš zklamala. Když si u každé povídky řeknete "Hm, a co jako?" nebo "Hm, a tohle má být jako konec?", tak jsou tři hvězdičky až až.
Falešný knír
Karel Zeithaml
Když si odmyslím čtenářsky atraktivní postavy Kundery, Kratochvila, Uhdeho nebo (ehm) Babiše a představím si, jak by kniha fungovala bez nich, zůstane mi spíš jen průměrná a nesourodá kombinace nepříliš originálních minipříběhů, která se dobře čte, ale hlubší stopu nezanechá.
Fakta musí zatančit
Mariusz Szczygieł
Pro mě bohužel zklamání - nedostatečně jsem se o knize předem informoval a čekal jsem čtivé a zajímavé reportáže a fejetony ve stylu knih Gottland nebo Udělej si ráj. Tohle je ale spíš jako učebnice žurnalistiky, zejména teorie psaní reportáží. Nejzajímavější pro mě byla asi část o Trumanu Capotem, zbytek knihy jsem spíš už jen popřeskakoval.
Letnice
Miroslav Hlaučo
Když člověk, který pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií, vydá v 57 letech debutový román, který "nápaditě využitými prvky magického realismu odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristrama Shandyho", může to dopadnout všelijak. Miroslav Hlaučo to zvládl skvěle a jeho Letnice jsou pro mě pohádkou v tom nejlepším smyslu slova, kde prim hrají staré dobé příběhy utkané z fantazie. Zvlášť v té současné vlně sebezpytných autofikcí a depresivních nebo ufňukaných vizí světa je tohle skutečný literární balzám (i když ve druhé půlce tomu trochu spadne řetěz).
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Na to, v jakém věku autorka román napsala, jde až o překvapivě vyzrálé dílo, k jeho dočtení jsem se nicméně musel nutit. V převážně depresivním příběhu z perspektivy několika ženských postav se mi obtížně orientovalo (zvláště ve spleti jmen a vztahů) , čemuž nepomáhalo ani bohaté užívání mongolských výrazů bez vysvětlení významu (který se ne vždy dá snadno odvodit z kontextu). Na hovorovou češtinu se dá zvyknout, ale iritovaly mě hrubky v zájmenech ("jí" místo "ji" apod. - ty mě mimochodem iritují i u Emila Hakla, který je taky běžně špatně používá).
Fosilie
Michal Kašpárek
(SPOILER) Není to úplně román, jak se nám snaží vydavatel namluvit na obálce, spíš populárně-naučný průvodce dnešním rozkolem mezi třemi generacemi a jejich odlišnými světonázory, které v rámci nutné zkratkovitosti prezentuje jako stereotypní šablony (děda je samozřejmě konspirátor a rasista, otec je samozřejmě nechápavý boomer a kapitalista a dcera je samozřejmě asexuální aktivistka). K tomu je pak trochu nesourodě přilepená postapokalyptická závěrečná kapitola z budoucnosti se všemi těmi očekávatelnými údivy vnučky, kterou babička otravuje vzpomínkami na dnešní svět ("oni tehdy fakt jedli maso a pálili uhlí, i když věděli, k čemu to vede?"). Kdo se v dnešních mezigeneračních diskusích a problémech prvního i třetího světa trochu orientuje, tak to všechno dávno zná, ale je to čtivě sepsané, to zase jo.
Vypravěč
Anna Bolavá (p)
Kniha hutná jako kompost, který je teplý a výživný, ale bojíte se do něj strčit ruku, abyste nesáhli na něco hnusného, co by vás mohlo kousnout. Navíc na českou prózu nezvykle probarvená metafikcí, která tomu dodává ještě o úroveň víc. Klobouk dolů před autorkou, která umí vyvolat až fyzické pocity ze čtení.
Roky
Annie Ernaux
Další příklad knihy, která je z mnoha stran oceňovaná a oslavovaná, ale o to větším zklamáním pro mě pak je (kvůli vysokým očekáváním). Příliš mnoho neznámých francouzských reálií (typicky třeba jména televizních moderátorů nebo méně známých politiků) mě už z principu nemohlo oslovit. Ani opěvovaný autorčin styl mě nijak zvlášť nezaujal. Srovnání s Ouředníkovou Europeanou může trochu kulhat, ale kdybych se měl k některé z obou knih o 20. století vrátit nebo ji někomu doporučit, byla by to rozhodně Europeana.
Intimní schránka Sabriny B. (final cut)
Emil Hakl (p)
Spíš než román je to kaleidoskop více či méně bizarních historek navlečených na niti bezvýchodné nihilistické existence pražské bohémy a undergroundu devadesátých let. Z knih, které jsem od Hakla četl, je pro mě tahle nejslabší. A opět mě hrozně štve nesprávné používání zájmen (jí/ní místo ji/ni) - má to snad ve všech knihách, tak nevím, jestli je to jen odfláknutá práce korektora/redaktora, nebo má jít o nějaký autorský špílec, každopádně je to ale otravné.
Noc před oslavou
Saša Stanišić
Nevšední kniha pro náročnější a pozorné čtenáře, které odmění přehršlí neotřelých nápadů a originálním stylem (vlastně střídáním různých stylů). Mozaika minipříběhů ze současnosti i dávné minulosti jednoho místa na německém venkově, kde lišky dávají dobrou noc, protkaná nití magického realismu.
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
V jednotlivých obrazech často velmi silné a působivé, jako celek ale velmi nepřehledné - špatně se mi ve střídání časových rovin a mužů hlavní hrdinky orientovalo a kvůli tomu jsem se nedokázal četbě plně oddat. Se sexuální explicitností, která zde mnohým vadí, jsem problém neměl, ale je pravda, že to není nic pro puritány. S pozdějšími knihami autorky opravdu nesrovnatelné - pokud se vám líbili Němci nebo Zuzanin dech, nečekejte, že se vám automaticky bude líbit i tohle.
Ryby a draci
Undinė Radzevičiūtė
Ve třetině jsem knihu odložil, když jsem si uvědomil, že sice čtení docela odsýpá, ale vůbec nic mi nedává, nic ve mně nevyvolává a nezanechává. Trochu zajímavější mi přišla historická modrá část, ale zase ne natolik, abych měl chuť ji dočíst. Sitcomová část ze současnosti mě míjela úplně, postavy mi byly lhostejné, děj nulový a humor, jestli tam měl nějaký být, mi připadal jak z jiné planety. Navíc jsem během té první třetiny vůbec neodhalil vztah mezi oběma nesourodými částmi - možná nejsem dostatečně pozorný nebo důvtipný čtenář, ale připadá mi, že by to měly být spíš dvě samostatné knihy.
První osoba jednotného čísla
Haruki Murakami
Asi nejslabší kniha od Murakamiho a velmi nevyrovnaná
Palomar
Italo Calvino
Doufal jsem v podobný čtenářský zážitek jako u Neviditelných měst, ale Palomar je z dost jiného těsta - kde Neviditelná města okouzlovala poetikou a surreálnem popisů fiktivních měst, tam Palomar ubíjí a nudí (a někdy až irituje) tím, jak ad absurdum rozpitvává úvahy o různých víceméně všedních věcech.
Utrpení a jiné žánry
Dora Kaprálová
Čtvrtá kniha autorky, kterou jsem četl, ale pro mě osobně bohužel nejslabší. Možná by jí pomohlo, kdyby měla přísnějšího redaktora, který by vyškrtal experimentálnější texty (které do celku moc nezapadají) a některé texty, které působí spíš jen jako nehotové črty.
Civilizace
Laurent Binet
Přidávám se k těm, které kniha utahala přemírou historických postav a událostí, takže jsem ji nakonec ve dvou třetinách znuděně odložil. Přitom začátek s Vikingy, Kolumbem i připlutím Inků do Evropy byl díky své pestrosti slibný. Hlavní část knihy se ale záhy proměnila spíš v ubíjející učebnici (alternativního a ne moc uvěřitelného) dějepisu - jako učebnice dějepisu je sice relativně čtivá, ale jako román je nezáživná, zvlášť pokud vás dějiny přelomu středověku a novověku v Evropě moc nezajímají a nebaví, takže neoceníte ty spousty historických aluzí.
Hrdinský čin
Vladimir Nabokov
Bohužel se mi do knihy nepodařilo začíst. Stylisticky je to sice vytříbené, ale chybí mi tam nějaký děj nebo něco jinak poutavého, co by udrželo mou roztěkanou pozornost. Po 50 stranách přemáhání se ke čtení jsem raději odložil.
Pohřbený obr
Kazuo Ishiguro
Díky autorově věhlasu (včetně Nobelovy ceny) a ohlasům na tento román a jeho zdejšímu vysokému hodnocení jsem očekával hlubší až mystický zážitek, ale dostalo se mi jen mdlé polofantasy, která mě zklamala, motala se v kruzích a často štvala (hlavně dialogy, kdy si postavy typicky vyměnily deset zdvořilostních replik, než se dostaly k věci).
Indián
Jón Gnarr
Není to úplně "román", jak láká obálka - spíš jen čtivý sled více či méně propojených a někdy zbytečně repetitivních situací (především průšvihů) z autorova dětství bez nějakého dramatického oblouku, který čtenáři umožní vcítit se do kůže dítěte s ADHD a jinými poruchami a nahlédnout trochu do života na Islandu.
